Sergej Sergejevič Prokofjev
Sergej Prokofjev a Mstislav RostropovičFoto: licence Public Domain
11. 4. 1891 - 5. 3. 1953
Ruský skladatel a klavírista se narodil 11. 4. (23. 4.) 1891 v Sosnovce na Ukrajině. Ještě předtím, než nastoupil studia u Ljadova a Rimského-Korsakova v St. Petěrburgu, zkomponoval tři opery. Nejvíc se však naučil od svého pedagoga Mjaskovského a ovlivnil jej rovněž Čerepnin, u něhož studoval dirigování. Již v opeře Maddalena (zkomponované v roce 1911-13) se objevily prvky, které posléze rozvinul v opeře Igrok (Hráč, dokončené v roce 1924) a Ognennyj angel (Ohnivý anděl, operu vytvořil v roce 1923). Tématem všech těchto prací byla posedlost muže ženou, která má na svou oběť blahodárný a současně zhoubný vliv.
Za první Prokofjevovu skutečně vyzrálou operu lze považovat Hráče, v níž se záměrně postavil proti Wagnerovi a která je nejen vynikající studií lidské vášně, ale i vtipnou komedií. Přestože v tomto případě zvolil spíše metodu konverzační opery, odhalil svou schopnost lyrického výrazu, jasné charakterizace a zájem o abnormální či extrémní stavy lidského vědomí.
Po revoluci odešel Prokofjev z Ruska a během cesty po USA zahájil práci na opeře Láska ke třem pomerančům (1921), která navzdory počátečnímu úspěchu vyvolala rozporné reakce.
Do ústraní se stáhl opět poté, co nevyšly plány na uvedení jeho Ohnivého anděla. Tato opera, kterou Prokofjev pokládal - nikoliv bezdůvodně za své nejlepší dílo - se potýkala s problémy. Ani tento příběh, založený na tématu posedlosti a čarovných zápletek, nepostrádá groteskní elementy Je však veskrze romantický a místy dokonce expresionistický. Prokofjev, zkoumající zde otázky násilí, temné stránky lidské duše a vliv neblahých zkušeností, zkomponoval hudbu nebývalé účinnosti.
V roce 1936 se Prokofjev vrátil do Ruska. Politický útlak se ho zprvu osobně nedotkl. Začal však tvořit metodou socialistického realismu díla rozporné kvality, kterou už v roce 1941 opustil při psaní opery Zásnuby v klášteře (známé též pod názvem Maškaráda.) Nestrojená prostota příběhu našla odezvu v přirozených výrazových prostředcích a té nejpůvabnější hudbě, jakou kdy autor napsal. Ve Vojně a míru (1943) se Prokofjev vrátil k rozmachu znovu upomínajícímu Glinkův vzor. Několik vynikajících bitevních scén a obrazy zmaru, které toto dílo obsahuje, napovídají o Prokofjevových zkušenostech skladatele fílmové hudby. (Spolupráce se Sergejem Ejzenštejnem.)
V roce 1948 se stal skladatel terčem nechvalně známých Ždanovových útoků, které obviňovaly přední sovětské skladatele z formalismu a dalších prohřešků. Vojna a mír však obhájila své kvality a patří k Prokofjevovým nejlepším dílům.
Na počátku období Ždanovových procesů napsal Prokofjev operu Příběh opravdového člověka (1949), neuspokojil však ani publikum, ani úřady, které si tímto dílem hodlal usmířit. Prokofjev zemřel v rozporuplném čase politických bojů o moc v sovětském státě, 5. 3. 1953 v Moskvě. Mimochodem ve stejný den zemřel i člověk, který ho střídavě pronásledoval a velebil, kterého se Prokofjev na sklonku života, tak jako jiní geniální umělci v Rusku, opravdu bál - šílený diktátor, J. V. Stalin.
Dílo Sergeje Prokofjeva:
8 oper, mj. Láska ke třem pomerančům (1921), Hráč (1929), Ohnivý anděl (koncertní provedení 1928, scénické 1955), Vojna a mír (1943), Zásnuby v klášteře; 7 baletů, mj. Romeo a Julie (premiéra v Brně v roce 1938), Popelka (1945), hudba k filmu Ivan Hrozný (1945); 7 symfonií (1. symfonie Klasická), symfonická pohádka Péťa a vlk (1936), hudba k filmům S. M. Ejzenštejna, 11 instrumentálních koncertů, komorní hudba (9 klavírních sonát), vokální hudba.
V roce 1936 se Prokofjev vrací do Ruska. Přicestoval v době komunistických represí a největšího omezování tvůrčí iniciativy umělců. Politický útlak se ho zprvu osobně nedotkl. Začal však tvořit metodou socialistického realismu díla rozporné kvality, kterou už v roce 1941 opustil při psaní opery Obručenije v monastyre (Zásnuby v klášteře, známé též pod názvem Maškaráda.) Nestrojená prostota příběhu našla odezvu v přirozených výrazových prostředcích a té nejpůvabnější hudbě, jakou kdy autor napsal. Ve Vojně a míru (zkomponováno v roce 1943) se Prokofjev vrátil k rozmachu znovu upomínajícímu Glinkův vzor. Několik vynikajících bitevních scén a obrazy zmaru, které toto dílo obsahuje, napovídají o Prokofjevových zkušenostech skladatele fílmové hudby. (Spolupráce se Sergejem Ejzenštejnem.) V roce 1948 se stal skladatel terčem nechvalně známých Ždanovových útoků, které obviňovaly přední sovětské skladatele z formalismu a dalších prohřešků. Vojna a mír však obhájila své kvality a patří k Prokofjevovým nejlepším dílům. Domácí rehabilitaci tohoto díla naznačila událost do té doby nevídaná: Vojna a mír totiž byla zvolena k zahájení sezony Velkého divadla, přestože tato pocta patřila od r 1842 Glinkově opeře Život za cara. Na počátku období Ždanovových procesů napsal Prokofjev operu Pověsť nastojaščevo čeloveka (Příběh opravdového člověka, 1949), neuspokojil však ani publikum, ani úřady, které si tímto dílem hodlal usmířit. Prokofjev zemřel v rozporuplném čase politických bojů o moc v sovětském státě, 5. 3. 1953 v Moskvě. Mimochodem ve stejný den zemřel i člověk, který ho střídavě pronásledoval a velebil, kterého se Prokofjev na sklonku života, tak jako jiní geniální umělci v Rusku, opravdu bál - šílený diktátor, J. V. Stalin. Dílo Sergeje Prokofjeva: 8 oper, mj. Láska ke třem pomerančům (1921), Hráč (1929), Ohnivý anděl (koncertní provedení 1928, scénické 1955), Vojna a mír (1943), Zásnuby v klášteře; 7 baletů, mj. Romeo a Julie (premiéra v Brně v roce 1938), Popelka (1945), hudba k filmu Ivan Hrozný (1945); 7 symfonií (1. symfonie Klasická), symfonická pohádka Péťa a vlk (1936), hudba k filmům S. M. Ejzenštejna, 11 instrumentálních koncertů, komorní hudba (9 klavírních sonát), vokální hudba.