Alois Klíma

Alois Klíma - Foto:  ČTK

Alois KlímaFoto:  ČTK

* 21. prosince 1905 Klatovy
† 11. června 1980 Praha

Alois Klíma byl od dětství veden k hudbě. Na housle začal hrát pod vedením svého dědečka, kapelníka klatovského spolku vojenských vysloužilců. Později se začal učit i na klavír a seznamoval se se základy hudební teorie u Dvořákova žáka Josefa Poláka. Na další nástroje se naučil hrát v dechové kapele svého strýce Eduarda Klímy. Sám žertem říkal, že hrál na všechny nástroje kromě fagotu. V letech 1916 - 1924 navště­voval reálné gymnázium v Klatovech. Hrál na housle ve studentském orchestru, který také dirigoval, jako houslista působil i v amatérských smyčcových kvartetech. V devatenácti letech vyhověl přání rodičů, kteří chtěli mít ze syna středoškolského profesora, a odešel do Prahy studovat na Přírodovědeckou fakultu University Karlovy. Na fakultě ukončil sedm semestrů oboru matematika, fyzika a astronomie. Během studií si přivydělával hrou na klavír a housle, prohluboval své teoretické znalosti docházením na přednášky Zdeňka Nejedlého a Josefa Bohuslava Foerstera, stal se pravidelným návštěvníkem koncertů. 

Roku 1931 zvítězil jeho zájem o hudbu definitivně. Klíma odešel z přírodovědných studií a stal se posluchačem pražské konzervatoře oborech dirigování a skladba. V kompozici byli jeho učiteli Josef Křička a Jaroslav Řídký, dirigování studoval u Metoda Doležila a Pavla Dědečka. Roku 1935 absolvoval studia závěrečným koncertem, na kterém dirigoval svou Předehru pro symfonický orchestr a Dvořákova Othella

Ke konci studií přijal místo prvního houslisty v právě zakládaném orchestru FOK, který v posledním roce studií při pravidelných koncertech pro rozhlas také dirigoval. Klímova dirigentská činnost pak zůstala trvale spjata s rozhlasovými studii. Roku 1936 se stal dirigentem Košického rozhlasového orchestru, v letech 1936 - 1938 dirigoval Ostravský rozhlasový orchestr, od září 1938 krátce působil v brněnském rozhlase. Od dubna 1939 až do konce své profesionální působnosti setrval v pražském rozhlase. Působil jako rozhlasový režisér a zejména dirigent rozhlasového i dalších orchestrů. 

V roce 1940 byl založen soubor Opera-Studio, který Klíma, společně se svým učitelem Pavlem Dědečkem, umělecky vedl. Repertoár vytvářeli přednostně z českých oper, které byly za německé okupace pro posluchače duchovní posilou. V době, pro značnou část uměleckých pracovníků hrozícího totálního nasazení, se Klíma účastnil založení Filmového orchestru (Prag film - 1943), na jehož práci se podílel také jako dirigent. Po válce pokračoval v činnosti převážně jako rozhlasový dirigent. Nejvýznamnější působností Aloise Klímy bylo jeho dvacetileté období ve funkci šéfdirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu. 

Když byla v roce 1948 Pavlovi Dědečkovi ukončena pedagogická činnost na konzervatoři, stal se Klíma jeho nástupcem, vedl jeho dirigentskou třídu a uplatnil se i jako profesor orchestrální hry. Od roku 1949 vyučoval také na Akademii múzických umění. K jeho pedagogické činnosti patří i roční působení na Sibeliově Akademii v Helsinkách. Klíma vychoval řadu dirigentů, z nichž se mnozí v uměleckém provozu velmi dobře uplatnili. Patří mezi ně např. Jindřich Rohan, František Vajnar, Jiří Bělohlávek, Bohumil Gregor, Petr Vronský, Jaroslav Vodňanský, Ivan Pařík, Oliver Dohnány, Eduard Fischer, Pavel Vondruška, Jiří Malát. 

V roce 1974 onemocněl Alois Klíma těžkým zápalem plic. Po zdlouhavém léčení pokračoval v práci pedagogické, byl ale nemocí velice vyčerpán. Zemřel náhle, v červnu 1980 ve věku 75 let, na zástavu srdeční činnosti. 

Za vynikajícím uměleckou činnost mu byla udělena řada vyznamenání a ocenění, včetně titulu Zasloužilý umělec. 

Alois Klíma jako šéfdirigent Symfonického orchestru Československého rozhlasu
1951 - 1971 

Dramaturgie rozhlasového symfonického orchestru v prvních pěti poválečných letech ukazuje, že vedle jeho šéfdirigenta Karla Ančerla to byl především Alois Klíma, kdo se mimořádným množstvím a závažností úkolů ve studiu i na koncertních pódiích výrazně podílel na formování profilu tělesa. Po odchodu Karla Ančerla do České filharmonie bylo proto zcela logické, že nástupcem ve funkci šéfdirigenta Symfonického orchestru pražského rozhlasu bude právě dirigent Alois Klíma, který měl v té době již pevné umělecké postavení stimulované kladnými recenzemi na své výkony s rozhlasovým orchestrem. Jeho nástup do čela orchestru byl přivítán s potěšením a očekáváním dalšího vzestupu úrovně tělesa. Do čela orchestru se Alois Klíma postavil v listopadu roku 1950, jmenován byl oficiálně od ledna 1951. Roku 1952 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Tuto vrcholnou funkci své kariéry zastával celých dvacet let, do dubna 1971. Stal se tak nejdéle působícím šéfem v dosavadní historii tělesa. Celkově byl zaměstnán jako dirigent symfonického rozhlasového orchestru 32 let. 

O dokonalosti umělecké práce Aloise Klímy nesvědčí pouze ohlasy na koncerty u nás i v zahraničí, ale zejména množství nahrávek v rozhlasové fonotéce, které dodnes zaznívají v rozhlasovém vysílání. Při jejich poslechu obdivujeme dokonalost a logiku hudební výstavby a intonační i rytmickou preciznost. Množství Klímových snímků je úctyhodné - z tvorby Antonína Dvořáka nahrál 5 symfonií, 4 předehry, 3 symfonické básně, 2 instrumentální koncerty, oratoria Svatá Ludmila, Stabat mater, kantátu Svatební košile a mnoho dalších. Z díla Bedřicha Smetany opery Hubička a Libuše, 4 předehry, 3 symfonické básně. Natočil skladby Zdenka Fibicha (operu Šárka, melodramy, symfonické básně), Josefa Boh. Foerstera (symfonie), Josefa Suka, Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů. Ze světového repertoáru z díla Ludwiga van Beethovena 7 symfonií, další symfonické skladby a 4 instrumentální koncerty, dále skladby Hectora Berlioze, George Bizeta (Carmen), symfonie Johannesa Brahmse, Césara Francka, Alexandra P. Borodina, Michaila I. Glinky, Arama Chačaturjana, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Franze Schuberta, Roberta Schumanna, Josefa Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Igora Stravinského, Otakara Jeremiáše, symfonické básně Ference Liszta, předehry Gioachina Rossiniho, Pucciniho operu Plášť, skladby Clauda Debussyho, Maurice Ravela, Richarda Wagnera, Paula Hindemitha, Benjamina Brittena, Johna Irelanda, Roberta Hegera – což je jen úzký výběr skladeb provedených v období šéfovské činnosti. 

Nedílnou součástí náplně práce Symfonického orchestru Československého rozhlasu se staly veřejné koncerty vedené snahou prezentovat těleso mimo studiové prostředí a aktivně ho zapojit do koncertního života. Lákala možnost koncertního provádění skladeb, při veřejném vystoupení se konfrontovat s ostatními pražskými tělesy, vyvolat odezvu kritiky. Alois Klíma v jednom rozhovoru hovořil o nutnosti častějšího veřejného vystupování:
"Člověk zvyká všemu, tedy i tomu, že musí tvořit při červeném světle, bez diváků, jakoby jen pro čtyři stěny. Tím je to náročnější, že nám chybí to slavnostní a podněcující, co má dirigent v sále, co nutí k plnému vypětí, někdy až k improvizaci. Koncertní praxe má, myslím, i větší vliv na orchestr. I u něho je výkon ovlivněn ohlasem publika. Proto stále častěji a častěji vystupujeme veřejně a přenášíme koncerty přímým přenosem. Cítím tento rozdíl při práci mezi studiem a sálem i ze zkušenosti z koncertů s našimi předními orchestry a asi 22 zahraničními." (Žilka, V.: Lidová demokracie, 13. 12. 1969) 

V programech koncertů měla své místo pravidelně česká soudobá díla, 50 z nich zaznělo za éru dirigenta Klímy v původních premiérách. Uváděny byly i skladby zahraničních soudobých autorů (Schafer, Pascal, Šostakovič, Sviridov, Mamiyai, Fontyn-Schmit, Miyoshi, Woytowicz, Rjazunov, Mihály, Sugár, Liebermann, Nigg aj.), většinou v československé premiéře, některé dokonce v premiéře světové. Jubilejní sezóny orchestru 1956/57 a 1966/67 se odrazily ve výběru významných osobností - dirigentů a sólistů i repertoáru pro studiové natáčení i veřejné koncerty. V roce 1956 Symfonický orchestr pražského rozhlasu se svým šéfem zahajoval festival Pražské jaro, skvělé provedení Smetanovy Mé vlasti bylo reflektováno v pochvalných recenzích a po letech bylo vzpomínané jako jeden z vrcholných interpretačních činů orchestru i Aloise Klímy. 

Důležitou kapitolu ve vývoji rozhlasového orchestru tvořila turné mimo území naší republiky, zprvu do zemí východní Evropy. Po roce 1960, kdy se mezinárodní vztahy uvolnily, začal rozhlasový orchestr vstupovat i na západoevropská pódia. První cestou byl zájezd po západní Evropě v červnu 1961 s koncerty v Německu, Švýcarsku, Itálii a Francii. Turné se stalo svým způsobem oslavou 35. výročí založení orchestru. 

Talent, umělecké a dirigentské schopnosti Aloise Klímy byly tak výrazné, že se jistě mohl v naší hudební kultuře uplatnit daleko výrazněji a dosáhnout ještě významnější pozice. Snad byla důvodem nepříliš velká průbojnost, určitá pohodlnost a nedůslednost. Svůj podíl na této skutečnosti měly i rozhlasové mechanizmy, které diktovaly uplatnění, koncertní činnost a výběr skladeb orchestru i dirigentovi. Mnohdy se projevovalo nepříliš pevné postavení šéfdirigenta k vedení hudební redakce, ale i k některým orchestrálním hráčům (způsobené částečně tím, že byl nestraník). Přestože byl ve svém postavení podřízenosti strukturám rozhlasu ve své činnosti do jisté míry omezován, při vedení orchestru samotného však pravomoci šéfdirigenta uplatňoval zřetelně. Vybaven vysokým uměleckým instinktem a procházející denní pedagogickou praxí při vyučování na konzervatoři a AMU, dokázal dokonale odhadnout schopnosti a osobité rysy každého jednotlivce. Při konkurzu prokázanou uměleckou úroveň ověřoval a doplňoval nejen při své vlastní práci s orchestrem. Dokonaleji mohl poznat jednotlivé členy orchestru při zkouškách svých dirigentských kolegů. Při nich přicházel do studia, usedal mezi hráče dechových nástrojů nebo k zadním pultům nástrojů smyčcových, odkud měl dokonalý přehled a mohl tak přesně poznat klady i nedostatky jednotlivců. V tom mu také pomáhala znalost problematiky i schopnost praktické hry na většinu hudebních nástrojů. Za základ společné práce s hráči považoval dokonalou znalost partů, kterou nekompromisně vyžadoval. Alois Klíma měl k orchestru pevný osobní vztah, nazýval jej „svým orchestrem“. Dovedl se ho zastat jako kolektivu i jeho jednotlivých členů. O pozici šéfdirigenta říkal: „ Dobrý dirigent nikdy nemůže obléknout frak, oddirigovat koncert a jít pryč. Musí orchestr vychovávat a vést, musí ho pěstovat.“ 

Při vlastní přípravě nového repertoáru se nevěnoval jen studiu partitury a nebyl veden pouze svým hudebním cítěním a uměleckým instinktem. Zaujalo-li ho nějaké dílo, snažil se hlouběji proniknout i do okolností jeho vzniku a do všeho, co mohlo napomoci ideální reprodukci. Nepochybně to bylo díky širokému hudebnímu vzdělání a jeho zájmu o přednášky Zdeňka Nejedlého, Otakara Zicha a Josefa Bohuslava Foerstera na katedře dějin hudby Karlovy univerzity, které navštěvoval v době studií na přírodovědecké fakultě. Nevěnoval pozornost pouze partituře jako celku. Veden neobyčejným barevným cítěním a zájmem o instrumentaci, zamýšlel se i nad jednotlivými orchestrálními hlasy. Dodnes jsou v rozhlasovém archivu Aloisem Klímou zřetelně a podrobně opoznámkované partitury i celé sady orchestrálních materiálů. Důkazem dirigentova perfekcionismu byly jeho návštěvy v hudebních archivech a muzeích, kde v pramenech ověřoval nejasná místa a opravoval chyby. 

Alois Klíma byl svým založením v podstatě pohodlný člověk a neměl rád zbytečnou práci. Při zkouškách pracoval úsporně a mimořádně intenzivně, vyžadoval maximální soustředění, koncentrovanou tvůrčí práci. K členům orchestru byl nesmlouvavý, až tvrdý. Jako bývalý houslista znal dokonale problematiku smyčcových nástrojů a proto se soustředil hlavně na skupinu smyčců. Zde také dosahoval maximálních výsledků. Jejich plný, lesklý zvuk byl dobrým základem pro celý barevný obraz orchestru. U dechových nástrojů se věnoval hlavně intonační a zvukové čistotě a tónové kvalitě. Pro významné koncerty Klíma jmenovité vypisoval obsazení jednotlivých nástrojových skupin, přičemž vycházel z individuálních hráčských schopností jednotlivců. Před příjezdem významných hostujících dirigentů sám předem program připravoval a zkoušel. Často se stalo, že skladby nastudoval už v této fázi zcela dokonale. Při zkouškách hostujících dirigentů byl téměř vždy přítomen pro případ nutného řešení jakéhokoli problému. To podporovalo snažení orchestru i zvyšovalo jeho sebevědomí. 

Na mimořádné umění Aloise Klímy a jeho techniku dirigování vzpomínají nejen orchestrální hráči, ale i jeho žáci. Jeho pevné gesto bylo přehledné, zřetelné a úsporné - nikdy nedirigoval na efekt. Při zkoušení nemusel mnoho hovořit, uměl se dokonale manuálně vyjádřit. Stejně ale věděl, že i jednotlivé slovo dokáže inspirovat, být přesnou charakteristikou výrazového prostředku, který měl interpret použít. Často se soustředil na detail, který mnohokrát vracel, opakoval a propracovával. Práce s detailem ale nebyla účelem; byla prostředkem k dokonalejšímu uchopení celku. Při své schopnosti odlišit jednotlivé hudební styly, dokázal skladby stavebně dokonale vypracovat. V symfonii se nejvíce soustředil na vystavění expozice. Důležitým výrazovým prostředkem bylo pro Klímu dobře zvolené tempo. Mnohokrát třeba jen krátký úsek skladby opakoval, říkal – „musíme najít správné tempo“. Při konečném provedení dovedl strhnout, pevně a jistě vést orchestr. Při samozřejmé technické dokonalosti postihoval především výrazovou a emocionální stránku díla. Skladby dokázal hluboce procítit a prožít, plně se s nimi ztotožnit. 

Výrazný byl jeho smysl pro klenutí melodické linie. Dokázal hráče vést a gestem vystavět melodickou linii, modelovat zvukový a barevný obraz.
„Nádherné, jak A. Klíma vystavěl první větu a jak ji vedl až k mohutné codě, jak prohřál Adagio, jak krajně stroze vedl Scherzo, jak v bohatém napětí stupňoval Finale a jak plnou zvukovou sílu orchestr poprvé zapnul až před koncem… Svým energickým a pronikavým dirigováním patří Klíma k oněm dirigentům, kteří mají náklonost jak k spirituálnosti, tak také k muzikálnosti. Jde mu o exaktnost a průzračnou jasnost. Jeho zvukové obrazy skrývají v sobě bohatství a jsou tak nervově oživené, jak to jen jemu a jeho hudebníkům může dělat čest." (Čeští muzikanti. Hustě obsazená Stadthalle C. H., Badische Neueste Nachrichten, 18. 1. 1966) 

Takového provedení se dostalo skladbám, které Klímu zaujaly a inspirovaly. Protože byl výběrem skladeb orchestr podřízen dramaturgii rozhlasového vysílání, musel Klíma natáčet značné množství skladeb, které ho ničím nezaujaly. V takových případech se projevoval spíš jeho rutinní přístup, nicméně s výborným smyslem pro styl. Byl ale pohotový a zběhlý, se schopností rychlé orientace v notovém zápisu. Byl všestranný, přes svou zálibu ve skladbách romantiků, zejména slovanských, dokázal velmi snadno interpretovat i skladby jiných slohových období. Jako vynikající matematik měl obdivuhodnou paměť. Proto dovedl snadno provádět i díla soudobá. Byl oblíbeným dirigentem koncertantní literatury, na doprovázené sólisty působil svým klidem a rozvahou. 

