Šedesát let od smrti F.D.Roosevelta

Celkem bez výraznější pozornosti prošlo dnes 60. výročí smrti 32. prezidenta Spojených států amerických Franklina Delano Roosevelta. A přece není sporu o tom, že to byl i jeden z nejvýznamnějších státníků nejen z hlediska historie Spojených států, ale i celého světa. Pojí se s ním i jeden rekord. Byl totiž do funkce prezidenta zvolen čtyřikrát, což v historii USA nemá obdoby a už asi také mít nebude, protože brzy po druhé světové válce byl přijat zákon, podle něhož jedna osoba nemůže být zvolena za prezidenta víckrát než na dvě následná čtyřletá období.

V tomto ustanovení se zřejmě odrazila právě zkušenost s Franklinem Delano Rooseveltem, jehož doslova brilantní působení v prvních dvou funkčních obdobích bylo pak na konci třetího období pokaženo přílišnou ústupností Stalinovu Sovětskému svazu a čtvrté období, které vlastně trvalo jen několik měsíců, bylo už zcela poznamenáno jeho těžkou nemocí a skončeno dnes před 60 lety náhlou smrtí právě v rozhodující závěrečné etapě druhé světové války. 

Pokud jde o Rooseveltův vztah k Sovětskému svazu, musíme spravedlivě konstatovat, že jeho prosovětský postoj se projevoval od samého začátku jeho prezidentství v roce 1933 a výrazně se odrážel od ostře protisovětské politiky jeho předchůdce a protikandidáta Herberta Hoovera. Přesto jisté pochybnosti, zejména o Stalinovi, ho provázely po celých 12 let jeho prezidentství. 

Český novinář Ivan Herben zveřejnil v poúnorové emigraci podrobnosti svého rozhovoru s Edvardem Benešem z léta 1945, v němž tenkrát velmi rozčílený prezident projevil procitnutí ze své prosovětské politiky a vzpomínal, jak při svých rozhovorech s prezidentem Rooseveltem v květnu 1943 slyšel od něho zřetelně obavy ze Sovětského svazu. Roosevelt prý tenkrát Beneše, jakožto údajného znalce Ruska, dokonce žádal o radu, zda by nešlo najednou porazit jak Hitlera, tak Stalina. Beneš mu prý tuto nereálnou představu vyvracel a ujišťoval ho, že Sovětský svaz se demokratizuje, sbližuje se Západem a je ochoten loajálně spolupracovat. 

Roosevelt se dal přesvědčit. K tomu dodejme, že už před válkou se dával přesvědčit zprávami svého zvláštního vyslance v Moskvě Josefa Davise o legálnosti tamnějších politických procesů. Herbenovo svědectví je velmi cenné, protože ukazuje, že patrně od chvíle, kdy Sovětský svaz uchvácením Podkarpatské Rusi zničil válečnou ideu londýnské vlády o obnovení Československa v jeho předmnichovských hranicích, hlodala v Benešovi pochybnost o jeho přílišném příklonu ke komunistické velmoci, což zase podle svědectví Václava Černého vyvrcholilo Benešovým rozhořčením po únoru 1948, kdy Stalina nazval největším lhářem historie. 

Toto poznání však nemohlo už napravit Benešův omyl z roku 1943, kdy usiloval nejen o naši smlouvu se Sovětským svazem a uznával právo Sovětů na východní část Polska i na baltské státy, ale dokonce o tom přesvědčoval prezidenta Roosevelta a stavěl se pak plně na jeho stranu ve zřetelném konfliktu s politikou britskou, která byla v tomto ohledu mnohem opatrnější. Proti vůli Britů pak Beneš od Roosevelta převzal i některé vzkazy Stalinovi. Můžeme tedy říci, že Roosevelt vnímal Československo hlavně prostřednictvím prezidenta Beneše. 

Byl jen o dva roky starší a setkal se s ním už v roce 1919, kdy s ním Beneš, jako s podsekretářem v Ministerstvu námořnictví projednával dodání amerických lodí k dopravě našich sibiřských legionářů do vlasti. Přesto, když se v zoufalé předmnichovské situaci Beneš 25. září 1938 obrátil na Roosevelta s apelem, aby svým vlivem zabránil rozbití Československa, byl zklamán jeho reakcí. Ta vyzněla jen jako výzva, aby všichni zúčastnění, tedy kupodivu i Československo, zachovali umírněnost. 

Mnohem závažnější účinek měl na Roosevelta Benešův protest proti nacistické okupaci zbylého Československa, 15. března 1939. Za pouhé dva měsíce poté, přesně o svých 55 narozeninách 28. května 1939, byl Beneš Rooseveltem přijat k dlouhému rozhovoru. Americký prezident mu dal najevo, že ho nadále uznává československým prezidentem, ale že nějaký čas to ještě nebude moci vyslovit oficiálně. 

Beneš ho pak udivil některými prognózami o začátku a vývoji tehdy ještě neexistující války, což se pak do značné míry splnilo a vytvořilo to dobré předpoklady pro další osobní styky obou státníků. Z nich nejdůležitější byla už zmíněná série rozhovorů v květnu roku 1943, v nichž přes různé pochybnosti se oba muži shodli na málo pochopitelné důvěře ve Stalina a Sovětský svaz. Následky tohoto jejich postoje pro celou Evropu a pro Československo zvláště jsou dobře známé. 

Rooseveltova povolnost vůči Stalinovi už na konferenci v Teheránu a umocněna jeho nemocí ještě více na Jaltě vedla k neblahému rozdělení Evropy na téměř celé další půl století. O Československu už nebylo na Jaltě nutné hovořit, neboť se do sovětské sféry vlivu zařadilo tak trochu samo. I tyto špatné konce Rooseveltovy politiky nic nemění na tom, že věci mohly být ještě mnohem horší, kdyby Roosevelt nevyvedl Ameriku z izolacionizmu a nepřivedl ji k účasti na válce v Evropě. Bez níž by se určitě nepodařilo Hitlera porazit. Pomohlo mu k tomu i jeho úžasné charisma, jímž vyvažoval svůj fyzický handicap po obrně. 

Pokud se v minulých dnech mluvilo o Janu Pavlu II. jako o mediálním papeži, měl v počátečních dobách rozhlasu svého velkého předchůdce právě ve Franklinu Delano Rooseveltovi. Ten zavedl pravidelné rozhlasové Hovory u krbu a kultivovanou angličtinou tam uplatňoval půvab svého hlasu i účinnost svého řečnického umění. 

Autor:  Jiří Ješ
Pořad: Názory a argumenty  |  Stanice: ČRo 6 (archivováno)
Čas vysílání: pořad jsme vysílali do února 2013  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas