Sergej Sergejevič Prokofjev

Sergej Prokofjev a Mstislav Rostropovič - Foto: licence Public Domain, volné dílo

Sergej Prokofjev a Mstislav RostropovičFoto: licence Public Domain, volné dílo

* 23.dubna 1891 Soncovka (Ukrajina)
† 5. března 1953 Moskva

V trojici nejvýznamnějších ruských skladatelů 20. století představuje Sergej Sergejevič Prokofjev určité pojítko mezi doma usazeným a komunismem těžce zkoušeným Dmitrijem D. Šostakovičem a zcela svobodným hudebním myslitelem a světoobčanem Igorem F. Stravinským.  

Prokofjev zakusil spolupráci se Sergejem P. Ďagilevem a jeho Ballets russes (Ruský balet), ale i se sovětskými divadly paralyzovanými nejprve stalinskými čistkami a později válkou. Tento výstřední energický tvůrčí duch našel nejvíce pozornosti a uznání na počátku své kariéry, zatímco s postupem času u něj rostlo zklamání a znechucení, především po jeho trvalém návratu do Sovětského svazu v roce 1936. 

Trojice zmíněných ruských skladatelů měla mnoho společného. K nejdůležitějším, ale často opomíjeným prvotním aspektům jejich talentu patřila vzorná výchova a rodičovská péče, a to nejen po stránce materiální a citové, ale především v kulturně a myšlenkově bohatém prostředí, které umožnilo cílené nasměrování obrovského talentu směrem ke kultivovanosti, otevřenosti a nedogmatičnosti tvůrčího uvažování.  

V Prokofjevově případě se k tomuto vlivu připojila ještě tragická okolnost, že obě jeho starší sestry zemřely, a tak zůstal zámožným opečovávaným jedináčkem, kterého vzdělávali soukromí učitelé a jemuž jeho vrstevníci, většinou děti sloužících, musely vykat. 

Pocit výlučnosti zůstal třináctiletému Prokofjevovi i za studií na petrohradské konzervatoři a nikterak jej netrápilo, že je většina spolužáků o mnoho starších. Ve skutečnosti patřil k těm opravdu nejlepším jak ve hře na klavír, tak i ve skladbě a proslul pravidelnými skandály, když si dosud nevídaným způsobem cíleně pohrával s disonancemi a všemožnými schválnostmi. 

Prokofjev cestoval do ciziny pravidelně již od roku 1913, tehdy stále ještě za peníze rodičů, a o rok později se v Londýně setkává s Ďagilevem a jeho souborem. Impresário Ruského baletu se ve svém souboru sám umělecky nerealizoval, měl však perfektní cit pro výběr spolupracovníků a byl v tomto dosti rozhodný. Prokofjev mu přehrál svůj druhý klavírní koncert a nabídl spolupráci na baletu a na opeře.  

Ďagilev odmítl operní námět (Dostojevského Hráče) s poukazem na vyprázdněnost žánru a zvolil balet. Když se skladateli po velkých cestovních strastech podařilo až v roce 1919 Ďagilevovi do Říma osobně doručit partituru baletu Ala a Lolli na námět ze staré slovanské mytologie, byl ihned odmítnut. Nevyužitá hudba našla cestu do brilantní orchestrální Skytské suity a spolupráce Prokofjeva s Ďagilevem překvapivě nabírala na obrátkách - ještě v Římě spolu pilovali koncepci baletu Šut (Šašek), jehož premiéra o dva roky později (po mnoha dalších úpravách) znamenala triumf. 

Na konci první světové války zbývalo mladému skladateli 35 let života a rozdělil je přesně napůl mezi Západ a Sovětský svaz. Byl vždy citově vázán ke svému domovu a nedokázal za sebou prostě prásknout dveřmi a odjet, tak jako to udělal Stravinskij. Na druhou stranu mu stesk po domově nebránil v trávení dlouhých let v cizině, tak jako Šostakovičovi.  

Prokofjevův pobyt na Západě - nejprve v USA, později v Německu a v Paříži - byl vždy legální. Ještě v roce 1918 se totiž seznamuje s lidovým komisařem osvěty (v dnešním jazyce „ministrem kultury a školství“) Anatolijem V. Lunačarským a získává od něj svolení k odjezdu. 

