Vítězslav Novák

Skladatel Vítězslav Novák - Foto: Jindřich Vaněk

Skladatel Vítězslav NovákFoto: Jindřich Vaněk

*5. prosince 1870 Kamenice nad Lipou
† 18. července 1949 Skuteč (urna je uložena v podstavci Novákovy sochy od Jana Kodeta na pražském Petříně)

Ze žáků kompoziční třídy Antonína Dvořáka na pražské konzervatoři vynikli jako skladatelé především dva: Josef Suk a Vítězslav Novák. Uvedeme-li v této dobové souvislosti ještě Leoše Janáčka i mladšího Bohuslava Martinů, máme před sebou nejvýznamnější české skladatele první poloviny 20. století. 

Vítězslav Novák (křtěn jako Viktor, později si zvolil českou podobu Vítězslav) prožil mládí v Jindřichově Hradci, kde maturoval na gymnáziu. Na pražské konzervatoři studoval kompozici a hru na klavír (na provedení svých komorních skladeb se pak často podílel jako klavírista).  

Mocnou inspiraci jako skladatel nacházel v přírodě a – zejména v počátcích své tvorby (od přelomu 19. a 20. století) – ve folkloru jihovýchodní Moravy (Slovácka) a Slovenska. K prvním stykům s touto oblastí docházelo během letních pobytů ve Velkých Karlovicích na Valašsku.  

Ve svých pamětech (O sobě a o jiných) na to vzpomíná: „Nemohu nikdy dosti děkovat šťastné náhodě, která mě … v krásná ta místa přivedla a položila tak základy k mému hudebnímu moravismu.“ Mezi nejznámější díla této orientace patří Slovácká suita pro malý orchestr op. 32 (1903 – s částmi V kostele, Mezi dětmi, Zamilovaní, U muziky, V noci), zachycující dojmy jedné neděle ve Velké a v Javorníku.  

Jedním z vrcholných děl inspirovaných moravsko-slovenským prostředím (včetně „zbojnické“ jánošíkovské tradice) je klavírní Sonata eroica op. 24 (1900). Skladeb této tvůrčí oblasti je ovšem celá řada – sborové Balady na slova lidové poezie moravské (zejména Neščasná vojna), Slovenské spevy (klavírní doprovody k slovenským lidovým písním), spadá sem I. smyčcový kvartet op. 22 (1899) i Baladické trio (Trio quasi una ballata) op. 27, poslední část klavírního cyklu Můj máj (1899), nadepsaná Slovácky, aj.  

Slovensku vděčí za svůj vznik symfonická báseň V Tatrách op. 26 (1902, def. 1907), jedno ze stěžejních děl Novákových. Tatry měl Novák velice rád a znal je důvěrně, dokonce i jako nadšený horolezec, který tuto svou vášeň jednou málem zaplatil životem. 

První desetiletí 20. století bylo šťastným obdobím Novákovy tvorby – krátce po sobě tu vznikla pozoruhodná a pro autora velmi příznačná díla. Když Novák po dokončení Slovácké suity (v létě 1903) přemýšlel o dalším orchestrálním díle, dostal se mu do ruky svazek básní v próze „Obrázková knížka bez obrázků“ slavného pohádkáře Hanse Christiana Andersena, v níž ho zaujalo vyprávění o hejnu labutí, které za měsíční noci letělo nad mořem.  

Jedna z nich unavena klesala zvolna na hladinu. Odpočinula si však, znovu vzlétla a osamělá, ale s velkou touhou letěla v záři vycházejícího slunce za svými družkami. V tomto textu našel Novák inspiraci pro svou „hudební báseň“ O věčné touze. V koncepci skladby, v její zvukové barvě se objevují některé u Nováka nové rysy, příznačné pro stylové zaměření impresionismu.  

Také dalším Novákovým orchestrálním dílem byla symfonická báseň – podnětem k ní byla balada F. L. Čelakovského – Toman a lesní panna op. 40. Je to dílo dramaticky velmi vypjaté, s hustou polyfonií (polyfonii měl Novák velice rád). – V následujících letech pracoval na rozsáhlé kantátě („mořské fantazii“) Bouře op. 42 (na báseň Svatopluka Čecha), jejíž premiéra v Brně 1910 se stala prvořadou kulturní událostí. Následující dílo Pan (podle antického boha přírody), „hudební báseň o pěti větách“ pro klavír op. 43 (Prolog, Hory, Moře, Les, Žena), patří opět k reprezentativním dílům Novákovým (autor pak dílo také instrumentoval pro velký orchestr). 

V následujících letech se Novák obrátil k opeře. Prvním dílem této oblasti byla komická opera Zvíkovský rarášek (1914) podle hry Ladislava Stroupežnického (kterou mělo pražské Národní divadlo na repertoáru právě na podzim 1908). Volba námětu následující opery Karlštejn (1915-1916, libreto Otokar Fischer podle veselohry Jaroslava Vrchlického) byla ovlivněna válečnou situací: Novák chtěl vytvořit dílo s výraznou vlasteneckou tendencí. Další dvě opery – Lucerna a Dědův odkaz – již výraznějšího úspěchu nedosáhly. 

Skladatel Vítězslav Novák - Foto: Jindřich Vaněk

Skladatel Vítězslav NovákFoto: Jindřich Vaněk

Zato Podzimní symfonie pro velký orchestr s mužským a ženským sborem op. 62 (1931-1934) je vskutku velkým dílem. V koncertní sezoně České filharmonie 1934-1935 byla provedena dvakrát, a když pak (podle tehdejšího zvyku) abonenti hlasovali, kterou ze skladeb v této sezoně provedených by chtěli na posledním koncertě slyšet znovu, zvítězila Podzimní symfonie. – Krátce před druhou světovou válkou vznikla orchestrální Jihočeská suita op. 64 (zvláště tu na sebe upozorní 3. věta: passacaglia Pochod Táborů).  

Z válečných let pochází symfonická báseň De profundis (název je z prvních slov 130. Žalmu – latinsky: Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine); do partitury Novák vepsal: „Posvěceno utrpení českého národa za německé hrůzovlády 1939-45“. Skladbou pro sólové varhany je Svatováclavský triptych op. 70 (Toccata – Ciacona – Fuga) s tématem z nejstaršího znění chorálu Svatý Václave; i toto dílo Novák instrumentoval (jako alternativu – pro zřetelnější vyznění polyfonie) pro velký orchestr a varhany. Poslední Novákovo orchestrální dílo – Májová symfonie, op.73 v koncertním repertoáru nezakotvilo.  

Dvě baletní pantomimy – Signorina Gioventù a Nikotina – našly uplatnění spíše na koncertním pódiu než na divadelním jevišti. Novák měl velký smysl pro humor – ukazuje to třeba Serenáda D-dur pro malý orchestr op. 36, v jejíž I. větě si autor zvukově pohrává s paralelními kvintami. Významná je Novákova vokální tvorba – sborová (mužské sbory Kyjov, Dvanáct bílých sokolů aj.) i písně s klavírem (zejména Údolí Nového království na verše Antonína Sovy).  

Ze tří smyčcových kvartetů je nejvýznamnější druhý D-dur op. 35, jehož úvodní téma provázelo Nováka i v jiných dílech (v Podzimní symfonii, v mužských sborech Domov). Z řady klavírních cyklů častěji zazní Písně zimních nocí op. 30. Dětem jsou určeny drobné klavírní skladby Mládí (v nich je i známá Čertovská polka) op. 55 i Šest klavírních sonatin op. 54. 

V r. 1909 byl Novák jmenován profesorem skladby na pražské konzervatoři a pak na její Mistrovské škole. Nabídku místa profesora na vídeňské Akademii nepřijal – nechtěl opustit české prostředí, které pro něho jako tvůrčího umělce mělo zvláštní význam. Mezi jeho nejznámější žáky patří Eugen Suchoň, Ján Cikker, Ladislav Vycpálek, Alois Hába, Václav Trojan, Jaroslav Krombholc, Václav Štěpán, Ilja Hurník, Vítězslava Kaprálová aj.  

V roce 1945 byli poctěni nově zavedeným titulem „národní umělec“ první dva skladatelé: Vítězslav Novák a Josef Bohuslav Foerster. 

Skladatel Miloslav Kabeláč na Nováka vzpomíná: „Byl pevný, hrdý, nesmlouvavý, byl tvrdý až někdy paličatý. Byl dobrý až dobrácký, a současně ironický, sžíravě posměšný. Byl bohatýrský a junácky nezkrotný. Humor byl jeho největším kouzlem, ale zároveň i nejstrašnější zbraní. Jeho způsob myšlení a vyjadřování nenechával lidi kolem lhostejnými – buď přitahoval, okouzloval, přesvědčoval, anebo dráždil.“  

Autor: Zdeněk Nouza 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas