Tipy20. března  2017  

Den se starou hudbou. Vltava nabídne speciální vysílání k výročí narození J. S. Bacha

Johann Sebastian Bach - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain, ČRo Vltava

Johann Sebastian BachFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain, ČRo Vltava

Den se starou hudbou je již několikátým rokem mezinárodní iniciativou, ke které se hlásí i veřejnoprávní rozhlasy sdružené v síti Eurorádia. Datum není náhodné, na 21. března připadá výročí narození Johanna Sebastiana Bacha, skladatele, jehož jméno ztělesňuje nejen barokní dobu, ale vlastně jakoby celé evropské hudební dědictví.

Vysíláme 21. března v 10:00, 13:00, 14:30, 17:00, 19:00, 20:00, 20:30 a 22:30.
 
 

10:00
Bez vibrata, prosím!
O hudbě sedmi staletí s těmi, kdo jí propadli jako interpreti i posluchači. Setkání s posluchači, se zajímavými nahrávkami a soutěžním hlavolamem moderuje Daniela Čermáková.
17:00
Mannheimská škola - pojem z učebnice dějin hudby, nebo živá současnost? Reportáž z německého města, které mělo největší význam pro hudební kulturu v polovině 18. století. K letošnímu dvojímu jubileu skladatele Jana Václava Stamice připravil Petr Veber.

Stanice Vltava se přihlásí k připomínce hudby minulosti, období ohraničeného zhruba rokem 1800, několika pořady. Přes den zazní řada děl starých mistrů, na večer jsou zařazeny dva přímé přenosy koncertů evropských rozhlasových partnerů, jeden ze Švédska, druhý z Británie. Staré hudbě se věnuje také publicistické vysílání Vltavy – dopolední Telefonotéka s hosty vybírajícími ty nejlepší nahrávky, odpoledne Slovo o hudbě týkající se takzvané mannheimské školy a večer pak debatní pořad o tom, co to vlastně je „stará hudba“, jak se v průběhu staletí měnil názor na to, co je „staré" či „zastaralé"…, a také o tom, co přesně je „autenticita“. 

Hudba starších historických období zažívá v evropském koncertním provozu nový zvýšený zájem již několik desetiletí, pro některé posluchače i hudebníky a badatele se stala prostorem specializovaného zájmu a někdy, jako alternativa ke střednímu proudu kultury a klasické hudby, až téměř výrazem životního stylu. Historicky poučený přístup se stal postupně nezbytností, ale pro některé tradičně orientované hudebníky kupodivu ještě stále zůstává tzv. autentická interpretace na dobové nástroje a jejich repliky – jak s despektem a nespravedlivě říkají – zástěrkou pro ty, kteří prý neumějí pořádně hrát. Právě tudy probíhá hranice mezi ochotou hledat nové cesty k hudbě minulosti a jejímu hlubšímu pochopení na jedné straně a ulpíváním na zažitých, mnohdy romantickým přístupem poznamenaných způsobech interpretace. Hranice „stylovosti“ přitom nevede mezi věcností a citovostí. Historicky poučená interpretace, postavená na základech studia i hypotéz, mnohdy dává hudbě nikoli akademickou odtažitost, ale naopak již dlouho nepoznanou strhující emocionálnost. A zavedený přístup, odkazující k přelomu 19. a první polovině 20. století, jí dává naopak nepatřičný patos a nevzrušivost. 

Ideologická a tím i kulturní izolace zemí komunistického východního bloku, včetně tehdejšího Československa, vedla na jejich území v 70. a 80. letech k výraznému zpomalení rozvoje hnutí kolem poznávání, studia, interpretace a obliby staré hudby. Toto manko se však později, od konce 90. let, daří postupně odstraňovat a některé specializované, mezinárodně vedené a působící české soubory již dosáhly evropské úrovně - a ani v tuzemském hudebním životě již není pociťován nedostatek podnětů sdílených s okolním světem. 

Scarlatti, toppromo - Foto: Aleš Vavřík

Autor:  Petr Veber

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace