Tipy15. srpna  2016 v 15:56  

Wagnerův Bayreuth 2016

Richard Wagner - Foto: Zita Senková

Richard WagnerFoto: Zita Senková

Když člověk poprvé vystoupí v Bayreuthu z vlaku a vyjde před nádraží, není ani okamžik na pochybách, kterým směrem je proslavený Zelený pahorek a festivalová budova. Jediný kopeček v Bayreuthu je viditelný široko daleko, včetně vršku střechy Festspielhausu. S blížícím se představením vás nasměrují davy návštěvníků, směřujících rovnou k mírnému svahu a parkům, kde divadlo stojí.

Wagnerova vila Wahnfried v Bayreuthu - Foto: Petr Veber

Wagnerova vila Wahnfried v BayreuthuFoto: Petr Veber

Přímo v Bayreuthu totiž bydlí málokdo z festivalových hostů – ubytování přímo ve městě je málo a drahé, každý nechce bydlet v soukromí… většina tedy dojíždí z hodinu vzdáleného Norimberka, nebo bydlí v krásných venkovských turisticky atraktivních místech, kterými trať projíždí. Parkoviště u Festspielhausu je sice prostorné, ale ten provoz při odjezdu po představení si nepřejte vidět. Navíc byla situace letos zkomplikovaná teroristickými útoky v Německu. Na festivalový pahorek se dalo zajet pouze zezadu, všechny ostatní přístupové cesty byly otevřeny pouze pro pěší, zataraseny policejními auty a střeženy skupinami vojáků a policistů, kteří kontrolovali dámám kabelky a pánům kapsy u smokingů. Několikerou kontrolou každý návštěvník procházel i při vstupu do Festspielhausu. Týkalo se to všech představení, nejvíce však tragické události postihly zahájení bayreuthských her – to, co se odehrálo v Mnichově, zasáhlo všechny; a politické špičky na zahájení, kterým byla premiéra Parsifala, téměř žádné nepřijely. Tradiční červený koberec také chyběl. 

Richard Wagner, 1868 - Foto: Public Domain

Richard Wagner, 1868Foto: Public Domain

Těžko odhadnout, jestli bude festival ještě někdy tak idylický, jako ho návštěvníci zažili v předchozích letech. I když o idyle se dá jenom těžko hovořit – a to nejen z uvedených důvodů. Uprostřed zkoušek na Parsifala, de facto necelý měsíc před premiérou, odřekl svou účast na festivalu dirigent Andris Nelsons. Své účinkování v Bayreuthu odřekl už dříve i Kiril Petrenko, který tu od roku 2013 dirigoval Wagnerovu tetralogii Prsten Niebelungův. Ani jeden z nich se sem už nechce nikdy vrátit. Všechny dohady o důvodu jejich rozhodnutí směřují k Christianu Thielemannovi, nově jmenovanému hudebnímu řediteli Bayreuther Festspiele, prvnímu v historii festivalu. Pánem na Bayreuthu tohoto jinak skvělého dirigenta učinila jedna z Wagnerových dědiček, pravnučka Katharina Wagner, která se jako ředitelka slavností postavila i proti další Wagnerové, své nevlastní sestře Evě Wagner-Pasquier. 

Wahnfried – bývalý obytný dům (vila) skladatele Richarda Wagnera (1813–1883) v Bayreuthu - Foto: Petr Veber

Wahnfried – bývalý obytný dům (vila) skladatele Richarda Wagnera (1813–1883) v BayreuthuFoto: Petr Veber

Většinu návštěvníků rodinné spory nezajímají; mnozí pojímají návštěvu představení v Bayreuthu jako celodenní záležitost – před polednem mohou totiž na večerní vstupenku navštívit i přednášku, která se týká nadcházejícího představení. Odpoledne se projdou po městě, kde je celá řada památek včetně markrabského barokního divadla, které je pod ochranou UNESCO a momentálně zavřené, protože se opravuje - stejně jako do loňského roku Wagnerova vila Wahnfried, a k hrobu skladatele, jeho ženy Cosimy a psa Russa se zájemci dostali jedině zadem přes přilehlý park. Teď už je víc jak rok Muzeum Richarda Wagnera otevřené, s obnovenou expozicí, ve které nechybí celá řada Wagnerových sobních věcí, a samozřejmě noty a obrazové materiály. Původní budova byla dokonce rozšířená a skýtá prostor i pro koncerty a výstavy. 

Zmínila jsem se o večerní vstupence – většina představení v Bayreuthu začíná však už odpoledne – v 16, 17, nebo 18 hodin – to podle délky představení a počtu obvykle hodinových přestávek – tak aby návštěvníci stihli poslední vlak směr Norimberk.
Wagner to měl od počátku dobře vymyšlené: Festspielhaus na vršku, ke kterému se muselo pěkně pěšky, a ke kterému se z města mohlo jen vzhlížet stejně jako k autorovi zde uváděných děl…( což se nechtěně a zcela vyplnilo i letos..) 

Letos se tu hrála celá tetralogie v režii Franka Castorfa a hudebním nastudování Marka Janowského. K tomu Tristan a Isolda v režii Kathariny Wagner (hudební nastudování Christian Thielemann), Bludný Holanďan (režie Jan Philipp Gloger, dirigent Axel Kober) a Parsifal. 

Festival v Bayreuthu uvádí rok co rok jinou Mistrovu operu v premiéře, ostatní jsou reprízy inscenací z předchozích let. A tak dokola. Letos přišla řada na novou inscenaci opery Parsifal, jediné komponované skutečně pro zdejší divadlo. Toto poslední Wagnerovo scénické dílo, vycházející ze středověkých legend o sv.Grálu, zde mělo premiéru 26. července 1882. Wagner sám Parsifala označoval jako posvátnou scénickou hru, a dochovaly se jeho autentické režijní a scénické poznámky. Režisér Uwe Eric Laufenberg se jimi snažil řídit. Vznikl tak divácky vděčný, ale poněkud nesourodý – snad ryze postmodernistický, několikavrstevný tvar, kde jsou světelné efekty a promítání záběrů z googl.erth vystřídány vycpanou zastřelenou labutí, rytíři sv.Grálu se starají o běžence, po scéně probíhají všudypřítomné vojenské hlídky, druhé dějství v říši kouzelníka Klingsora se odehrává z valné části v harému ( Klingsorovy květinové dívky) a rozpadající se chrám sv.Grálu zkrápí očišťující déšť, ve kterém se v pozadí koupou nahé dívky. Hudební nastudování německého dirigenta Hartmuta Haenchena, který patří k celkem úspěšným, ale nepříliš výrazným umělcům a byl zřejmě jeden z mála ne-li jediný, kdo byl schopen a ochoten zaskočit za Nelsonse, neuráželo, ani neokouzlovalo. 

Nedostatek přípravného času se projevil jistou opatrností a zdrženlivostí – snad jen ve 2.jednání se i orchestr nechal inspirovat strhujícími výkony protagonistů na scéně. Především Kundry v podání Eleny Pankratové, Klingsora Gerda Grochowskiho a titulního hrdiny, miláčka bayreuthského publika už od svého vystupování zde v titulní roli Lohengrina, tenoristy Klause Floriana Vogta. Jejich dramatické role skýtají velký prostor, ale skvělý byl i představitel Amfortase, Ryan McKinny s trnovou korunou ukřižovaného Krista, nebo Georg Zeppenfeld jako Gurnemanz, jeden z rytířů sv.Grálu, který v podstatě provází dějem této málem pašijové hry. 

Scarlatti, toppromo - Foto: Aleš Vavřík

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas