Jean Sibelius

Jean Sibelius, portrét z roku 1889 - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Jean Sibelius, portrét z roku 1889Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

8. 12. 1865 (Hämeenlinna)
20. 9. 1957 (Järvenpää)

Finský národní skladatel Jean Sibelius se narodil do švédsky mluvící domácnosti. Ačkoliv jeho otec byl lékařem, hudba byla každodenní součástí života v rodině. Sibeliova formální hudební výchova nicméně začala teprve v roce 1881, v šestnácti letech.  

Snil o tom, že bude houslovým virtuosem. V 1885 byl přijat na Hudební akademii v Helsinkách, která nyní nese jeho jméno, kde studoval housle, ale už o tři roky později ho začalo víc zajímat komponování. V těchto studiích pokračoval v Berlíně (1889) a ve Vídni (1890). 

Ačkoliv obecenstvo po celém světě zná především často hraný Koncert pro housle a populární Finlandii, jádrem tvorby Jeana Sibelia je jeho sedm symfonií. Kompoziční prvky, ke kterým se hlásil, jsou pokračováním hlavní linie symfonického myšlení od Haydna přes Beethovena, Brahmse a Brucknera - v tom smyslu, že hlavním principem, který definoval symfonickou strukturu, je rozvoj motivů, nikoliv velké melodie.  

Jeho symfonie, psané mezi lety 1899 a 1924, překlenují pozoruhodně podobný časový rámec jako ty od Beethovena, komponované v letech 1800 až 1824; obsahují rovněž analogický rozsah stylistického vývoje, výrazovou intenzifikaci a postupné technické zdokonalování od první do poslední. Sibeliovy symfonie nejsou programní.  

Sám je popsal jako "vnitřní zpověď v daném období života", ale tyto "zpovědi" nelíčí příběh v konvenčním smyslu slova. Přesto jsou schopny přenášet hluboké emoce a silně osobitou lidskost, destilované typickou Sibeliovou šetrností. Tento koncizní charakter jeho symfonií tvoří určitý protiklad k dílu Gustava Mahlera.  

Když se tito dva symfoničtí velikáni v roce 1907 potkali, debatovali o symfonické podstatě v často citovaném rozhovoru. Mahler tvrdil, že symfonie "musí být jako svět, všeobjímající", zatímco Sibelius spíše obdivoval "hlubokou logiku a vnitřní propojenost všech motivů." 

Jean Sibelius byl také autorem symfonických básní. Stejně jako se Antonín Dvořák nechával inspirovat souborem lidové poezie z Kytice, Sibelius přebíral své náměty z finského národního eposu Kalevala, z pokladu shromážděného Eliasem Lönnrotem z ústní tradice a vydaného v roce 1849.  

Mnoho Sibeliových symfonických básní je přímým líčením příběhů a legend z tohoto eposu, například Kullervo (1892), Legendy Lemminkäinena (1895-1897), Pohjolova dcera (1906) a Luonnotar (1913). Jiné podobné skladby, především En Saga (1902), Noční jízda a svítání (1909), Aallottaret (1914) a Tapiola (1926), naopak nečerpají přímo z Kalevaly; jejich hudební projev a celkový tón přesto je v souladu s tokem veršů tohoto eposu. 

Ačkoliv Sibelius byl nejvíce ve svém živlu v symfonické tvorbě, nevyhýbal se ani menším formám. Nejznámějšími z těchto skladeb jsou Valse Triste (1903), Pelléas a Mélisande (1905), Rakastava (1912) a konečně Andante Festivo (1922), jehož živý přenos v 1939 zůstal jedinou existující nahrávkou s autorem v roli dirigenta. Tradiční komorní soubory občas provádějí rané Korpo Trio (1887); smyčcový kvartet Voces Intimae (1909) je ponuré a emocionálně náročné dílo, které předznamenává strohou atmosféru 4. symfonie. 

Sibelius byl plodný skladatel děl pro lidský hlas. Vzhledem k tomu, že jeho písně a sborové skladby jsou především ve finštině a ve švédštině, zůstala jeho vokální hudba za hranicemi severských zemí téměř neznámou. Přitom je jeho 109 písní srovnatelných v kvalitě s písněmi Schubertovými či Schumannovými - a orchestrální verze těch nejlepších dokáže předčít, co se týče barevného propojení hlasu a orchestru, snad jen Gustav Mahler.  

A pak je tu Sibeliových téměř 150 sborových skladeb – ty mají základ v silné poptávce ze strany finských pěveckých sdružení. Byl to právě tento žánr, který je nejrovnoměrněji rozložen napříč jeho tvorbou. 

Po dokončení svého posledního veledíla Tapiola se začal Sibelius pozvolna přesouvat do skladatelského důchodu. "Ainolské ticho", nazývané podle domu Ainola, jeho domova na venkově, trvalo od roku 1926 až do umělcovy smrti v roce 1957. V tomto období revidoval Sibelius starší skladby a občas publikoval nějakou maličkost, ale žádné další významné dílo už světlo světa nespatřilo.  

Pověsti se vršily kolem jeho 8. symfonie, skladby, nad kterou strávil dvě desetiletí. V okamžiku ostré sebekritiky však partituru v roce 1944 sám zničil. A tím se uzavřela tvorba jednoho z nejvýznamnějších symfonických velikánů všech dob. 

autor: Michael Roháč 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas