Alois Hába

Hudební skladatel Alois Hába - Foto:  volné dílo

Hudební skladatel Alois HábaFoto:  volné dílo

*21.června 1893 Vizovice
†18.listopadu 1973 Praha

„Často stačí vrchol melodie zvýšiti jen o půltón, čtvrttón nebo šestinotón, prodloužiti nebo zkrátiti některý oddíl jen o jeden takt, oživiti nebo přeskupiti rytmus, aby bylo dosaženo uspokojivého hudebního výrazu. Tato práce se podobá broušení drahokamu. Dokonalé broušení zvyšuje jeho cenu. Jedině tato brusičská schopnost zaručuje skladatelům tvůrčí dokonalost a jistotu v hodnocení vlastní i cizí tvorby.“  

Těmito slovy uvedl Alois Hába koncert skladeb vlastních i svých žáků 13. března 1945 v Městské knihovně v Praze. Na pražské konzervatoři vyučoval od roku 1923. Kromě domácích adeptů přicházeli tehdy za Hábou do Prahy studenti z jihoslovanských zemí (Slovinska a Srbska), z Bulharska, Litvy, ale také z Turecka a odjinud. Pražská konzervatoř a hudební Praha vůbec měla internacionální pověst, a velkou zásluhu na tom měly kontakty a průkopnictví Aloise Háby. 

Hába opakovaně uváděl, že jej k myšlence obohacení evropského hudebního jazyka o částečky menší, než v evropské hudbě běžné půltóny, přivedla hudba rodného kraje. Rodák z Vizovic rozpoznával ve zpěvu své matky, hře svých bratrů, otce a dalších lidových muzikantů intonační odstíny, znějící „jinak“ než to, s čím se setkával ve škole a v kostele.  

Vystudoval učitelský ústav v Kroměříži a už tam se z učebnic dozvěděl, že evropský hudební systém není jediný na světě a že i evropská hudba znala v minulosti jiné stupnice, než jaké se užívaly nyní. Studovat skladbu se rozhodl téměř už jako dospělý. Do mistrovské třídy Vítězslava Nováka byl přijat ve svých jednadvaceti letech, vypukla však první světová válka a Hába musel narukovat. Po nějaké době se mu podařilo dostat do týlu a ve studiu mohl pokračovat u Franze Schrekera ve Vídni a v Berlíně.  

Do hudebního světa tak jako skladatel vstoupil v Německu. Brzy na sebe upozornil jako jeden z nejodvážnějších, když byl v listopadu 1922 na Vysoké hudební škole v Berlíně uveden jeho čtvrttónový Smyčcový kvartet č. 2, první skladba důsledně ve čtvrttónovém systému. V červenci 1923 pak uvedlo Amar-Hindemithovo kvarteto na festivalu moderní hudby v Donaueschingenu Hábův Smyčcový kvartet č. 3, rovněž čtvrttónový, a jeho jméno se začalo vyskytovat spolu s dalšími představiteli generace hudební avantgardy.  

Roku 1922 byla v Salcburku založena Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu (International Society for Contemporary Music, ISCM) a jednou z prvních členských zemí se stala Československá republika. Roku 1923 se Alois Hába vrátil do vlasti a k novým aktivitám se okamžitě připojil. Roku 1924 se hostitelským městem orchestrální části festivalu ISCM stala Praha a v rámci doprovodných akcí představil Hába čtvrttónový klavír, které podle jeho návrhu postavila saská firma August Förster ve své československé pobočce v Jiříkově. 

Čtvrttónová hudba měla podle Hábova přesvědčení přinést výrazné obohacení evropského hudebního jazyka. V následujících letech napsal řadu článků a učebnici harmonie. Svůj systém vysvětloval, prakticky jej prezentoval ve svých skladbách a na konzervatoři s ním seznamoval žáky v kompozičních kurzech.  

Vrchol znamenala pro Aloise Hábu třicátá léta, na jejichž počátku, 17. května 1931, zazněla v Mnichově premiéra jeho celosvětově první a dodnes jediné čtvrttónové opery Matka. Na počátku 30. let také vzniklo snad nejvýznamější Hábovo orchestrální dílo, symfonická fantazie Cesta života. Třicátá léta také formovala Hábovy politické postoje životní filozofii. Jeho silné sociální cítění nalezlo myšlenkový zdroj v antroposofickém učení Rudolfa Steinera. 

Během války Hába napsal pokračování své Nauky o harmonii, dokončil šestinotónovou operu (zůstala neprovedena), uvažoval o stavbě dvanáctinotónového harmonia, poprvé se v jeho tvorbě objevuje sólová harfa a zaujala jej kytara, pro kterou dosud nekomponoval. Dokladem Hábovy autority je skutečnost, že si jej po skončení války mladí divadelníci vybrali do čela Divadla (Opery) 5. května, která působila v budově bývalého Nového německého divadla.  

Po roce 1948 bylo ovšem divadlo (jako Smetanovo divadlo) připojeno k Národnímu divadlu a Hába byl odvolán a bylo zrušeno i jeho oddělení mikrointervalové kompozice na Akademii múzických umění, která vznikla z bývalé mistrovské školy konzervatoře. Mezi roky 1948–1950 se Hába snažil vyhovět žádané estetice socialistického realismu a komponoval výlučně budovatelské písně a sbory. Nálepky „formalisty“, která mu byla marxistickými estetiky přisouzena, se však nezbavil.  

Roku 1953 byl penzionován, podle vlastních slov však teprve tehdy dosáhl skutečné tvůrčí svobody. Roku 1956 byl pozván na Letní kurzy do Darmstadtu, roku 1957 byl jmenován čestným členem ISCM (Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu). Roku 1967 se opět jednou konal festival ISCM v Praze a Novákovo kvarteto na něm uvedlo Hábův Smyčcový kvartet č. 16, komponovaný v pětinotónech. 

Ve všech třech oblastech činnosti Aloise Háby – kompoziční, pedagogické i organizační – se projevovala jeho zásadní vlastnost, odvaha vykročit na půdu, na niž se dosud nikdo neodvážil. Hába nebyl „fanatikem mikrointervalů“, za jakého je někdy považován, svým žákům tuto cestu nabídl, nenutil je však po ní jít. Byl příkladem umělecké tvrdošíjnosti, a ač se jeho snaha vytvořit celosvětový, univerzální hudební jazyk ukázala utopií, je jeho význam ve vývoji hudby 20. století nezastupitelný. 


Autor: Vlasta Reittererová 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace