Petr Iljič Čajkovskij

Petr Iljič Čajkovskij, foto z roku 1888 - Foto: Wikimedia Commons, Public domain

Petr Iljič Čajkovskij, foto z roku 1888Foto: Wikimedia Commons, Public domain

* 25.dubna / 7.května 1840 Votkinsk, Udmurtsko (Rusko)
† 25.října / 6.listopadu 1893 Sankt Petěrburg

Po Michailu Ivanoviči Glinkovi další zakladatelská postava ruské hudební kultury, sjednotitel do té doby protichůdných tendencí ruské hudby. Byl prvním ruským hudebním profesionálem, jehož hlavní obživou nebylo koncertování, dirigování ani vyučování, nýbrž komponování.  

Díky tomu je jeho skladatelský odkaz obsáhlý a žánrově pestrý, s početně i kvalitativně rovnoměrným zastoupením hudby absolutní, programní i hudebního divadla. Z psychologického hlediska nesmírně pestrá a různorodá osobnost, jež paradoxně provokuje mnoho vykladačů k unáhleným a zjednodušeným závěrům. 

Rodina důlního inženýra Ilji Petroviče Čajkovského se stěhovala podle aktuálního zaměstnání svého živitele, a tak se malý Petr seznámil jak s Moskvou a Petrohradem, tak i s udmurtským Votkinskem či Alapajevskem na Urale. Ze vzpomínek skladatelových blízkých - chůvy a sestry - vyplývá, že výjimečnost jeho talentu se zprvu projevovala především nevídaným citem pro slovo a suverénním zvládnutím cizích jazyků, z nichž francouzštinu a němčinu používal jako šestiletý při četbě i psaní.  

Světovou osobností se podobně jako Janáček stal i díky tomu, že jeho rodiče dali přednost kvalitnímu vzdělání před citovými vazbami, a tak se desetiletý Petr ocitá osamocený v Petrohradě. Padesátá léta 19. století tráví studiem práv, což ovšem neznamená hluché místo v hudebním formování dospívajícího skladatele - škola mu umožnila hudební vzdělání i přístup na prvotřídní koncerty.  

Po absolutoriu v roce 1859 dostává místo na Ministerstvu spravedlnosti a zdá se být úředníkem úspěšným - během prvních osmi měsíců je třikrát povýšen. 

Roku 1859 je založena Ruská hudební společnost, o rok později zahajuje výuku pro veřejnost a na podzim roku 1962 otevírá první ruskou hudební školu, petrohradskou konzervatoř. Čajkovskij navštěvuje od podzimu 1861 kursy hudební teorie a následně odmítá jedno z dalších povýšení, aby se mohl jako jeden z vůbec prvních studentů přihlásit na konzervatoř.  

Její zakladatel a ředitel, pianista a skladatel Anton Rubinštejn si Čajkovského oblíbil. Během pouhých tří let konzervatorních studií teorie, skladby, klavíru, flétny a varhan z mladého právníka vyrostl schopný hudebník a prvotřídní skladatel. Úvahy o návratu do státních služeb pak rozptýlil Rubinštejnův bratr Nikolaj nabídkou místa profesora na právě otevírané konzervatoři v Moskvě (1866). 

Od 60. let 19. století je ruská hudební scéna rozdělena na dva zcela rozdílné nesmiřitelné tábory. Oficiální elita okolo obou konzervatoří (a obou Rubinštejnů) je konzervativní zastánkyní západních hudebních vzorů, především německých a italských. Vedle toho získává vliv skupina zapálených hudebních amatérů radikálně národního cítění okolo V. V. Stasova a M. A. Balakireva, známá jako Mocná hrstka.  

Ostré spory těchto táborů se odehrávaly především v tisku a na kritiku velmi citlivý Čajkovskij byl automaticky považován za příznivce konzervativců. Není se také čemu divit, když dostal plnohodnotné konzervatorní hudební vzdělání a byl lidsky i profesně úzce spjat s bratry Rubinštejnovými.  

Srdce jej ovšem táhlo k hledačům svébytného ruského hudebního výrazu a po nesmělých počátcích udržoval s Mocnou hrstkou pravidelné kontakty. Hrozbu konfliktu Čajkovskij zažehnal tím, že si po zbytek života držel zdvořilý odstup od radikálů z obou stran. Jako skladatel dokázal spojit pozitiva obojího a spor Západ versus ruská tradice tak vyřešit jednou provždy. 

Svědectví o Čajkovského osobnosti a povaze jsou četná, různorodá a naznačují, že ani psychologie počátku 21. století by neměla snadnou práci, dostala-li by možnost pracovat s živým skladatelem. Na jedné straně bonviván, vzorný pracovník, šprýmař a oblíbený hlučný společník, na straně druhé depresivní melancholik, trpící návaly vzteku a úzkostí, neschopný řešit své osobní problémy, silný kuřák a nezodpovědný hýřil.  

Společným rysem všech zpráv jsou silné a hluboké emoce převyšující ostatní osobnostní aspekty. Často přetřásanou otázkou, jejíž důležitost sílí spolu s rostoucí čtenářskou zálibou v tabuizovaných intimních detailech bulvárního charakteru, je Čajkovského možná orientace na stejné pohlaví.  

Toto rostoucí obecné přesvědčení je spíše svědectvím o dnešní společnosti než o Čajkovském. Nezvratný důkaz jeho orientace neexistuje (v kontrastu k nezpochybňované homosexualitě skladatelova bratra Modesta), příznivcům tohoto pohledu stačí četné indicie o problémech ve vztazích k ženám, vřelých přátelských vztazích k mužům a narážkách v soukromé korespondenci. 

Ještě více zarážející jsou dohady o možné skladatelově sebevraždě. Svou neblahou roli zde ve 20. století sehrála i muzikologie v podání sovětských emigrantů na Západ, kteří příliš toužili poupravit oficiální oslavnou sovětskou hagiografii, případně lačnili po rychlém úspěchu a pozornosti.  

Ano, menšinová orientace i sebevražda jsou u Čajkovského možné a perfektně by zapadaly do logiky hollywoodského filmu, jak ji známe z Formanova Amadea. Komu takové poznání zvýší motivaci seznámit se s jeho hudbou, nechť tak učiní pro věhlas autora a dobro věci.  

Ve skutečnosti se však jedná o bulvární zjednodušení zjevně komplikovanější skutečnosti, jakých hudební dějiny zažily vícero a jež s hudbou souvisejí pramálo - dobře známe mýty o zlém intrikujícím Salierim, o erotomanu a bezbožníku Janáčkovi či o pohlavně nakaženém Smetanovi. 

Kromě dávného traumatu ze ztráty kontaktu s matkou hrály v Čajkovského životě zásadní roli ještě dvě další ženy. Sňatek s Antoninou Miljukovou v roce 1877 zůstává dodnes záhadou. Ať už si od něj labilní ženich sliboval cokoliv, dopadlo to pro něj psychickým zhroucením a po necelých dvou měsících svoji ženu navždy opouští, aniž by se byli rozvedli.  

Tato traumatická zkušenost převrátila skladatelův život: zasahuje jej vážná tvůrčí krize, odchází z konzervatoře a oddává se cestování po Evropě. O mnoho lépe pro něj dopadá sblížení s Naděždou von Meck. Tato matka 13 dětí důrazně vykročila z tehdy tradiční role ženy v domácnosti, když vymyslela a naplánovala pro svého manžela projekt výstavby železnic a po úspěšné realizaci jejího plánu se rodina stala jednou z nejbohatších v celém Rusku.  

Po náhlé smrti manžela v roce 1873 se stahuje do ústraní, obchodní záležitosti řídí spolu s dětmi a věnuje se jiným aktivitám, mimo jiné podpoře umění. V roce Čajkovského neúspěšného sňatku navazuje se skladatelem kontakt, který trvá 13 let a kromě velkorysé finanční podpory přináší také obrovské množství důvěrných psaní (dopisů mezi nimi bylo celkem okolo 1200), v nichž se stává skladatelovou důvěrnicí, přestože se oba nikdy osobně nesetkali. 

Čajkovského hudba získávala svůj typický melancholický emoční náboj, pro nějž je dodnes tolik milována, postupně, především v souvislosti s příklonem k východiskům Mocné hrstky, zatímco rané dílo je málo známé a většinou ztracené či zničené - dochovalo se jen pár podstatně přepracovaných děl.  

V oblasti programní hudby hrají důležitou roli shakespearovské inspirace, na nichž Čajkovskij pracuje v součinnosti s Balakirevem. Nejpopulárnější z nich je programní předehra Romeo a Julie. Ve svých šesti symfoniích má mnohem blíže k Musorgskému a Rimskému-Korsakovovi, než k milovanému Beethovenovi. Jeho slabost pro vřelé, nosné a nesymetrické melodie neumožňuje sofistikovanější tematickou práci.  

Důležitým aspektem jeho pozdních symfonií je rostoucí záliba v hudebních citátech, kdy se podobně jako později u Šostakoviče princip programní hudby umocňuje rozmělněním významů do nejasného tajemna. Z koncertantní tvorby svojí nezměrnou oblíbeností vyčnívá klavírní koncert b-moll a houslový koncert D-dur. Z komorní hudby jsou známé četné klavírní skladby, tři smyčcové kvartety, klavírní trio, písně a romansy. 

Pro mnohé je tím nejpodstatnějším z Čajkovského odkazu práce pro hudební divadlo. Trojice baletů (Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček) změnila tehdejší klasický minkusovský hudební jazyk ruského baletu. Spolu s operou Evžen Oněgin se staly tím, čím je pro Němce Beethovenova Devátá a pro Čechy Libuše či Má vlast. Kromě Oněgina ovšem napsal dalších deset oper, které překvapí růzností námětů a dramatického zpracování. Z dalších děl lze zmínit liturgickou duchovní hudbu, a to Liturgii sv. Jana Zlatoústého a Nešpory

Četné Čajkovského kontakty s českým prostředím zahrnují dvě pražské návštěvy v roce 1888, kdy dirigoval i vůbec první provedení Oněgina mimo Rusko, dále pevné přátelství s Antonínem Dvořákem, kterého v roce 1890 pozval koncertovat v Moskvě a Petrohradě (a kterého o rok později těsně předešel na newyorských pódiích). Méně známý je sborový Hymnus k poctě svatých Cyrila a Metoděje na nápěv a ruský překlad tradiční české duchovní písně. 

Během 19. století prošla ruská hudba raketovým vývojem od nutnosti importu hudebníků i skladeb přes relativní samostatnost až k svébytnému stylu a schopnosti uplatnit se na Západě. Čajkovskij byl hlavní postavou poslední zmíněné fáze a jako prvotřídní exportní zboží způsobil poptávku po dalších ruských autorech, na což počátkem 20. století hbitě zareagoval průbojný petrohradský intelektuál Sergej Pavlovič Ďagilev a v Paříži postupně prorazil s Musorgským, Rimským-Korsakovem a Stravinským. Definitivní úspěch ruské hudby na světových pódiích byl dokonán. 

Autor: Jan Špaček 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas