Rozhovor měsíce: Kurt Rosenwinkel a jeho brazilský koktejl

6. duben 2017

Mimořádným hostem dubnového Rozhovoru měsíce byl americký kytarista Kurt Rosenwinkel. Zavolali jsme mu do Berlína, kde žije a tvoří, abychom si s ním popovídali o jeho nové desce s voňavým názvem Caipi, o jeho hudební inspiraci a jeho vlastním vlivu na další hudebníky. Jak to dopadlo, si můžete poslechnout ze záznamu.

Kurt Rosenwinkel (1970) do nového milénia vstoupil sérií autorských alb (mj. The Next Step – 2001, Heartcore – 2003, Deep Song – 2005 nebo The Remedy – 2008), které z něj během pár let učinily nejuznávanějšího a nejimitovanějšího leadera nové kytarové generace.

V polovině první dekády vypršela jeho smlouva s Verve Records a Rosenwinkel se usadil v Berlíně, kde se věnoval rodině, přednášení a hudební exploraci jazzových standardů (Reflections – 2009) nebo bigbandového pojetí svých vlastních skladeb (pozoruhodné album Our Secret World v doprovodu portugalského Orquestra Jazz de Matosinhos z roku 2010).

Před pár týdny překvapil hudební svět studiovým koktejlem namíchaným stejnou měrou z jazzových, brazilských a rockových ingrediencí (jeho recenzi čtěte zde). Přinášíme úryvek z našeho hodinového interview, které můžete v úplnosti slyšet tento pátek na ČRo Jazz.

Kurt Rosenwinkel – Caipi

Kurt Rosenwinkel – Caipi (2017)

Kytarista Kurt Rosenwinkel na svých minulých projektech dokázal, že vedle melodického jazzu (který hraje sólově, s malými sestavami i s bigbandem) inklinuje také k hiphopu nebo k ambientní hudbě. Před necelým rokem v časopise Harmonie prozradil, že má rozpracovaných několik nových projektů současně. Jeden z nich – velmi překvapivý – nyní vyšel pod názvem Caipi.

I když deska Caipi zjevně nespadá do žádné jasně dané žánrové kategorie, brazilské reference jsou tu nepřeslechnutelné. Kde se ve vás vzal tenhle nenadálý příklon k brazilské hudbě? Bylo to záměr anebo spíš výsledek spontánního vývoje?

Bylo to zcela nečekané, nic plánovaného. Ta hudba a tyhle vlivy ze mě prostě začaly vycházet a já jsem si všimnul, že ty nové písničky měly takovou barvu a hodně rytmu. Vždycky jsem měl rád brazilskou hudbu, ale nikdy jsem se vědomě nerozhodl natočit brazilské album, jen jsem si všimnul, že tam byly tyhle prvky.

Proto ostatně album dostalo název Caipi: žiju v Berlíně a lidi tam mají rádi Caipirinhu, kterou zkráceně nazývají Caipi. Když se zeptáte Brazilce co to je Caipi, ani nebude vědět. A tak to je i s mou brazilskou exkurzí, je to zcela neautentická, vysoce subjektivní záležitost. Jde o vlivy, které mnou prochází a stanou se součástí písničky, ale nevztahují se k ničemu specifickému v historii brazilské kultury.

V určitou chvíli jsem najal pár brazilských hudebníků, aby hráli v těch písničkách a oni začali analyzovat své party a zaskočilo je, že určitý rytmus nejdřív zní jako batá, ale v další části spíš jako samba, ale hraná pozpátku (smích).

03791944.png

Někde jsem četl, že jste na albu pracoval deset let? Kdy jste vlastně začal uvažovat o tomto projektu? A jak vůbec došlo k tomu, že po porodních bolestech, které provázely zrod studiového projektu Heartcore z roku 2003, jste se znovu pustil do něčeho tak zdlouhavého?

(Smích). Po pravdě řečeno, já jsem se nikdy nerozhodl natočit takové album, natožpak pracovat na tom deset let. Prostě jsem složil písničku a za dalších šest měsíců přišla další a po dalších pěti písničkách jsem si řekl „aha, tyhle dvě písničky spolu nějak souvisí“, takže to trvalo pár let, než jsem si uvědomil, že v mém hudebním světě vzniká něco jako nový žánr.

Obvykle pracuji tak, že nechám ty věci přijít přirozeně, ony se zorganizují samy a já pochopím, že mají svůj vlastní tvar. Teprve když bylo na světě pět či šest písniček, jsem si uvědomil, že vzniká album, že ty písničky patří do specifického hudebního světa, který jsem nazval „svět Caipi.“

Když složím písničku, většinou si řeknu „to zní jako jazzová písnička pro kvartet a tahle zase zní jako rocková píseň“ atd. Mám v zásobě celou řadu rockových písniček, takže se může stát, že mé příští album bude rockové, tyhle věci existují souběžně a já dodnes skládám nové „Caipi“ písničky.

Jak jste potkal zpěváka a kytaristu Pedra Martinse, kterého můžeme slyšet ve skladbě Kama?

To je zajímavá historka, protože, aniž jsem to tušil, my už jsme se předtím jednou potkali v Sao Paulu po koncertě, když mu bylo patnáct let. Svědčí o tom fotografie, na níž jsme spolu a já držím caipirinhu v ruce. Tehdy jsem vzal s sebou na turné kazetu s prvními písničkami, z nichž vzniklo Caipi a hledal jsem textaře a zpěváka. Žádného jsem tehdy nenašel, ale Pedro na ty písničky někde narazil a zamiloval se do nich.

Vyrůstal s nimi od svých patnácti let jako člověk a jako muzikant, takže když jsem ho potkal, nechápal jsem, jak je mohl znát nazpaměť: „To není možné, tyhle písničky nikdo nikdy neslyšel, odkud to máš?“ ptal jsem se…

Bylo to zvláštní, já jsem v tu chvíli už byl mentálně v konečné fázi přípravy alba a pořád jsem hledal zpěváka. Proto to trvalo tak dlouho, neuměl jsem si s tím poradit. Až když jsem potkal Pedra, našel jsem řešení. To byla opravdu důležitá karmická chvíle. Zazpíval skladbu Kama a bylo jasné, že se naše vzájemná hledání „našla“ a bylo to.

Pak už jsem mu jen říkal „a teď zkus tuhle a taky tuhle“ a pokaždé to byla trefa do černého. Takže poslední fáze natáčení alba najednou proběhla strašně rychle. Bylo to cool.

autor: DJ Mobley
Spustit audio