Hudební kroky a inspirace Jiřího Anderleho
Mezinárodně uznávaný malíř a grafik Jiří Anderle pokládá hudbu za nejabsolutnější umění. S hudbou jsou spojeny už jeho první kroky a krůčky. Jako batole se pokoušel tančit, fascinován vesnickou tancovačkou. Střety protikladů pozorované na tanečním parketu ho ovlivnily v celé výtvarné tvorbě.
Obraz „Bubeník a lidé“ je pro změnu inspirován vzpomínkou na pavlíkovského bubeníka, který v jeho rodném městečku vybubnovával zprávy. Za bicí pak Jiří Anderle usedl osobně coby člen Dechovky křivoklátských lesů. O mnoho let později spolupracoval s Emilem Viklickým na nahrávce „Kyvadlo času“. Zde figuruje, jak informuje booklet, jako hráč na „africké perkuse, bicí, flašinet a jiné zdroje zvuku“. Jedna ze skladeb nese název „Parvenue Dance“. Tanec parveniů je pláčem nad nadutci, kteří se vyšplhali z nejspodnějších vrstev do nejhornějších. V současnosti, v níž se mnohdy zapomíná, že opravdové umění je „základní lidskou hybnou silou“, je mu útěchou názor, že „umění je nad životem“ a stojí „někde tam nahoře nade vším“.
Inspirace tohoto výtvarníka se opakovaně potkává s Českým rozhlasem. Je vypravěčem úspěšného pořadu „Láska za lásku“ a rozhlasové hudební pořady poslouchá během vlastní výtvarné práce. S rozhlasem si dokonce spojuje i svou první fascinaci ze zvuku skladeb Leoše Janáčka. Jeho obdiv ke schopnosti hudby vyjadřovat nehmotně podstatu bytí jej přivedl například ke studiu díla Igora Stravinského. Ten však reprodukovanou hudbu pokládal za „drogu“, která „paralyzuje a ubíjí“.
Jiřího Anderleho patrně neparalyzuje. Cyklus „Horacius: Quid sit futurum cras, fuge quaerere“ vytvořil při poslechu opery Tristan a Isolda od Richarda Wagnera, práci na cyklu „Vizuální partitury“ zase provázela znějící soudobá hudba. A na obrazu „Appassionata“ dokonce vidíme dívku se sluchátky na uších.
„Bez hudby by byl život omylem“. Autorem těchto slov je Friedrich Nietzche, Jiří Anderle se s nimi však zcela ztotožnil. Jakou skladbu poslouchal při vzniku díla vystaveného v newyorském Metropolitním muzeu, v rozhovoru Elišky Aguirre neprozradil. Zřejmé je, že se tam těší dobré společnosti Rembrandta, Albrechta Dürera, Pabla Picassa a dalších velikánů.
K umění, které vytváří pomyslné nebe stojící nad životem, patří podle Jiřího Anderleho především dílo Monteverdiho, Bachovo, Vivaldiho a Beethovenovo. Jsou to sice samí hudebníci, ale kdo ví, možná se k nim jednou hrdě přidá i tvorba všestranného výtvarníka z Pavlíkova.