Pro své schopnosti byl Alois Klíma obecně vyhledávaným dirigentem. Svědčí o tom značné množství koncertů, které uskutečnil s jinými orchestry. Třicetkrát stál před Českou filharmonií, vystupoval s většinou orchestrů v Československu, dirigoval i 22 zahraničních těles. Jeho kvality dokazuje i účast na koncertech Pražského jara, kde za 14 let, od roku 1946 do roku 1960, dirigoval s různými tělesy 13 koncertů, což byl, vedle Ančerlových 14 koncertů, nejvyšší počet koncertů dirigovaných jedním dirigentem. Skvělé výsledky dosahoval při pedagogickém působení na konzervatoři a Akademii múzických umění, v letech 1972 - 1973 vyučoval i v zahraničí, na Sibeliově akademii v Helsinkách. 

Celoživotním dílem se však dá nazvat Klímovo působení se Symfonickým rozhlasem Československého rozhlasu v rozhlasových studiích, na koncertních pódiích, i při nahrávání gramofonových desek. Natočil přes 1000 rozhlasových nahrávek a 65 titulů na gramofonové desky. Uvedl kolem 100 novinek soudobých československých i zahraničních skladatelů. S rozhlasovým orchestrem v letech 1961 - 1970 uskutečnil množství zájezdů do evropských zemí, kde se tím výrazně zasloužil o propagaci české hudební kultury. 

V den svých 65. narozenin 21.12.1970, dirigoval Klíma abonentní koncert rozhlasových symfoniků. Tisk reagoval hodnocením celé Klímovy tvůrčí činnosti: „Za Aloisem Klímou leží ohromný kus neokázalé, poctivé práce, tisíce kilometrů nahrávek a relací rozhlasových, stovky koncertů symfonické, oratorní a soudobé hudby, práce s mnoha orchestry, s generacemi muzikantů; dirigent Klíma se tedy o hudbu a především o naši hudbu opravdu zasloužil doma i za hranicemi.“ (Alois Klíma uvedl premiéru - Lidová demokracie, 30. 12. 1970, autor neuveden). 

Při oslavách sedmdesátin Aloise Klímy bilancoval jeho umělecké působení Václav Holzknecht: „Jako dirigent se vyznačoval mimořádným hudebním sluchem a tvárnýma rukama. Jeho období se vyznačuje solidní prací v nových podmínkách našeho hudebního života, má rysy profesionality, stylové jistoty a technické spolehlivosti.“ (Holzknecht, V.: Dobrá věc se podařila - Tvorba 14. 5. 1975) 

Když ale Alois Klíma rozhlas opouštěl, objevila se jen velmi stručná zpráva: „Po 35 letech umělecké činnosti v Čs. rozhlase odešel 1. 4. 1971 do důchodu šéf SOČRu, zasloužilý umělec Alois Klíma. Jeho dirigentské působení v Čs. rozhlase, v koncertním životě u nás i v zahraničí představuje velkou etapu. Umělecká osobnost Aloise Klímy se výrazně zapsala do historie českého rozhlasu. “ (Rozhlas 38/19, 3. 9. 1971, str. 22)
V denním tisku se na odchod Aloise Klímy od Symfonického orchestru Československého rozhlasu neobjevily žádné reakce! 

Umělecká zodpovědnost vedla Aloise Klímu k tomu, že po infarktu v roce 1977 odřekl všechny sjednané koncerty. Posledním veřejným vystoupením byl koncert se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu v zahradě Na valech, kde dirigoval Dvořákovy Slovanské tance. V posledních letech života vyučoval dirigování a orchestrální hru na pražské AMU. Ke konečnému setkání s orchestrem SOČRu došlo v březnu roku 1980, kdy byl členy orchestru pozván na společenský večer, kam ho symbolicky přivedl jeho žák František Vajnar, který se roku 1980 stal šéfem rozhlasového orchestru po působení Jaroslava Krombholce (1973 – 1979). Zde došlo k dojemnému setkání dirigenta a jeho orchestru. Nedlouho poté, 11. června 1980, Alois Klíma zemřel. 

Za jeho dlouholetou práci, množství nezapomenutelných uměleckých zážitků a vynikajících nahrávek, mu patří dík a čestné místo v řadě rozhlasových dirigentů. 

Autor: Ada Slivanská 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas