Jiří Pauer

* 22. 2. 1919 Libušín
† 21. 12. 2007 Praha

Výrazná osobnost české hudby 2. poloviny 20.století. Jako tvůrce navázal hlavně na klasickou linii národní tvorby, nalezneme však u něj i vlivy mnohých trendů nejnovější hudby. Z reprezentantů hudby 20.stol. obdivoval především Bohuslava Martinů a také Benjamina Brittena a Dmitrije Šostakoviče, se kterým si dopisoval. 

Byl mimořádně schopným řídícím pracovníkem, který řadu let stál v čele našich předních hudebních institucí. Jako vyhledávaný pedagog vychoval celou generaci úspěšných skladatelů. 

Cesta k profesionální dráze hudebního skladatele nebyla u Jiřího Pauera jednoduchá. Po studiích na učitelském ústavu v Kladně od svých devatenácti let učil na národních školách. Zároveň se soukromě vzdělával v hudbě u Otakara Šína a později na pražské konzervatoři u Aloise Háby.  

Ačkoliv se tvůrčí cesty Jiřího Pauera a o dvě generace staršího Aloise Háby velmi lišily, stali se celoživotními přáteli. Hábovu památku v sedmdesátých letech 20. století uctil Jiří Pauer jednou ze svých nejlepších kompozic – předehrou Iniciály, kde základní materiál tvoří tóny H – A – B – A. 

Po skončení druhé světové války studoval Jiří Pauer na nově otevřené Akademii múzických umění ve třídě Pavla Bořkovce. V těchto letech se také projevily Pauerovy neobyčejné organizátorské schopnosti. Ihned po válce zakládal v Praze novou městskou hudební školu, kde také čtyři roky pracoval.  

Alois Hába přivedl Jiřího Pauera do organizačního výboru spolku Přítomnost pečujícího proti tradičněji orientovanému spolku Umělecká beseda (v hudební části založeném mj. samotným Bedřichem Smetanou) o nejnověji orientovanou tvorbu. Po sloučení všech skladatelských spolků do nově založeného Svazu skladatelů se stal Jiří Pauer jeho čelným představitelem a jeho chod ovlivňoval s některými drobnými výkyvy v podstatě po celou jeho existence.  

V 50. letech doslova proběhl několika institucemi: Hudební a artistickou ústřednou, Ministerstvem kultury, Československým rozhlasem. Nakonec se jeho kmenovými institucemi staly dva hlavní soubory naší hudební kultury – Česká filharmonie a Národní divadlo. 

V České filharmonii působil jako ředitel plných 22 let (1958 – 1980). Bez nadsázky lze léta jeho ředitelování označit za dobu největšího vzestupu věhlasu tohoto orchestru i těles a jedinců organizačně k České filharmonii připojených (Český pěvecký sbor, Kühnův dětský sbor, České noneto, Smetanovo kvarteto, řada dalších komorních souborů, sólisté Josef Suk, Zuzana Růžičková a další).  

Hráči orchestru dodnes s úctou vzpomínají, jak je uměl nejednou ochránit před různými nesmyslnými tlaky doby a úřadů dobu reprezentujících, jak si je ale také uměl v ladírně „podat“, když nebyl spokojen s uměleckou úrovní jejich interpretačních výkonů. 

Dvě období byl Jiří Pauer šéfem opery Národního divadla (1953 – 55 a 1965 - 67), ve svých šedesáti zde na 10 let zakotvil jako ředitel celého Národního divadla. Neměli bychom též v organizační sféře zapomenout na jeho činnost ve výboru festivalu Pražské jaro, v Ochranném svazu autorském, kde vždy důsledně hájil ohodnocování skladatelů podle jejich kvalit a v Gramofonovém klubu, který byl v šedesátých a sedmdesátých letech jedním z hlavních zdrojů informovanosti o nejnovějších světových trendech v hudbě. 

Od roku 1965 do roku 1990 vyučoval Jiří Pauer kompozici na pražské AMU. Často se zmiňoval o tom, jak jej práce se studenty obohacuje. Učitel byl velkorysý, uměl se vcítit do individualit jednotlivých žáků. Velmi přesně dokázal odhadnout proporce nově vznikající skladby.  

