Josef Mysliveček, Il Boemo

Josef Mysliveček - Foto: Národní muzeum Praha

Josef MyslivečekFoto: Národní muzeum Praha

* 9. 3. 1737 Horní Šárka (?) u Prahy
† 4. 2. 1781 Řím

Josefa Myslivečka (Bisliweck, Melsiwesech, Misliwetschek, Metzlevisic, Mislivicheck, Misliwecek, Misliweczek, Misliwetzek, Venatorini) považuje americký muzikolog Daniel E. Freeman (2009) „za jednoho z nejtalentovanějších skladatelů činných v pozdním osmnáctém století v Evropě, … geniálního, úspěšného a vynalézavého“, jehož dílo zahrnuje 28 oper, 8 oratorií, řadu kantát, na 50 sinfonií, 29 předeher, 16 koncertů a 134 komorních (instrumentálních) skladeb. 

Jeho dílo je příkladem několikanásobné úspěšné aklimatizace v novém prostředí. Podle florentského nekrologu (17. 2. 1781) „byl téměř u všech dvorů Evropy, kde se jeho schopnostem dostalo velké pochvaly, a uzavřel přátelství s největšími osobnostmi“. Odhlédneme-li od trvalého zájmu o jeho instrumentální hudbu zejména v německy mluvících zemích (od r. 1764), zažil v Itálii na cizince závratnou kariéru operního i oratorního „Maestro Compositore“ a patřil tam v 70. letech v silné konkurenci k nejvyhledávanějším autorům pro klíčová operní divadla.  

Jeho dílo se pak zpětně šířilo do Mnichova, Bambergu, Petrohradu, Paříže, Lisabonu, Vídně aj. a vracelo se do Čech dokonce s podobným efektem přetextování světských árií pro chrámový provoz, jak to známe z Mozartových opisů o desetiletí později. Mysliveček je významným článkem skladatelské řady B. Artophaeus, B. M. Černohorský, J. Seger, J. Mysliveček, J. Obermayer se vztahem k Itálii a nesporně i vyvrcholením kapitoly o italské opeře v Čechách před Mozartem. 

Otec skladatele Matěj Mysliveček, „zrozený v Dubovém mlýně“ v Šárce u Prahy, byl staroměstský měšťan, mlynář v tzv. Sovově mlýně na Malé Straně v Praze a starší přísežný mlynář. Bratr Joachym (1737 - 1788), který později Josefa v Itálii podporoval, byl mladší, “navlas podobné dvojče”, staroměstský starší přísežný mlynář a vorař hr. Vincence Valdštejna. Jejich sestra Marie Anna (1741 - ?) [S. Bernarda] vstoupila do řádu cisterciaček na Starém Brně.  

Myslivečkův otec přesídlil s prosperujícím tradičním rodovým řemeslem - mlynářstvím - ze vsi Horní Šárka do Prahy, získal čelné postavení v cechu, kde se snažil „zastaralé škodlivé zvyklosti vykořeniti“, a pečlivě se staral o výchovu a vzdělání svých dvojčat. Mysliveček prožil dětství ve mlýnech v Praze na Kampě a na Staroměstské lávce u Karlova mostu.  

Po triviu u dominikánů u sv. Jiljí, nedokončeném studiu jezuitského gymnázia („nihil profecit in logica“) a soukromém studiu hydrauliky u prof. F. Schorra vstoupil do učení k staroměstskému mlynáři Václavu Klikovi. Společně s bratrem byli přijati do cechu (1758) a prohlášeni mistry (1761). 

Už v roce 1749 platil Mysliveček za zručného houslistu, studoval kontrapunkt u Františka Habermanna (1760), ten s ním ale, zdá se, postupoval příliš pomalu (Pelcl), proto přestoupil k Františku Seegrovi (1761), k někdejšímu žáku Černohorského. Po půl roce už komponoval sinfonie a šest jich dal anonymně provést patrně ve Valdštejnském paláci s programními názvy Januarius, Februarius, Martius, Aprilis, Maius, Junius. Získal si tak mecenáše, hudbymilovného hraběte Vincence Valdštejna (Waldstein).  

Pod vlivem pražského operního a oratorního provozu ho lákala především hudebně dramatická tvorba. Dedikace a následná personalizovaná provedení Kantáty „a quattro“ Il Parnasso confuso i dalších duchovních árií dokládají trvalý vztah Myslivečka k cisterciákům v Oseku a k benediktinům v Praze - Břevnově, kteří mu mj. půjčili 3 000 zlatých před odjezdem do Itálie. 

Mladoboleslavské městské radě odmítl již rozhodnutý Mysliveček řešení vodoprávního sporu (7. 9. 1763), rodinný mlýn přenechal bratrovi a odcestoval, aby se zdokonalil v recitativu u J. B. Pescettiho v Benátkách, v městě největšího vlivu na pražský operní repertoár. Tam však strávil nanejvýš 17 měsíců, protože po vydání VI sinfonií u Haffnera v Norimberku (1764) chválí už z Florencie (1765) v dopise hraběti Valdštejnovi svého jediného prokazatelného žáka z Čech Josefa Obermayera za pokroky v kompozici.  

Pobyt Myslivečka v Parmě v roce 1764, kde podle F. M. Pelcla „napsal svou první operu“, není stejně jako jeho domnělé dílo (Medea 1764?) doložen a ani nekoresponduje s historickými údaji o svatbě parmského vévody Ferdinanda. Není tedy zcela jasné, kterou operu provázely „nejpříznivější zprávy“, že vzbudila pozornost neapolského impresária Amadoriho, zda to nebyla repríza Il Parnasso confuso (1665-1667) nebo Semiramide riconosciuta v Bergamu (1765) či v Alessandrii (1766).  

Nejpozději od r. 1765 byl přezdívaný Il Boemo (nikoli však “Il divino Boemo”, což je Arbesova literární fikce), naproti tomu jen dvakrát je později neautenticky doložen přídomek Venatorini. Další podporu z Prahy převzal Mysliveček v Benátkách po podepsání dlužního úpisu pro strahovské premonstráty (1766). 

Uvedením gratulační Kantáty a opery Bellerofonte v Teatro San Carlo (20.1.1767) se sólisty Antonem Raafem a Caterinou Gabrielliovou však vstoupil do vrcholného desetiletí své tvorby (1767 - 1777). Ověnčen dalšími úspěchy z Neapole a z Turína se po smrti své matky vrátil poprvé do Prahy. Ředitel Divadla v Kotcích Giuseppe Bustelli dal v době karnevalu (1767/68) provést jeho Bellerofonta a zahájil tak souvislejší uvádění jeho úspěšných italských oper v Praze (Semiramide riconosciuta 1768 a Il Farnace 1768).  

Přesto jeho zpravidla opakované úspěchy v Neapoli, Turíně, Praze, Padově, Benátkách, Boloni, Florencii, Miláně a Pavii byly neustále provázeny nedostatkem peněz, půjčkami a těžkostmi s věřiteli. Od setkání v Bologni (1770) se datuje Myslivečkovo přátelství s oběma Mozarty, které však skončilo v roce 1778, protože Mysliveček neopatřil slíbenou smlouvu na operu pro odmítaného Wolfganga do Neapole.  

„Oznamuje to vždycky, když potřebuje moje služby“, píše rozezlený Leopold, který zajišťoval Myslivečkovi odbyt v Salcburku a snad ho dříve doporučoval i na kapelnické místo. Právě v této souvislosti vyslovil L. Mozart jako jediný i obvinění o Myslivečkově venerické nemoci („jak by ten chudák, i kdyby nakonec mohl do Neapole cestovat, vypadal teď bez nosu v divadle? …komu může dávat vinu než, sám sobě a svému hnusnému životu?“). 

Avšak průběh choroby i způsob léčení připouštějí i postižení jinými nemocemi (dochované záznamy o pacientech z Herzogspitalu z Mnichova z roku 1780 však už Myslivečka ani jeho diagnózu neuvádějí) a ani připomínané milostné avantýry s Lucrezií Aquiariovou a Caterinou Gabrielliovou nejsou doložené.  

Myslivečka naproti tomu doporučovali Padre Martinimu jak Quirino Gasparini („chvályhodně složil operu pro královské divadlo“), Anton Raaff („Můj drahý přítel Mysliveček … je znám jako člověk ve svém oboru schopný a že je, čehož si cením nejvíce, považován za pravého a poctivého Němce [sic], jakým on je“), tak např. i úspěchy Nitetti v Bologni. Kardinál Lazzaro O. Pallavicini doporučil její opakované provedení z důvodů „hodnoty dramatu a kvůli velkým dekoracím představení„ pro příjezd velkovévody.  

Po složení zkoušky a přijetí do boloňské Accademia Filarmonica (1771) používal čerstvý Maestro Compositore alla Forastiera - také označení Accademico Filarmonico. Nejpozději od roku 1771 se těšil přízni Angličana sídlícího ve Florencii Earl George Nassaw C. Cowpera, opakovaně voleného předsedy Accademia degli Armonici. Cowperův kapelník dechové harmonie Giovanni Schmid nakupoval od Myslivečka árie a sinfonie (1774). 

Kontakt s Prahou udržovala velikonoční oratoria zasílaná křižovníkům u Karlova mostu. Pražské provedení La famiglia di Tobia (1770) opěvuje recenzent z Unsichtbare, další roky následovaly Adamo ed Eva (1771) a La Passione di Gesù Christo (1773). Pro uvedení jeho oratoria La liberazione d´Israele na Velký pátek (14. 4. 1775) bylo dokonce vytištěno slavnostní zdobené libreto. 

Florentské noviny Notizie del mondo často označovaly Myslivečkovy premiéry jako výjimečné svým ohlasem („grandissimo incontro“), většinou ve spojení se samostatnými balety autorů, tanečníků a choreografů Carla le Picqa a Onorata Viganó. Pro Cowperovu akademii v Casino della Nobilta, napsal Mysliveček během několika měsíců svého léčení ve Florencii mistrovské oratorium Isacco, figura del Redentore (10. 3. 1776), považované Freemanem za jeho nejlepší dílo vůbec.  

S upravenou verzí oratoria (připisovaného dlouho Mozartovi) ohromil Mysliveček o rok později i Mnichov. Rozsáhlejší instrumentace, basový part Gamariho místo altu, sbor pastýřů a pochod svědčí o přijímání prvků gluckovské reformy. Podobně jako v nové verzi opery Ezio/Aethius se zachovanými popisy kostýmů také pro Mnichov nebo při používání instrumentálního pochodu „marcia“ v operách a oratoriích s dramatickým účinkem.  

Tato díla a především jediný známý melodram Theodorick und Elise na německý text dokládají schopnost Myslivečka reagovat na diskusi o německé národní hudbě (Hiller). Mozart dopisem dokládá i existenci dnes ztracené mnichovske kantáty Enea negl'Elisi, nepovšimnuta dodnes zůstala kantata Armida. Hned po odjezdu z Mnichova uvedli Myslivečkovo proslavené oratorium Isacco, figura del Redentore na Velký pátek (17. 4. 1778) pražští křižovníci s červenou hvězdou, avšak přítomnost „slavného pana Josefa Myslivečka, Boema“ doložena není.  

Po smrti kurfiřta objížděl skladatel s nosem upáleným od „chirurgů“ opět nejvýznamnější divadla Itálie. Teprve od milánské Armidy (1779, dobový tisk mj. vyvrací legendu o neúspěchu Armidy v milánském Teatro alla Scala, způsobeném údajnou graviditou C. Gabrielliové - jednalo se totiž o jinou Gabrielli!) se v Římě objevovala negativní hodnocení „slavného MYSLIVEČKA“, vyplývající ovšem z odporu ke zkomoleným úpravám „děl nejslavnějších básníků a zvláště nesmrtelného Metastasia“, téměř výhradního Myslivečkova libretisty.  

S nekompetentním názorem bývalého oficíra J. W. Archenholze ( „celý Řím byl toho mínění, že tu nikdy neslyšeli tak ubohou hudbu“), kontrastují šířené opisy árie Luci belle, se piangete z Medonta a zpráva z Gazzetta universale o „nejšťastnějším úspěchu“ a „zadržení“ Myslivečka v Římě pro další operu. Ani poslední jeho opera L'Antigono („která měla velký úspěch“) nevylepšila jeho finanční situaci, takže si musel osmkrát půjčovat od římské banky Monte della Pietá a soupis jeho pozůstalosti potvrzuje úmrtí v úplné chudobě v penzionu na ulici mezi Otto Cantoni a Strada del Corso v Římě.  

Soupis přikázal vypracovat kardinál František Herzán, velvyslanec Josefa II., pohřeb v San Lorenzo in Lucina vypravil jeho bývalý žák Angličan Barry. Významu skladatele si ještě za jeho života byl vědom pisatel z Prager Intelligenz Nachrichten (1780), který mezi „věhlasnými hudebníky z Čech“ uvádí vedle Stamice, Gassmanna, Bendy, Kammela a Glucka i Myslivečka, považovaného mylně za neapolského kapelníka.  

Impresário Bustelli sice jeho díla v Drážďanech neuváděl, ale opatřoval si i partitury do zásoby včetně patrně v Praze vůbec neprovedených (Trionfo di Clelia, Antigono [nikoli Antigona]); mj. i blíže neznámý Prolog oder Vorspiel a „různé hudebniny sestávající z částí oper, árií, partitur a nokturn“. Mezi slavné skladatele Haydna, Glucka a Vaňhala řadí Il Boema také Friedrich Daniel Schubart a oceňuje, že jeho zpěv je „prostý a pronikavý, jeho árie a kavatiny jsou bohaté na nové motivy, jeho recitativy dobře založené a sbory mocné a nebesy hýbající“ (1784).  

O skladatelových kvalitách se vyjadřuje anglický hudební historik té doby Charles Burney, získal obdiv Wolfganga A. Mozarta. Opakovaná pozvání do neapolského dvorního divadla potvrzují dokonalé ovládnutí dobového stylu typu opera seria (dramma per musica), jemuž se výhradně věnoval. Vlastní Myslivečkův výčet děl pro Neapol (k 1. 10. 77) však vylučuje existenci domnělých oper Merope a Achille in Sciro. Ještě po jeho smrti soudí Magazin der Musik (1784), že s operou Olimpiade (lib. P, Metastasio, prem. 4. 11. 1778, Tetro San Carlo, Neapol) “předčil na mnoha místech stejnojmenná díla Sacchiniho a Pergolesiho”. 

Produktivita, pohotovost, smysl pro styl, melodická invence i technická obratnost v operních, oratorních i instrumentálních dílech kvalifikují Myslivečka jako nejvýznamnějšího skladatele z Čech 18. století s podílem na stylistickém vývoji opery a oratoria. 

Autor: Stanislav Bohadlo 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas