Leopold Koželuh

Leopold Koželuh - Foto: Public domain

Leopold KoželuhFoto: Public domain

* 26. 6. 1747 Velvary
† 7. 5. 1818 Vídeň

Leopold Koželuh byl ozdobou císařské hudební Vídně. „Slavný skladatel a stejně tak slavný mistr na fortepiano. Většina jeho děl se všeobecně líbí, zvláště však jeho klavírní kusy,“ tak o něm psal v roce 1793 vídeňský Lexikon spisovatelů a umělců. Proměna dobového vkusu však způsobila, že jeho díla prakticky upadla v zapomenutí. Jako interpret a pedagog sehrál Koželuh významnou roli při přechodu od hry na cembalo a klavichord k osobitému stylu hry na kladívkový klavír. 

Narodil se 26. června 1747 ve Velvarech v rodině ševce a následující den byl pokřtěn jako Jan Antonín. Nejpozději roku 1773 však začal používat křestního jména Leopold, aby se odlišil od svého staršího bratrance a učitele Jana Antonína Koželuha, pozdějšího dómského kapelníka u sv. Víta v Praze.  

Základy hudebního vzdělání získal u velvarského kantora Antonína Kubíka; později studoval hudbu v Praze u zmíněného Jana Antonína Koželuha a také u Františka Xavera Duška. Jako skladatel se představil poprvé roku 1771 baletem, který se u pražského publika setkal s tak velkým ohlasem, že se Koželuh rozhodl cele se věnovat hudbě.  

Přerušil patrně právnická studia a během následujících sedmi let (tj. do roku 1778, kdy odchází do Vídně) vytvořil dalších více než dvacet baletů a tři pantomimy. Ve Vídni zažil Koželuh velmi rychlý společenský i umělecký vzestup. Přišel jako neznámý skladatel, ale o tři roky později už platil za uznávaného autora co do obliby rovného Mozartovi. 

Díky svým pianistickým kvalitám pronikl do kruhů nejvyšší šlechty a stal se vyhledávaným učitelem. Mezi jeho nejpozoruhodnější žákyně patřila Maria Theresia von Paradis, od dětství slepá. Velkou popularitu přineslo Koželuhovi také zhudebnění smuteční básně na smrt císařovny Marie Terezie.  

Tato kompozice byla roku 1781 veřejně provedena při smuteční slavnosti za císařovnu a téhož roku vyšla tiskem v nakladatelství Artaria; císaře Josefa II. zaujala patrně natolik, že svěřil Koželuhovi klavírní výuku arcivévodkyně Alžběty von Württemberg, pozdější první manželky císaře Františka II. Tento kontakt s císařským dvorem zvýšil zájem šlechty o Koželuha a poskytl skladateli existenční zajištění. Dalším zdrojem příjmů byla četná vydání jeho děl.  

Leopold Koželuh byl už na počátku 80. let jednou z nejznámějších a nejlépe situovaných osobností vídeňského hudebního světa. Nemalou roli v tom sehrála i skutečnost, že se nejpozději v roce 1781 stal svobodným zednářem. Ve srovnání s Mozartem zaujímá zednářství v jeho tvorbě sice jen nepatrné místo, ale pro rozšiřování jeho společenských kontaktů mělo prvořadý význam. Roku 1784 založil Koželuh ve Vídni vlastní hudební nakladatelství, které později převzal jeho mladší bratr Antonín Tomáš. 

Jeho díla však začala být záhy vydávána i mimo Rakousko, zejména v německých městech, a také v Paříži, Londýně, Edinburku či Amsterodamu. V 90. letech dosáhla Koželuhova sláva vrcholu. Jeho skladby byly s úspěchem provozovány na různých místech Evropy. Sám Joseph Haydn řídil na Salomonových koncertech v Londýně jeho symfonie a klavírní koncerty.  

Koželuhovu společensko-uměleckou prestiž posílil příznivý ohlas korunovační kantáty, kterou složil na objednávku českých stavů pro pražskou korunovaci Leopolda II. na českého krále. Jeho životní i umělecká dráha vrcholí roku 1792, kdy byl – i přes protesty Salieriho – přijat císařem Františkem II. do dvorních služeb. Byl jmenován komorním kapelníkem a dvorním skladatelem s platem 1500 zlatých ročně a tento titul si podržel až do své smrti. Císařovu nejstarší dceru Marii Louisu, pozdější manželku Napoleonovu, vyučoval po dobu šesti let hře na klavír; dojížděl za ní na zámek Laxenburg. 

Převážnou část svého díla, které tvoří na 250 skladeb, zkomponoval Koželuh ve Vídni. Věnoval se téměř výhradně světské hudbě (v případě duchovních skladeb se většinou jedná o úpravy světských děl). Těžištěm jeho skladatelského zájmu byla hudba pro klavír – sonáty, klavírní tria a koncerty pro klavír a orchestr. Z hlediska slohového se Koželuhovo dílo člení do tří hlavních oblastí. Rysy vídeňského rokoka charakterizují – s výjimkou oratoria Mojžíš v Egyptě – většinu jeho vokální tvorby z 80. let, zvláště písně a ariety.  

Z vídeňského klasického slohu rostou a jeho rámec obvykle nepřekračují Koželuhovy symfonie a klavírní koncerty. Třetí slohovou oblast pak představuje tvorba komorní spolu se skladbami pro sólový klavír: tady Koželuh předchází a připravuje jednak výraz Beethovenův, jednak romantický projev především schubertovského typu; tyto skladby vznikly částečně ještě v 80., převážně však až v 90. letech, a právě v nich spočívá vlastní vývojové těžiště Koželuhova skladatelského významu.  

Po roce 1800 se jeho díla v programech veřejných koncertů ve Vídni už prakticky neobjevují. Názorný příklad postoje recipientů v této době můžeme uvést na klavírních koncertech; ty byly v 80. a začátkem 90. let co do kvality kladeny na roveň koncertům Mozartovým, ale již roku 1805 stojí v oblibě daleko nejen za Mozartem a Beethovenem, nýbrž i za Eberlem. 

V podstatě je možné konstatovat, že tento skladatel přežil své dílo takřka o dvacet let. Až do konce života si však dokázal udržet respekt společenského a uměleckého světa. Zemřel ve Vídni 7. května 1818 patrně na následky vleklých problémů spojených s dnou. Jeho dcera Katharina, provdaná Cibbini, byla uznávanou vídeňskou klavíristkou a pro svůj nástroj také komponovala. Veřejné koncertní činnosti se jako dvorní dáma vzdala v roce 1825. 

Autorka: Jarmila Novotná 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas