Rafael Kubelík

Rafael Kubelík - Foto: Radio Praha

Rafael KubelíkFoto: Radio Praha

* 29. června 1914 Býchory u Kolína
†11. srpna 1996 Kastanienbaum u Lucernu (Švýcarsko)

Rafael Kubelík patří mezi významné osobnosti české emigrace 20. století. Uznání získal nejen díky své umělecké činnosti, ale i za své postoje a iniciativu projevovanou ve veřejném zájmu. Spolupracoval s nejvýznamnějšími orchestry i operními domy a proslul dlouhou šéfovskou érou v Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově. Ve své vlasti je znám především působením v České filharmonii, u které svou dráhu započal a nakonec i ukončil. Po 42 letech v exilu, kde se vytrvale vymezoval vůči komunistickému režimu, se dočkal možnosti návratu do rodné země a na sklonku života s tímto tělesem uspořádal několik koncertů, které byly širokou veřejností vnímány jako symbolický akt přicházející svobody. Hudebníci si jej vážili jako spontánního člověka vysokých lidských kvalit i hloubavého, emocionálně bohatého a nesmírně muzikálního umělce, který v nich dodnes vyvolává živé vzpomínky na působivé zážitky. 

„„Když dirigoval na koncertě, měl občas nepřítomný pohled. Viděl jsem jeho provedení Její pastorkyně. V předehře ve třetím dějství člověk zpozoroval, jak je s ním ta hudba spojena. Díval se zastřeným zrakem do dáli. Někam pryč, ne do orchestru. Tuhle situaci jsem u něj často zažíval. Od určitého místa, kterým byl okouzlen, zapomněl na veškeré pochyby a vznášel se v jiné sféře. Poslední věta Mahlerovy 1. symfonie začíná úderem činelu. Při dohasínání třetí věty si člověk na koncertě vždycky všimnul, že se v ní Kubelík už vnitřně zaměřil na úvod věty poslední. Pak se vzpřímil na celou svou výšku a dal nástup na úder činelu. Jako gilotina. Nikdy to nezapomenu. Opravdu působivé. Po úderu to bylo chaotické, ale přesně, jak to chtěl.“(Bernd Herber, 1. houslista BRSO)“

Rafael Kubelík se narodil v rodině slavného houslového virtuóza Jana Kubelíka a hudebně nadané maďarské hraběnky Marianne Csáky-Széll. Obklopovalo jej pět umělecky talentovaných starších sester a dva mladší bratři. V mládí často pobýval na různých rodinných sídlech v zahraničí a byl vzděláván v renesančním duchu – kladl se důraz na četbu, kulturní znalosti i osvojování cizích jazyků. Od šesti let se začal věnovat s otcem houslím, se strýcem Františkem klavíru a pokoušel se sám komponovat. V té době začal navštěvovat operu, následně i koncerty, ale zájem o dirigování v něm vzbudil až ve 14 letech zážitek z koncertu Wilhelma Furtwänglera s Berlínskými filharmoniky v Praze. Už na nižším gymnáziu se věnoval se strýcem denně čtyřruční hře klavírních výtahů komorního, symfonického i operního repertoáru od Händela až po Debussyho, což mu velmi usnadnilo pozdější studium partitur.  

Roku 1928 nastoupil Rafael Kubelík na Pražskou konzervatoř, v té době ještě s nevyhraněnou představou o svém zaměření – jeho zájem se rozprostíral mezi několik oborů: studoval housle u Jindřicha Felda st., později kompozici u Otakara Šína a dirigování u Pavla Dědečka – absolvoval ve všech oborech. Současně navštěvoval pilně zkoušky, kde sledoval metodu práce s orchestrem: „Důležitý je princip – kdy, kde, co je třeba udělat.“ Z dirigentů na něho zapůsobili především Erich Kleiber, Bruno Walter a Wilhelm Furtwängler.  

S Českou filharmonií debutoval Rafael Kubelík ve svých 19 letech. Téhož roku 1934 odjel s Janem Kubelíkem na zájezd do Itálie a Rumunska a na otcovo poslední americké turné, kde jej doprovázel jako klavírista a dirigent. Rafael se vrátil předčasně roku 1936, kdy jej povolala Česká filharmonie. Měl si rozdělit koncerty s jejím šéfdirigentem Václavem Talichem, jenž se stal šéfem opery Národního divadla. S orchestrem Kubelík spolupracoval na desítkách koncertů v Praze i v regionech a absolvoval s ním turné po Velké Británii, Belgii a Irsku. Ani Kubelíkovy začátky ale neprobíhaly tak hladce, jak by se mohlo z výčtu zdát. Ještě v Bavorském rozhlase vzpomínal na své tehdejší sebekritické pocity a na své konfliktní okamžiky s hudebníky. 

V srpnu 1939 byl Rafael Kubelík jmenován šéfem opery Zemského divadla v Brně, kde setrval do listopadu roku 1941, kdy nacisté divadlo zavřeli. Nastudoval zde sedm oper: Smetanova Da­libora a Hubičku, Dvořákova Jakobína a Rusalku, Janáčkovu Její pastorkyňu, Mozartovu Kouzelnou flétnu. Zvláštností bylo uvedení Berliozových Trojanů, které později provedl i v Covent Garden, v Metropolitní opeře a v La Scale. Přikládal stejný význam dirigování symfonického repertoáru i opery. Často připomínal, že tak jako by dirigent měl orchestr vést zpěvně a s dechem, tak musí umět v opeře podržet architektonický element formy, a proto je pro každého dirigenta nutné poznat obě sféry. V mnohých případech se přitom Kubelíka dotýkala vokální hudba intenzivněji díky svému psychologickému rozměru.  

V sezóně 1939/40 uspořádal Jan Kubelík svůj jubilejní cyklus deseti programově nabitých koncertů, z nichž čtyři se konaly za spoluúčinkování Rafaela Kubelíka s Českou filharmonií. V červenci se Jan Kubelík podrobil operaci, ale přesto v prosinci roku 1940 podlehl zákeřné nemoci. Pro Kubelíka, který téhož roku sám onemocněl meningitidou, to byla další osobní rána v těžké atmosféře válečného času. Otec byl Rafaelu Kubelíkovi celoživotním vzorem jak v interpretační oblasti, tak pro své životní postoje a lidské kvality.
Po odchodu z Brna nastoupil Rafael Kubelík do čela České filharmonie. V době války byla dramaturgie z politických důvodů omezena. Přibližně polovina Kubelíkových koncertů byla tvořena díly českých autorů, včetně soudobých skladatelů, a ze zahraničního repertoáru se na programu objevovali nejčastěji Beethoven, Bach, Mozart, Brahms, dále Bruckner, Haydn, Verdi, Gluck, Berlioz, Franck, Wagner aj. Po válce Kubelík spoluzaložil MHF Pražské jaro, podnikl s Českou filharmonií další zahraniční turné a zval do Prahy významné umělce. V roce 1945 dirigoval v Moskvě Šostakovičovu Symfonii č. 9 Es dur a z tklivého setkání se skladatelem začal tušit neblahý politický vývoj. Po únorovém převzetí moci Komunistickou stranou Kubelík oddirigoval v červenci roku 1948 naposledy Mou vlast, a aniž by počítal s návratem, odletěl manželkou Ludmilou a ještě ne dvouletým synem do Anglie, kde spolupracoval na nastudování Dona Giovanniho. Kubelík se nadále zajímal o vývoj ve své vlasti, ale odmítal se do ní přes nabídky režimních představitelů za přetrvávajících okolností vrátit.  

Se startem v Anglii pomohl nezajištěnému Kubelíkovi dirigent Sir Adrian Boult, který po válce hostoval u České filharmonie a nyní si s Kubelíkem rozdělil koncerty v Symfonickém orchestru BBC. V roce 1950 vedení nabídlo Kubelíkovi těleso po Boultovi převzít, ale Kubelík se rozhodl pro post hudebního ředitele v Chicagském symfonickém orchestru. Během tří let zde spíše konzervativně laděným posluchačům představil přes šedesát moderních děl. Neobvyklé bylo také pozvání černošských pěvců nebo skutečnost, že Kubelík ve prospěch kvality orchestru 22 hráčů vyměnil – ačkoli to pro něj bylo z lidského hlediska těžké rozhodnutí. Po válce rychle navázal intenzivní spolupráci s dalšími špičkovými orchestry, jakými byly Pittsburghský symfonický orchestr, Královský orchestr Concertgebouw v Amsterdamu, Izraelská filharmonie, Vídeňští filharmonikové, později následovala Berlínská filharmonie, Bostonský symfonický orchestr, Clevelandský symfonický orchestr, Londýnský symfonický orchestr a další. 

Od roku 1953 pobýval Rafael Kubelík ve švýcarském Lucernu. V Londýně uvedl v Sadler´s Wells Theatre Janáčkovu Káťu Kabanovou a v Covent Garden Smetanovou Prodanou nevěstu. Jako hudební ředitel Královského operního domu (1955-58) zde pak provedl Verdiho Othella, Pucciniho Bohému, Mozartovu Kouzelnou flétnu, Čajkovského Pikovou dámu, Janáčkovu Její pastorkyni, Bizetovu Carmen, Wagnerovy Mistry pěvce norimberské, Berliozovy Trojany, Verdiho Aidu, Poulencovy Dialogy karmelitek, Brittenova Petera Grimese, Wagnerova Tristana a Isoldu a Musorgského Borise Godunova. Jeho záměrem bylo vytvořit z Covent Garden národní operu se stálým souborem a preferoval nastudování v angličtině, aby se opera stala přístupná širšímu publiku. 

Roku 1960 Kubelík debutoval se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu (BRSO) a okamžitě mu bylo nabídnuto převzít vedení po odstupujícím zakladateli orchestru Eugenu Jochumovi. O prvním kontaktu Kubelíka s BRSO se mluvilo jako o „lásce na první pohled“, místo šéfdirigenta se stalo nejdelším angažmá v jeho profesním životě a je dodnes považováno za zlatou éru orchestru. S BRSO Kubelík naplnil archiv Bavorského rozhlasu množstvím nahrávek (včetně uznávaného kompletu Mahlerových symfonií, Dvořákových symfonických básní, výběru Brucknerových symfonií atd.) a podnikl několik turné do zahraničí (významné byly zájezdy do Japonska a Severní Ameriky). Z ustáleného počtu 12 abonentních koncertů dirigoval vždy nejméně polovinu. V dramaturgii obsáhl široký repertoár od tehdy ne příliš provozované barokní epochy až po klasickou modernu. Často tvořil tematické cykly – během dvou sezón například provedl spolu s hostujícími dirigenty všechny Schubertovy, Brucknerovy a Hartmannovy symfonie, jindy chronologicky představil komplet Beethovenových symfonií či průřez duchovní hudbou různých stylových období.  

Ačkoli si Kubelík držel jako šéfdirigent určitý odstup, hráči si vážili jeho lidského přístupu. Byl nekompromisní a autoritativní, ale jinak velmi srdečný a spontánní – pokud se rozčílil, rychle zapomněl a hned zase vtipkoval. Nezkoušel do posledního detailu, protože hráčům důvěřoval, a naopak i oni se mohli spolehnout, že v rozhodujícím okamžiku vystoupení vyvine nejvíce energie. Pro orchestr nebylo snadné hrát pod Kubelíkem komplikované soudobé partitury i některé opery, byly-li spíše technicky než emocionálně založené, a preciznost nebyla jeho prioritou ani v hudebním nastudování. Kubelík měl ale vzácnou schopnost číst „mezi řádky“ partitury a jádro hudby působivě zprostředkovat orchestru i publiku. Často vypracovával nezapsané nuance, věnoval se frázování, balanci jednotlivých hlasů a tříbení zvuku orchestru, který hráči z BRSO shodně popsali jako plný, měkký, vřelý a temný. Vyžadoval niternou expresivní hru a zaměřoval se na velké linie, čemuž odpovídal i repertoár, který mu byl vlastní a v němž byl zejména ceněn – jednalo se kromě české hudby především o Brahmse, Brucknera a Mahlera. 

V komponování Kubelík neměl vysoké ambice – skládal, protože cítil potřebu se skrze hudbu vyjadřovat. Napsal mimo jiné pět oper, tři requiem, která psal vždy po tragických osobních událostech, několik nástrojových koncertů i řadu komorních skladeb.  

V roce 1961 zemřela Kubelíkova manželka. O dva roky později se oženil s australskou sopranistkou Elsie Morison. Natrvalo se usídlil na břehu Vierwaldstättského jezera v Kastanienbaum nedaleko Lucernu. V roce 1967 se stal švýcarským občanem, ale nikdy jej neopustila silná vlastenecká sounáležitost. Zorganizoval na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a proti násilnému potlačení Pražského jara bojkot východního bloku v umělecké oblasti, který měl trvat, dokud nebude moci vládnout legální vláda. V otevřeném dopisu z roku 1979 vyzýval spolu s Yehudim Menuhinem Leonida Brežněva, aby následoval požadavky Charty 77. Když na konci srpna roku 1969 hostovala Česká filharmonie v Lucernu, Rafael Kubelík pozval její členy k sobě domů a věnoval jim ve vzpomínce na srpnové události předešlého roku pamětní medaile. 

Angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde měl být Kubelík od roku 1973 po tři sezóny prvním stálým hudebním ředitelem v její historii, selhalo kvůli předčasné smrti generálního manažera a následným změnám v plánech vedení. Kubelík zde oddirigoval první tamní produkci Berliozových Trojanů, nastudoval Wagnerův Soumrak Bohů a poté se opět soustředil na práci v BRSO. Roku 1979 ze zdravotních důvodů odstoupil z pozice šéfdirigenta BRSO a do roku 1985 zůstal hostujícím dirigentem orchestru. V horkém dni 7. června roku 1985 po druhé větě Brucknerovy Symfonie č. 9 d moll pro nevolnost zrušil v Mnichově s BRSO koncert a rozhodl se s dráhou skončit. Věřil, že jeho zodpovědností je vydat maximum svých sil a měl pochyby, jestli může přijmout angažmá, která se plánují roky dopředu. Pobýval v prostředí Kalifornie, které mu pomáhalo vyrovnávat se zdravotními potížemi.  

Po zhroucení komunistického režimu se Rafael Kubelík za pozornosti široké veřejnosti vrátil po 42 letech do rodné země a 12. května 1990 symbolicky zahájil Smetanovou Mou vlastí festival Pražské jaro s Českou filharmonií jako její nově jmenovaný doživotní čestný šéfdirigent. Následovalo ještě několik společných koncertů v Praze i Japonsku. V závěru života se Rafaelu Kubelíkovi dostalo mnoho poct a ocenění – mimo jiné čestný doktorát filozofických věd Karlovy univerzity za „celoživotní uměleckou činnost a osobitý vklad do pokladnice světové hudební kultury“ a Řád T.G.M. I. třídy „za zásluhy o demokracii a lidská práva“. Zemřel 11. srpna 1996 v Kastanienbaum ve Švýcarsku. Pochován byl vedle svého otce na Slavíně na Vyšehradě. 

Autor: Nikol Kraft  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas