František Benda
František Benda (portrét neznámého umělce)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo
* 22. listopadu 1709 Staré Benátky
† 7. března 1786 Neue Dorf, dnešní Babelsberg, Potsdam
Houslista a skladatel František Benda je dnes považován za jednoho z hlavních představitelů tzv. české hudební emigrace, početné skupiny českých hudebníků, kteří odcházeli z náboženských nebo existenčních důvodů za hranice a nacházeli uplatnění mimo české země. František Benda odešel z nábožensky nesvobodných Čech do protestantského Pruska a později sem přivedl, z důvodu osvobození od náboženského útlaku, i celou svou rodinu. Jeho mladší bratr Jiří Antonín Benda (1722–1795) nalezl uplatnění v Gothě. V roce 1763 napsal Benda autobiografii, která přináší řadu detailů z jeho života a je cenným pramenem k hudebním dějinám 18. století (v roce 1939 vyšla česky).
František Benda se narodil 22. listopadu 1709 ve Starých Benátkách do rodiny tkalce – lidového muzikanta Jana Jiřího Bendy a matky Doroty pocházející z hudební dynastie Brixiů. Je známo, že byl v mládí výborným zpěvákem, na housle začal hrát od osmi let. Ve hře na nástroj zůstal vždy samoukem, kompoziční vzdělání získal až mnohem později.
Za hranice země se dostal poprvé v roce 1721 jako dvanáctiletý. Tajně odešel z Prahy, kde byl diskantistou u benediktýnů na Starém městě, do Drážďan na stejné místo k jezuitům. V roce 1723 se vrátil do Prahy a začal studovat pražské jezuitské gymnázium. Zde se pokoušel poprvé komponovat, skladby se však nedochovaly. Definitivně odešel do ciziny roku 1726, postupně procestoval řadu míst a jako houslový virtuos získával značné renomé. Doložena jsou jeho působení např. ve Vídni, sedmihradské Sibini, Vratislavi nebo Varšavě, kde od roku 1732 zastával pozici prvního houslisty v královské kapele Augusta II. Silného.
Na doporučení Johanna Joachima Quantze (1697–1773) se 17. dubna 1733 stal v Ruppinu houslistou kapely korunního prince Friedricha II. Pruského. Friedricha pak následoval v roce 1736 do nedalekého Rheinsbergu a po korunovaci v roce 1740 do Potsdami a zůstal mu věrný do konce svého života. Teprve ve Friedrichových službách prošel soustavnějším kompozičním školením od J. G. Grauna a C. H. Grauna. Jak dokazuje Bendova autobiografie a především Charles Burney ve známém hudebním cestopise, těšil se Benda na Friedrichově dvoře velké vážnosti a měl nezastupitelný podíl na tamním hudebním životě. Roku 1772 byl jmenován koncertním mistrem. V dobových pramenech byla v Bendově hře spatřována neobyčejná zpěvnost výrazu v kombinaci s bezchybně ovládnutou technikou. Dnes je označován za následovníka umění německého virtuosa Johanna Georga Pisendela (1687–1755), s nímž se osobně znal.
Společně s bratry Graunovými, J. J. Quantzem a C. Ph. E. Bachem bývá řazen k tzv. berlínské škole spjaté s tradicí barokního slohu. Přestože Benda svým skladatelským dílem náleží k baroknímu stylovému okruhu, najdeme u něj i prvky nového klasicistního tvarování. Tíhl spíše k homofonní sazbě, v oblasti formy anticipoval sonátovou formu. Volné věty houslových sonát ukazují obeznámenost s „citovým“ slohem (empfindsamer Stil), který představuje jeden z přechodových typů hudebního projevu mezi barokem a klasicismem a je charakteristický intimností výrazu a zaměřením na detail. Uvádí se také, že Benda užíval prvky české světské melodiky a rytmiky.
Skladatelskou činnost lze časově vymezit léty 1735–1750. Interpretační zkušenost a důkladná znalost idiomatiky nástroje na virtuózní úrovni předurčily Bendu k tvorbě pro housle. Patnáct houslových koncertů, houslové sonáty, capriccia a etudy jsou základem jeho kompozičního odkazu. Kromě houslových kompozic obsahuje soupis jeho děl také symfonie, triové sonáty a další komorní skladby.
Za Bendova života vyšlo tiskem jen minimum skladeb, většina je dochována v opisech v Saské zemské knihovně v Drážďanech. Tematický katalog jeho děl se poprvé objevil v roce 1924, nové znění pak v roce 1984 vydal Douglas A. Lee.
Autor: Robert Škarda
