Milan Slavický

Milan Slavický - Foto:  Rodinný archiv Milana Slavického

Milan SlavickýFoto:  Rodinný archiv Milana Slavického

* 7. května 1947 Praha
† 18. srpna 2009 Praha

Pocházel z hudební rodiny, v níž se skladatelé objevují už na konci 19. století. Dědeček Kamil Voborský byl jedním z posledních Dvořákových žáků na Pražské konzervatoři, dědeček Klement Slavický byl jedním z prvních žáků Leoše Janáčka na varhanické škole v Brně. Skladatelem byl také Milanův otec Klement. A otcovo komponování patřilo k prvním dětským vzpomínkám Milana Slavického: „Vybavuju si slunečný den, kdy jsem si doma hrál na červeném koberci, na který padaly pruhy slunečních paprsků prosklenými dveřmi z obývacího pokoje, a z toho pokoje, kde tatínek pracoval, ke mně doléhaly zvuky klavíru a zpěv melodické linie. Byla to bohatě harmonická a plně znějící hudba (…), která mne fascinovala. Otec pracoval tak, že opakovaně přehrával a předzpěvoval kratší úryvky, které postupně dobrušoval a zapisoval, takže jsem je slyšel mnohokrát za sebou. Když jsem pak na koncertě slyšel novou tatínkovu skladbu (…), zjistil jsem ke svému překvapení, že tyto známé útržky plynou najednou bez přerušování a že jsou propojené do jednotného proudu a logického tvaru. Tento vznik propojené struktury ze známých fragmentů byl pro mne velkým objevem – asi to byl základ mého skladatelského strukturálního cítění a zájmu o vztahy, které z dílčích prvků vytvoří skutečnou vnitřně propojenou kompozici.“ 

Po absolvování gymnázia vystudoval Milan Slavický hudební vědu na UK v Praze, skladbu u Jana Kapra na JAMU a postgraduálně hudební teorii na AMU u Karla Janečka a Karla Risingra. Po studiích začal působit jako režisér, později vedoucí režisér vážné hudby ve firmě Supraphon, kam nastoupil v roce 1973. Režíroval víc jak 500 snímků – postupně nejen pro Supraphon, ale také pro firmy Panton, Opus, Deutsche Grammophone, EMI, Denon, Orfeo nebo Sony Classics. Intenzivní byly Slavického nahrávací kontakty s Českou filharmonií a s dirigenty Václavem Neumannem, Wolfgangem Sawallischem, Serge Baudem či později Rafaelem Kubelíkem. 

Ve druhé polovině 70. a začátkem 80. let se dočkala několika ocenění Slavického tvorba. Byla to čtyři vítězství v soutěži mladých skladatelů „Generace“ Ostrava v letech 1978-81, v roce 1979 1. cena v soutěži o cenu Carla Marii von Webera v Drážďanech, v roce 1985 pak cena města Brasília. Začátkem 80. let Milan Slavický vážně onemocněl, a když se uzdravil, rozhodl se být skladatelem, režisérem a publicistou takzvaně ve svobodném povolání. 

Po 17. listopadu 1989 se Milan Slavický angažoval v Občanském fóru a podílel se na tom, aby se československý hudební svět vydával čistší cestou než před rokem 1989. Přijímal další veřejná angažmá, spoluzakládal Evropský kulturní klub, byl členem výboru Pražského jara nebo Českého hudebního fondu. V letech 1992-95 působil v České filharmonii postupně jako dramaturg, zástupce ředitele (a krátkodobě i jako ředitel) a místopředseda správní rady. Po dvě desetiletí se věnoval pedagogické činnosti a za tu dobu se s jeho způsobem myšlení i hodnotovým světem potkaly stovky studentů – budoucích muzikologů, skladatelů i režisérů. 

Ve Slavického tvorbě převažují symfonické kompozice s duchovní tematikou (Pocta Saint-Exupérymu, Cesta srdce, Ad fontes, Porta coeli), ale zahrnuje také četná komorní, sólová, vokální a elektroakustická díla. Jeho hudba zazněla v provedení České filharmonie i zahraničních orchestrů, řada Slavického skladeb vznikla na objednávku festivalů (Berliner Festwochen, Salcburk, Pražské jaro). Kompozice Porta coeli získala Cenu české hudební kritiky za nejlepší skladbu premiérovanou v rorce 1992. V letech 200-2001 složil Requiem, které věnoval památce svého otce a „všech dobrých lidí, kteří prošli touto Zemí“. 

Milan Slavický zemřel 18. srpna 2009. 

„Odjakživa jsem se cítil spíš Evropanem než Čechem a to se mi stále zesiluje. V tomto smyslu cítím i, že je pro jeho fungování lepší princip menších homogenních útvarů bez vnitřních tenzí (nebo aspoň s menšími) než vícenárodnostní celky, kde těch napětí je zákonitě víc. A tento ideál několika desetiletí mého života můžeme teď uskutečňovat – já jsem z toho dodnes nadšený a snažím se pro něj pracovat, co to dá.“ 

Scarlatti, toppromo - Foto: Aleš Vavřík

Autor:  Petr Kadlec

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas