Johann Sebastian Bach

Ačkoliv Johann Sebastian Bach komponoval svoji hudbu, duchovní i světskou, doslova pro každodenní praktickou potřebu, obdařil ji tak vysokou uměleckou kvalitou, že doslova s každým taktem, každou frází, větou či skladbou překračuje rámec svého původního určení. V jeho díle, jako u málokterého skladatele té doby, se průběžně odráží významné dobové hudební vlivy, a to jak francouzské (ornamentika) tak italské (melodika), ale též i domácí německé (kontrapunktická logika). Rozdíl je v tom, že Bach těchto podnětů nevyužíval jen pro pouhé vnější manýristické napodobování, ale zásadně je přetvářel, spojoval a modeloval do nového a zcela osobitého pojetí. Jeho hudba uchvacuje jak geniálním propojením hudební (harmonické) logiky, v níž je vše podřízeno přísným teoretickým pravidlům, tak výraznými, až spontánně působícími melodickými liniemi, které spolu s promyšleným kompozičním plánem zcela přirozeně splynou v nový a jedinečný celek – v dokonalé prolnutí horizontálních a vertikálních hudebních resp. myšlenkových linií. Bach fascinuje ve schopnosti rozvíjet a domýšlet hudební nápady z hlediska jejich stavby, harmonicko-melodických možností, ale i emočních průběhů. Ve své době jeho hudba vzbuzovala obdiv, respekt, někdy však byla považována i za poněkud staromódní; oblibě se těšily zejména jeho varhanní (cembalové) a chrámové skladby. Je určitým paradoxem, že více než jako skladatel byl Bach svými současníky ceněn jako varhaník, cembalista a znamenitý improvizátor.

Často se obecně tvrdí, že po Bachově smrti (roku 1750) se jeho hudba přestala hrát, protože neodpovídala novému hudebnímu (klasicistnímu) vkusu a stylu. To je pravda, ale jen do jisté míry. Rovněž je ale pravda, že barokní hudba, zejména hudba Bacha a také např. Händela či Vivaldiho, se provozovala i nadále. Nikoliv jako součást evropského „dobového mainstreamu“, ale spíš naopak lokálně, v různých více či méně uzavřených hudebních společenstvích. Ve 2. polovině 18. století (resp. přelomu 18. a 19. století) tu svoji významnou úlohu sehráli uměnímilovní šlechtici a mecenáši (zvláště v rakousko-česko-německém a anglickém regionu), kteří sami financovali nebo pořádali subskripční privátní koncerty, na nichž byla Bachova a další „stará hudba“ (Händelova oratoria) příležitostně prováděna. Historickým mezníkem v návratu Bachovy hudby do interpretační a posluchačské praxe však byl rok 1829, kdy v Berlíně, po téměř 80 letech, byly z iniciativy Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Carla Friedricha Zeltera, velkých ctitelů Bachovy hudby, znovu veřejně provedeny Matoušovy pašije. Zájem o hudbu Johanna Sebastiana Bacha v 19. století úměrně sílil, tak jak souběžně sílil a prohluboval se zájem o hudební historii v podobě nově vznikajícího historicko-hudebně vědního oboru – muzikologie. Od poloviny 60. let 19. století začala v Německu tiskem postupně vycházet první edice souborného díla J. S. Bacha. Na přelomu 19. a 20. století patřil k velkým propagátorům Bachovy hudby německý lékař, teolog, filosof a varhaník Albert Schweitzer (1875-1965).

Samostatnou kapitolou je pak Bachova hudba ve 20. století, která svoji vítěznou cestu nastoupila počátkem 50. let. Její obliba strmě vzrostla (svůj podíl na tom měl i velký technologický rozvoj gramofonového průmyslu) a šla ruku v ruce se stále hlubšími objevy a znalostmi nejenom skladatelova díla, ale i muzikologického výzkumu a bádání v oblasti historicky poučené interpretace. Od 70. let 20. století tento interpretační směr přispěl rozhodnou měrou k rozšíření, pochopení a oblibě jak hudby Bacha, tak celé hudební barokní epochy. V 50. a 60. letech 20. století se o rozšíření Bachovy hudby v českém prostředí zasloužil flétnista, zakladatel souboru Ars rediviva, muzikolog a průkopník historicky poučené interpretace Milan Munclinger (1923-1986).

Bachovu hudbu velmi podrobně studovali nejenom W. A. Mozart, L. van Beethoven, ale např. Antonín Rejcha, Franz Liszt, Johannes Brahms, Bedřich Smetana, César Franck, Max Reger ad. K velmi originálnímu, a ve svém pojetí zcela ojedinělému uchopení Bachovy hudby došlo ve 20. století. Patřil sem např. zcela originální přístup (pro nejednoho milovníka Bacha možná až kontroverzní přístup) francouzského jazzového klavíristy a skladatele Jacquesa Loussiera (1934-2019), který vytvořil mnoho pozoruhodných jazzových bachovských (a barokních) transkripcí vysoké umělecké úrovně. K dalším zajímavým transkripcím Bachových skladeb náleží orchestrální či komorní úpravy nejčastěji  varhanních skladeb např. Arnolda Schönberga, Albana Berga, Antona Weberna nebo Leopolda Stokowského a mnohých dalších. Pozoruhodnou kapitolou je vliv Bachovy barokní kontrapunktické hudby na hudbu rané evropské (neobarokní) moderny počátku 20. století. Patří sem se svými některými polyfonně komponovanými díly tvorba Paula Hindemitha, Igora Stravinského, Bohuslava Martinů, Dmitrije Šostakoviče, Leonarda Bernsteina ad.

Jak se vyznat v Bachově hudbě? Typickým znakem Bachovy hudby je ve valné většině kontrapunktické („punctus contra punctus“ = „nota proti notě“) čili polyfonické (vícehlasé) vedení melodicko-harmonických linií. Kořeny tohoto Bachova hudebního myšlení jsou v jeho ovládnutí starého renesančního (tzv. palestrinovského) kontrapunktu, který však ve svém pojetí obohatil o tzv. funkční harmonii (důležitý charakteristický znak barokní hudby jako takové), tzn. o harmonii postavenou na vzájemně nadřazených a podřízených akordických souzvucích a jejich kombinacích (vztazích) podle přesně daných pravidel. Bach svým geniálním tvůrčím talentem dosáhl logického a přitom absolutně přirozeného souladu mezi horizontálně vedenými melodickými liniemi závislými na vertikálně rozvíjené harmonii.

V Bachově hudbě, ať instrumentální či vokální, velmi zjednodušeně řečeno, neexistují „pouze“ melodické hlasy a „pouze“ doprovodné hlasy. Od komorního dvojhlasu až po velký orchestrální vícehlas, a při nejpodivuhodnější vzájemné vnitřní rozličnosti, tvoří všechno naprosto pevný, vzájemně závislý, logický a plně funkční celek, který jakoby v hudební podobě zrcadlil princip biblického stvoření světa: Záměr – Logika – Řád – Funkčnost – Krása. 

Jak poslouchat Bachovu hudbu? Vždy bude v první řadě záležet na individuálních posluchačských zkušenostech - které jsou, jako vše v životě, schopné neustálého vývoje - s barokní hudbou a hudbou jako takovou. Barokní instrumentální a vokální hudba je v zásadě od svých raných počátků v 17. století založená na prolínání polyfonie a homofonie (nekontrapunktické vedení hlasů), které se pochopitelně v průběhu příštích sta let postupně vyvíjelo ke stále větší dokonalosti. A to jak po stránce kompoziční (stále preciznější propracovávání forem, práce s asymetrickými i symetrickými hudebními frázemi) tak interpretační (soustavně narůstající nároky na hráče).

Bachova hudba má jednu výjimečnou univerzální vlastnost, která je v kontextu dobové hudební produkce ojedinělá: dokáže současně potěšit „srdce i rozum.“ Lze ji totiž poslouchat „pouze“ v emoční rovině, nechat se unášet Bachovým nevyčerpatelným melodickým potenciálem a vnímat ji pocitově, intuitivně, ale lze ji též poslouchat i rozumově, analyticky a sledovat, jak se která hudební myšlenka, fráze či harmonie vyvíjí, kam směřuje a v co vyústí. V obou případech, a pokud se vzájemně i propojí, lze pak s Bachovou hudbou dosáhnout nesmírně hlubokého citově-rozumového hudebního prožitku. 

Bachova tvorba obsahuje s výjimkou opery téměř všechny dobové žánry světské hudby orchestrální (koncerty, suity) a komorní (instrumentální sonáty a skladby), z duchovní hudby žánry vokální (kantáty, oratoria, pašije, mše) i instrumentální (varhanní) . Podle katalogu skladeb (Bach-Werke-Verzeichnis = BWV) vytvořeného ve 20. století německým muzikologem Wolfgangem Schmiederem zkomponoval Johann Sebastian Bach kolem 1080 skladeb a u dalších cca 200 (utříděných v dodatcích katalogu = BWV Anh.) je jeho autorství sporné anebo jde o skladby jiných autorů jemu připisované.

Libor Dřevikovský