Do New Yorku přijíždí přes Vladivostok a Tokio. Nejhmatatelnějším výsledkem jeho dvou sezón v New Yorku je opera Láska ke třem pomerančům, komponovaná pro chicagskou operu a poprvé provedená po mnoha obtížích pod autorovou taktovkou až v roce 1921. Dílo se stalo jeho největším životním operním úspěchem, přestože v pozdějších letech v tomto žánru usiloval o mnohem vyšší mety.  

Další roky trávíval v Americe pouze zimu, až se v roce 1922 usazuje v Německu u kláštera v Ettalu, kde se soustředí na svoji další operu, Ohnivého anděla podle románu Valerije J. Brjusova. Na provedení díla ještě nemá žádný kontrakt a navzdory mnoha nadějným pokusům není Ohnivý anděl za jeho života nikdy scénicky proveden. Podle již zažitého modelu však působivá hudba najde cestu do třetí symfonie. 

Další léta strávená především na cestách přinášejí celou řadu pozoruhodných děl. Ovlivnění futurismem a inspirace zvukem továrních strojů přivedla na svět Symfonii č.2 a balet Ocelový skok, který bývá mylně považován za sovětskou propagandu, vznikl však pro Ďagileva, a i když se mohutně propagované sovětské industrializaci námětem dosti blíží, neusídlil se natrvalo na podiích západních ani východních. Balet Marnotratný syn, inspirovaný Lukášovým Evangeliem, byl v roce 1929 poslední velkou premiérou Ruského baletu. Nedlouho poté Ďagilev umírá a tím se uzavírá dvacetiletá existence jednoho z nejvýznamnějších uměleckých hnutí historie. 

Především během třicátých let roste Prokofjevova nespokojenost s životem a prací na Západě. Dvě věci ho trápí nejvíce: Jakoby se na něj přilepila smůla při pokusech o uvedení oper a baletů, navíc vzhledem ke svému naturelu stále není spokojen s uznáním, jakého se mu dostává. Když k tomu připočteme množící se výzvy k návratu do SSSR, formulované samozřejmě vstřícně a s perspektivou obrovské obecné přízně, dále jeho fatální naivitu ve věcech praktické politiky a v neposlední řadě pařížské fiasko s baletem Na Dněpru, uzrálo v Prokofjevovi postupně přesvědčení, že nastal čas k návratu domů.  

Události bezprostředně následujících let ukázaly toto rozhodnutí v obzvláště absurdních barvách. Stěhování probíhá v létě 1936. Útoky na Šostakoviče z ledna toho roku jej nezneklidňují. Ovšem už 19. srpna je náhle přerušena okurková sezóna a koná se první z tzv. Moskevských procesů proti 16 tzv. zrádcům (především šlo o Zinovjeva a Kameněva). Poté přišlo jedno z nejkrvavějších období ruské historie, Velký teror. 

Nic z toho Prokofjevovi zprvu nedochází. Jeho nejnovější partitura - balet Romeo a Julie - je prakticky hotová, objednávka z Mariinského divadla (mezitím přejmenovaného na Kirovovo) je v platnosti. Ostatní se ovšem orientují mnohem lépe a všude vládne panický strach, který byl ostatně Stalinovým záměrem. Romea odmítají v Leningradě i v Moskvě.  

Díky skvělým schopnostem, rozhledu i dobrým kontaktům Iva Váni Psoty je nakonec balet v jeho choreografii poprvé proveden v brněnském divadle Na Hradbách (dnes Mahenovo divadlo) 30. prosince 1938. Psota sám tančil titulní roli. Stojí za zmínku, že první představitelka Julie Zora Šemberová zemřela 9. října 2012 v australském Adelaide a její sté narozeniny jsme si připomněli 13. března 2013. Prokofjev, dosud velký světoběžník, však do Brna dojet nemohl. 

Během let Velkého teroru se každý, kdo něco znamenal, hleděl co nejlépe schovat, aby se o něm nevědělo, nemluvilo a nemyslelo se na něj. Prokofjev na novou situaci ovšem reaguje přehnaně a pokouší se v bláhovém očekávání stalinskému systému zavděčit. Nechápal, stejně jako kdysi Smetana se svojí Triumph-Sinfonie, že v letech soustředěného útlaku si vládnoucí moc nepotřebuje nikoho zavazovat.  

Z několika až překvapivě podlézavých skladeb, jako jsou např. kantáty Písně našich dní či Zdravice Stalinovi, kvalitou výrazně vyniká experimentální Kantáta k 20. výročí Říjnové revoluce, z jejího provedení však nakonec sešlo, oficiálně na vlastní žádost skladatele, pravděpodobně ovšem kvůli strachu všech zainteresovaných. 

Příchod války přináší další nejistoty. Mnohem větší úspěch, než se zmíněnými kantátami, slaví skladatel s hudbou k Ejzenštejnově filmu Aleksandr Něvskij. S tím je spojen jeden z velkých paradoxů sovětské reality. Námět spočívající v glorifikaci vítězství nad řádem německých rytířů byl propagandistický, měl v lidech probudit odhodlání bránit se Němcům.  

Takto byl film prezentován a masově propagován po premiéře 1. prosince 1938. Když však byla 23. srpna 1939 podepsána později dlouho utajovaná smlouva o neútočení mezi ministry zahraničí Německa a SSSR von Ribbentropem a Molotovem, byl film okamžitě stažen z kin jako příliš protiněmecký, aby se do nich s velkou slávou vrátil záhy po překvapivém přepadení Sovětského svazu Hitlerem 22. června 1941. 

Pro sovětské umělce válka paradoxně znamená úlevu od stalinského teroru a nové možnosti ve vytváření temných nálad. Romeo a Julie se po leningradské premiéře 11. ledna 1940 stává hlavní ozdobou ruského i světového baletního repertoáru a povzbuzený skladatel se během války pouští do dalšího apolitického baletu - do Popelky. Na rozdíl od souběžně vznikající opery Vojna a mír podle Tolstého, ke které měla Strana dlouhý seznam výhrad a požadavků (které Prokofjev svědomitě plnil v revizi díla), nebyl s Popelkou žádný problém a hned po poválečné premiéře v listopadu 1945 ve Velkém divadle v Moskvě se stala oblíbeným baletním dílem. 

Ze známějších děl vzniká za války populární Symfonie č. 5 a hudba k prvním dvěma dílům plánované Ejzenštejnovy životopisné filmové trilogie o caru Ivanu IV. Hrozném, kterého Stalin obdivoval, ovšem po zhlédnutí druhého dílu jeho šíření zakázal, neboť tam byla příliš otevřeně ukázána hrůznost tyranských vladařských metod. Stejně jako v případě Aleksandra Něvského vzniká z filmové hudby koncertní verze, v roce 1975 navíc vytváří dlouholetý umělecký vedoucí baletu Velkého divadla v Moskvě Jurij Grigorovič později populární stejnojmennou baletní choreografii. 

Poslední léta Prokofjev tráví v ústraní, po nesmyslném ideologickém útoku na šest předních sovětských skladatelů (Chačaturjan, Mjaskovskij, Popov, Prokofjev, Šebalin, Šostakovič) v rámci tzv. Ždanovščiny, zahájené rezolucí z 10. února 1948, také ochabuje jeho zdraví. Až do smrti pracuje na baletní pohádce Kamenný kvítek. Komponuje velmi pomalu a jedním z posledních povzbuzení je mu spolupráce s mladičkým třiadvacetiletým Mstislavem L. Rostropovičem na Symfonii – Koncertu pro violoncello e moll a dalších skladbách.  

Ironií osudu umírá ve stejný den jako Stalin. Kolem jeho bytu proudily nepřetržitě davy truchlících do Sloupové síně Domu odborů, kde byl mrtvý generalissimus vystaven, a tak mohlo být jeho tělo vyneseno až po třech dnech. Zpráva o Prokofjevově smrti zcela zapadla a mnozí se o ní dozvěděli až po několika týdnech. 

Autor: Jan Špaček 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace