Oskar Nedbal

Oskar Nedbal - Foto: Šechtl and Voseček studios

Oskar NedbalFoto: Šechtl and Voseček studios

* 26. března 1874 Tábor
† 24. prosince 1930 Záhřeb, Chorvatsko

V jihočeském Táboře, v rodině hudbymilovného advokáta Karla Nedbala, se 26. března 1874 narodil chlapec Oskar. O tři měsíce dříve spatřil v Křečovicích na Benešovsku světlo světa syn učitele a hudebníka Josefa Suka, jenž dostal křestní jméno po tatínkovi, rok před nimi přišel ve Slatině na Náchodsku na svět Otto Berger.  

Nejstarší z čtveřice, která se sešla roku 1884 na pražské konzervatoři, byl pražský rodák Karel Hoffmann. O dekádu později se o nich psalo ve Vídni: „České kvarteto se představilo s mimořádným úspěchem. Teprve minulý podzim opustili pražskou konzervatoř. První houslista Karel Hoffmann má nápadně velký tón, znamenitým sekundistou je pan Josef Suk, pro ušlechtilý, jadrný tón a solidní techniku můžeme chválit i oba hlubší nástroje, violistu Oskara Nedbala a violoncellistu Ottu Bergera. Už dlouho jsme neslyšeli tak nesmírně strhující kvartetní hru,“ nešetřila kritika superlativy.  

A to ve městě, kde měla profesionální kvartetní hra tradici už od dob Beethovenových, reprezentovanou Schuppanzighovým, Hellmesbergerovým a v nejnovější době např. Roséovým kvartetem. České kvarteto vyšlo ze třídy Hanuše Wihana, jenž po předčasném skonu violoncellisty Bergera sám převzal v souboru jeho místo. 

Oskar Nedbal - Foto:  Radioservis

Oskar NedbalFoto:  Radioservis

Všestranně talentovaní Josef Suk i Oskar Nedbal se věnovali také kompozici, oba byli žáci Antonína Dvořáka. A Nedbal se nadto také zahleděl do dirigentské taktovky. První velkou dirigentskou příležitost dostal při zahajovacím koncertu druhé sezóny České filharmonie 24. listopadu 1896, brzy následovala pozvání do Berlína, do Paříže a do Ruska – a nabídka na vedení České filharmonie.  

Nedbal ji nepřijal, snad z obavy z přílišné zodpovědnosti k orchestru, jenž na tom nebyl existenčně nejlépe, spíše však z ohledů ke kolegům v kvartetu. Vše změnil vztah k manželce primária souboru, k níž Nedbal přilnul po smrti své ženy; ztratil ji stejně brzy jako Josef Suk svou Otilku. Nedbal opustil České kvarteto a s Marií Hoffmannovou přesídlil roku 1906 do Vídně. S hlavním městem habsburské monarchie je spojena další etapa jeho kariéry, činnost dirigenta a skladatele. 

Vídeň už Nedbala jako dirigenta znala. 26. srpna 1902 řídil v zábavním parku v Prátru tzv. Obří orchestr, s nímž provedl poprvé ve Vídni celou Smetanovu Mou vlast. Ve Vídni působily dva profesionální symfonické orchestry – Vídeňští filharmonikové a Orchestr koncertního spolku, ale veřejnost volala po dalším vyžití.  

Na podzim roku 1907 tak vznikl – na základě veřejné poptávky – Orchestr hudebních umělců (Tonkünstlerorchester). První koncert se uskutečnil 10. října 1907 a podíleli se na něm tři dirigenti, z nichž měl být vybrán příští šéf: Nedbal, Bernhard Stavenhagen a Hans Pfitzner. Zvítězil Nedbal a jeho středeční, čtvrteční a nedělní koncerty se staly na třináct let pevnou součástí vídeňského hudebního života. 

Oskar Nedbal - Foto:  Archiv ČRo

Oskar NedbalFoto:  Archiv ČRo

Záhy po příchodu do Vídně dostal ještě další nabídku, a sice od ředitele Lidové opery (Volksoper) na místo jejího dirigenta. Nedbal nabídku přijal a s úspěchem nastudoval Wagnerova Bludného Holanďana. Premiéra byla 4. října 1908 (v den jmenin císaře Františka Josefa, k jejichž oslavám se divadla pravidelně připojovala). Brzy však Nedbal divadlo opět opustil. Jeho odchod se později vysvětloval averzí a intrikami rakouských nacionalistů vůči českému dirigentovi, Nedbal se však především chtěl věnovat svému orchestru. A také skladbě. 

Měl už za sebou úspěšnou premiéru baletu Pohádka o Honzovi v pražském Národním divadle (1902) a jeho právě tak úspěšné uvedení ve vídeňské Dvorní opeře (1903). Balet Z pohádky do pohádky, uvedený v Národním divadle roku 1908, byl ještě úspěšnější. Svůj hlavní obor však skladatel našel nakonec jinde. 14. září 1910 měla v Divadle na Vinohradech premiéru Nedbalova první opereta Cudná Barbora.  

Jeho největším a trvalým úspěchem se pak stala opereta Polská krev, premiérovaná 25. října 1913 ve vídeňském Carlově divadle: „Dávno již zde ve Vídni nepronikla žádná opereta tak jako Nedbalova, a to jak textem, tak hudbou,“ psalo se. „Nedbalovy nápady nesly vždy značku lehkého slohu, byly svižné a nescházelo jim srdečnosti a citovosti.“ Nebo: „Slovansky zbarvená hudba nadchla všechny posluchače. Celá opereta je založena hudebně na vysokém uměleckém niveau, což jednomyslně i kritiky uznáváno.“ 

Vypukla první světová válka, Nedbalovi se naštěstí podařilo dosáhnout osvobození z vojenské povinnosti. Připsal si další úspěch s operetou Vinobraní, koncerty Orchestru hudebních umělců odváděly vídeňské publikum od zpráv z bojišť, ale nad Nedbalem se – aniž to zatím tušil – začaly stahovat mraky. Patřil ve Vídni k nejčastěji uváděným autorům a reprízy jeho operet dosahovaly trojciferných čísel.  

Pokud se někde objevily narážky na „počešťování“ vídeňského hudebního života, byly vyváženy naopak obdivem k jeho dirigentskému umění, „slovanskost“ jeho hudby byla vnímána jako vítané koření. „Svěží melodie se objevují v půvabném hávu a instrumentačním uměním skladatele se vyvyšují nad úroveň průměrných operet“, tak a podobně zněly pochvaly. Když odcházel z Vídně, otiskl hlavní vídeňský deník Neue Freie Presse politování, že se trhá svazek s tím, kdo „přišel jako misionář umění své vlasti, červenobílý průvodce českou instrumentální hudbou“. 

Nevybíravým nacionalistickým útokům byl Nedbal naopak vystaven po návratu do vlasti, do nově založené Československé republiky. Úspěchy ve Vídni Nedbalovi doma neposloužily, nebyl zde vítán. Vytýkalo se mu odrodilství, „pokleslá“ opereta, loajalita s monarchií a leccos dalšího. Dirigentské zásluhy o uvádění české hudby byly zapomenuty, u českých orchestrů pro něj nebylo místo.  

Opouštěla ho skladatelská inspirace, nemohl nalézt vhodný námět. Jeho tvůrčí vrchol zůstal daleko, před rokem 1914. Nedbal převzal vedení nově založeného Slovenského národního divadla v Bratislavě a řadu let se je snažil držet nad vodou – umělecky, a hlavně finančně. Tak jak byl kdysi rychlý start jeho kariéry, tak nyní následovala dlouhá agonie, přestože se v obou případech jednalo jen o jedno desetiletí. Udolán útoky a vyhrožováním, se Oskar Nedbal 24. prosince 1930 rozhodl k dobrovolnému odchodu ze života. 

Autor: Vlasta Reittererová 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace