David Virelles: Neustále zkoumám své kubánské kořeny

Virelles v roce 2014 vydal své první album Mbókó u vydavatelství ECM. Díky své klavírní virtuozitě se stal členem formace Tomasze Stanka, se kterým nahrál album Wislawa a December Avenue. Dvě alba nahrál i se skupinou Chrise Pottera. S Potterovym kvartetem představil na JazzFestuBrno i nejnovější Potterův album The Dreamer is the Dream.

Několikaletou zastávkou na vaší pouti z Kuby na newyorskou hudební scénu byla Kanada, kde jste působil s kanadskou hudebnicí Jane Bunnett.

Do Kanady jsem se dostal v roce 2001 a po osmi letech jsem se přestěhoval do New Yorku. Jane Bunnett jezdila v osmdesátých letech často na Kubu, kde spolupracovala s kubánskými hudebníky. Než jsem se stal členem její kapely, hrál jsem se slavným kubánským pianistou Hilariem Durantem. Hilario hrával s Jane, takže jsme se poznali přes něj. Chvíli jsem se v Janině kapele hledal, naše hudba byla založena na afro-kubánských rytmech.

Jak jste se do Kanady dostal? Svoboda cestování zřejmě na Kubě není samozřejmostí.

Bylo mi tehdy sedmnáct a povedlo se mi vybavit studentská víza. Víte jak je to s administrativou, obnášelo to vyřizování mnoha formalit.

Co ovlivnilo vaše rozhodnutí přestěhovat se nakonec do New Yorku?

Měl jsem dost jasnou představu o svém hudebním směřování a té odpovídal New York. V dětství jsem začínal s pianem, ale postupně jsem chtěl rozvinout taky své kompoziční dovednosti. Dostal jsem grant od Canada Council for the Arts a šel jsem studovat klasickou kompozici u skladatele a multiinstrumentalisty Henryho Threadgilla, člena The Association for Advancement of Creative Musicians.

Taky jsem se chtěl stát součástí newyorské jazzové komunity. Od mládí jsem studoval klasickou hudbu, k jazzu jsem se dostal prostřednictvím desek, protože v mém kubánském rodišti se v té době jazzu nikdo nevěnoval.

Až v Kanadě jsem měl možnost setkávat se se skutečnými mistry improvizace, například Barrym Harrisem, Kennym Barronem, Stanleym Cowellem. Setkávání s jazzmany se vedle hudby z desek pro mě stalo dalším důležitým zdrojem pronikání hlouběji do jazzu.

Později jste hrál s americkým saxofonistou Stevem Colemanem. Byl Steve příbuzensky propojený s Ornettem Colemanem?

Pokud vím, nebyly v žádném příbuzenském vztahu. Se Stevem jsem spolupracoval přibližně pět let od roku 2007. Hrál jsem s ním na turné, ale nikdy jsem se nestal členem jeho skupiny. Až po přestěhování do New Yorku jsme začali spolupracovat pravidelně.

Jak jste vnímal přechod ze světa klasiky do světa jazzové improvizace?

Improvizaci považuji za proces příbuzný skládání hudby. S tím rozdílem, že pokud zapíšete skladbu do not, máte možnost vrátit se zpět a změnit ji, což není možné při improvizaci.

Co bylo impulzem pro nahrání vašeho prvního alba?

Se svou torontskou kapelou jsme účinkovali na montrealské soutěži Grand Prix de Jazz. Soutěž se nám podařilo vyhrát a součástí výhry byla i možnost nahrát album. Tak jsme ji využili.

První album jste nahrál s kvintetem, poslední s nonetem. Podle čeho se rozhodujete pro konkrétní velikost kapely?

Kvinteto jsem zvolil, protože zrovna v té době jsem s ním spolupracoval. Mou práci neurčuje formát tělesa, ale osobnosti konkrétního projektu. Skládání a aranžování pro duo, trio nebo kvintet je jistým způsobem stejně náročné.

Samozřejmě, zapisování skladby do not, či aranžování hudby pro větší těleso se liší, protože musíte dělat orchestraci pro jiné nástroje. V konečném důsledku však může jít o stejně náročnou práci.

David Virelles |foto: Vincent Oshin

Poskytlo vám studium dostatečné znalosti a dovednosti pro orchestraci?

Část dovedností jsem si osvojil již na škole, ale hodně jsem musel udělat sám. Měl jsem učitele, který učil hudební analýzu, a od něj jsem se naučil základy orchestrace. Zbytek byl již na mně.

Nahráli jste dvě alba s Tomaszem Stankem, dokonce jste v jeho skupině hrál i loni tady na JazzFestu. Jak jste se s ním poznal?

Manfred Eicher z ECM mě doporučil Tomaszovi. S Manfredem jsme se poznali během nahrávání Chrisova alba The Sirens (ECM, 2013, pozn. aut.) Jak jistě víte, v naší hudební branži jsou všichni vzájemně propojeni. Tomasz žije střídavě ve Varšavě a v New Yorku, měli jsme tak možnost setkávat se poměrně často.

Máte v obou seskupeních stejnou pozici?

Tomasz i Chris ode mě chtěli, abych byl sám sebou a vložil do jejich kapely svou vlastní osobnost. Jelikož jejich hudba je odlišná, v každé situaci se musím zachovat jinak. Rovněž v každé formaci funguje mezi jejími členy jiná chemie.

Jak jste spokojen s ECM?

ECM je opravdu uznávaná značka, už mnoho let nabízí hudbu špičkové kvality. Jejich katalog je velmi pestrý, od Abdullaha Ibrahima až po Arvo Pärta. Z katalogu ECM jsem si oblíbil hlavně Abdullaha Ibrahima, Paula Bleye a nahrávky Keitha Jarretta. Svou hudbou se snažím vnést do ECM prvky kubánského folklóru. Manfred mou práci plně respektuje a poskytl mi možnost přinést do vydavatelství mou vlastní vizi.

Dá se říci, že vám vydavatelství pomohlo zviditelnit se a zvýšit poptávku po vaší hudbě?

Nahrávání pro jakékoliv zaběhnuté vydavatelství nabízí možnost průniku do nové skupiny posluchačů. Spolupráce s ECM mi taky pomohla prosadit se v pozici lídra skupiny.

Ve kterém studiu jste album nahrávali?

Muzikanti působící v New Yorku nahrávají pro ECM v krásném studiu Avatar. Studio nepatří ECM, využívají jej tedy i hudebníci nahrávající pro jiná vydavatelství. Nahrávají v něm i muzikanti různých žánrů, od popu až po jazz.

Považujete některou z formací, se kterou v současnosti hrajete, za svou?

Těžko říct, snažím se vytvořit koncept s lidmi, s nimiž jsem spojen. Lidé, se kterými obvykle pracuji, mají na mé projekty silný vliv. Například saxofonista Henry Threadgill nebo kubánský folklórista a perkusionista Román Díaz, se kterým spolupracuji od projektu Continuum (2012, pozn. aut). Za ty roky jsme vyvinuli náš společný jazyk.

Momentálně hraji hodně sólových koncertů, nebo duo s bubeníkem Marcusem Gilmorem, na podporu mého alba Antenna (ECM, 2016, pozn. aut.) Také pracuji se svou kapelou Mbókó, kde hraje Román Díaz na perkuse, Thomas Morgan na basu a Eric McPherson na bicí. Je to trochu jiná sestava než ta, se kterou jsem nahrával album.

I když se občas mění personální obsazení mých projektů, snažím se uchovat tentýž koncept. Takže od sólo piana až po větší formy, jak mám letos v plánu s ECM.

Jaký repertoár hrajete na sólových koncertech?

Mám katalog svých klavírních skladeb, a výběr z kubánského repertoáru – skladby od moderních kubánských skladatelů a hodně danzon, což byla velmi populární kubánská hudba ve 20. letech 19. století.

Nevytrácejí se časem z vaší hudby původní kubánské prvky?

Kubánská hudba stále představuje velkou část mých zájmů. Historie a tradice jsou tak bohaté, že ve velké míře zasahují do mé tvorby. Neustále tyto zdroje zkoumám. Sleduji i hudbu z jiných částí světa.

Hrajete teď hodně v New Yorku?

Ve městě je mnoho příležitostí. Hraji ve Village Vanguard, s Marcusem Gilmorem jsem hrál nedávno v Jazz Gallery. Jazz Gallery mi otevřela dveře jako první, a proto mi přirostla k srdci. I proto, že se zaměřuje na podporu mladých umělců.

Jaké jsou vaše plány na tento rok?

Momentálně jsem na třítýdenní šňůře s Chrisem Potterem, v New Yorku chystáme s Ravim Coltranem program Alice Coltrane Tribute (1937–2007, americká jazzová klavíristka, harfenistka, zpěvačka, skladatelka, druhá žena Johna Coltranea, pozn. aut.), sólové koncerty v Evropě, v Lincoln Centru budu hrát s Henrym Threadgillem.

V září by mělo vyjít mé další album u ECM. Půjde o poměrně velký projekt, dohromady přibližně patnáct lidí. Projekt se jmenuje Gnosis. Pracuji na něm od roku 2014. Na polovině alba by měla hrát tato skupina a polovinu by měly představovat mé sólové skladby.