Když toho bylo zapotřebí, uměl žáka velmi razantně usměrnit nebo povzbudit, ať šlo o jeho laxnost k některým prvkům skladatelského umění, či dokonce o jeho malou výkonnost. Až na nepatrné výjimky se od konce 70. let jeho žáci vesměs výrazně uplatnili jako skladatelé i odborníci na nejrůznějších místech hudebních institucí. 

Je obdivuhodné, že při vší této činnosti přinášející nejednou stresy a totální únavu stačil Jiří Pauer vytvořit velké skladatelské dílo, čítající na 150 opusů a zasahující do všech žánrů. Zásadní je jeho přínos v oblasti hudebně dramatické tvorby. Ta zaujímá mimořádně významné místo nejen v rámci skladatelova vlastního díla, ale v národním kontextu hudební tvorby pro divadlo celého poválečného období.  

Jiří Pauer měl k divadlu velice pozitivní vztah od mládí, jeho operní prvotina Žvanivý slimejš vznikla ještě v době studií (1949-50). Vtipně napsaná jednoaktovka prokázala skladatelův smysl pro specifika hudebního divadla pro děti a stala se oblíbeným titulem mnohokrát inscenovaným u nás i v zahraničí. 

Pauerova hudebně dramatická tvorba je typově poměrně různorodá - reprezentuje ji celovečerní opera klasického typu, cyklus pěti operních grotesek, komická opera tradičního buffo typu, opera, balet a muzikál pro děti. Za pozornost určitě stojí fakt, že nadpoloviční většina titulů pro divadlo je určena dětskému publiku. Ve všech případech projevil Jiří Pauer mimořádnou intuici při volbě tématu, smysl pro jevištní účinnost a znalost inscenační praxe.  

Druhé opeře Jiřího Pauera Zuzana Vojířová (1954-57) se dostalo nevšední divácké přízně – byl to jeden z mála, ne-li jediný titul ze soudobé operní produkce, který posluchači aktivně sami vyhledávali. Skladatel volil emotivně působivý a jevištně účinný příběh, který korespondoval s jeho záměrem vytvořit divácky přístupné, na českou operní tradici navazující celovečerní dílo. 

Symfonická tvorba Jiřího Pauera je reprezentovaná zejména Scherzem pro orchestr z počátku 50.let, I. symfonií pro velký orchestr (1963), symfonickým obrazem Panychida (1969), Symfonickým prologem (1972), symfonickou větou Iniciály (1974) a konečně Symfonií pro smyčce (1978). Pozoruhodným dílem je nesporně monodrama pro baryton a orchestr Labutí píseň (1973) komponované na vlastní text podle dramatické studie A.P.Čechova– ztvárňující sugestivní výpověď zestárlého herce, který zůstává po svém posledním představení osamělý na setmělém jevišti. 

Další velmi cenou a vyhledávanou položkou Pauerovy tvorby jsou díla koncertantní: koncerty pro fagot, trubku, hoboj, lesní roh i marimbu, významným způsobem obohatily literaturu jednotlivých oborů. 

Mimořádně početná je jeho tvorba komorní, interpretačně vděčná, psaná s důkladnou znalostí problematiky jednotlivých nástrojů a proto hudebníky často vyhledávaná. Ač se navenek tvorba Jiřího Pauera jeví jako takzvaně tradiční, nevyhýbal se začleňování nových prvků do svého hudebního jazyka. V 70. letech například komponoval seriálně, byť v osobitém pohledu. Rovněž tak reagoval na hudbu takzvané polské školy. 

Poslední roky života žil Jiří Pauer poměrně osamoceně limitovaný nemocí. Přesto své manželce stojící věrně po jeho boku celý život diktoval drobné klavírní skladbičky. Jeho tvůrčí duch neměl do posledních dní života oddych. 

Jiří Pauer byl bytostný optimista. Nejednou se střetl velmi odvážně s „hloupostí“ mocných s vědomím toho, že bojovat je třeba stále. „Když ti vyjde pět procent z toho, co sis předsevzal, jsi úspěšný“ říkal svým žákům. Můžeme konstatovat, že jak v organizační, tak pedagogické i tvůrčí sféře Jiřímu Pauerovi „vyšlo“ rozhodně více, než těch pět procent. 

Autor: Otomar Kvěch 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas