Robert Müller: Proč nejet do Pekingu

Peking - Náměstí Nebeského kliduFoto: cs.wikipedia.org

Když západní svět kritizoval sovětský blok za nedodržování lidských práv, odpovídali soudruzi obvykle nějak takhle: "Vy u vás zase bijete černochy". Jako kdyby ve Spojených státech vládl Ku-Klux-Klan stejně jako na východě komunistické partaje. Říkalo se také, že v některých kulturách se lidská práva prostě berou jinak. Vladimír Mečiar to nazýval "špecifiká".

Nositelé tohoto názoru se zřejmě domnívají, že když říznete po hlavě dejme tomu Tibeťana nebo čínského disidenta, tak ho to zkrátka tolik nebolí. A proto je zcela v pořádku, když necháme některé země, aby si "u sebe doma" dělaly, co se jim zlíbí. 

Selektivní svědomí je moc šikovná věc. Někomu dopřejeme svobodu a takzvané právo na sebeurčení, jinému pokoru a mlhavá ujištění, že na něj myslíme a cítíme s jeho neštěstím. Výborně. S takovou jsme ještě dnes mohli mít kolem hranic ostnatý drát a Vojtěch Filip by si každoročně připíjel s chrabrými pohraničníky, kteří by stále střežili "čáru". 

V Číně se tamní soudruzi právě rozhodli, že nám připomenou, jak to jejich specifické pojetí lidské svobody vypadá v praxi. Už téměř padesát let svírá Čína ve svém rádoby přátelském objetí Tibet, kdysi svobodnou zemi. V posledních dnech se zvedla část tibetského obyvatelstva k protestu a setkala se s podobnou odpovědí, jako buddhističtí mniši před časem v Barmě. Koneckonců samopal je taky argument. 

Jenže jeden rozdíl tu přeci jen najdeme. V Pekingu se budou brzy konat olympijské hry. Celý svět bude sledovat své hrdiny, jak pro větší slávu svých zemí napínají svaly, zatínají zuby a vydávají ze sebe všechno. 

Mimo jiné se bude závodit na krásných nových stadionech, které navrhli ti nejslavnější architekti světa. Tyto sportovní paláce ovšem vybudovaly tisíce dělníků v podmínkách, jež by se zdráhal popsat i Dickens. Stát, jemuž dosud vládne komunistická strana, tak dokazuje, že právě ona byla vždycky největším nepřítelem dělnictva. 

Olympiádu ale dělají především sportovci. A ti se také mohou rozhodnout, že budou proti politice čínských komunistů protestovat. Slovně, symbolicky, nebo také bojkotem. K tomu je, bohudík, nikdo nemůže nutit, jako to učinil sovětský blok v roce 1984. 

Někteří naši olympionici a funkcionáři se k věci již vyjádřili. Šéf Českého olympijského výboru Milan Jirásek například bojkot přímo vyloučil s tím, že sportovci dělají sport a politici politiku. Jenže tak to není, mezi těmito sférami vskutku žádná "velká zeď" nestojí. A už vůbec nestojí a nesmí stát mezi činy a svědomím. To, co dělá Peking v Tibetu, navíc není politika, ale prachsprosté násilí. 

V jedné anketě se také vyskytly názory, jež lze zobecnit jako "co bych já sám zmohl". Samozřejmě, že i kdyby do Pekingu nepřijela ani tretra, režim by nepadl. Ale ti, kdo dají najevo odpor, ukáží zlotřilé vládě, že jim to není jedno. A udělají také něco pro sebe. "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo," říká bible. Nemusíme nutně něco hned změnit. Ale "korektní" závodníci a jejich bafuňáři by si měli uvědomit, že mlčením toho také říkají dost. 

Jet do Pekingu a neříct ani slovo pochopitelně není samo o sobě zlé, ale poskytuje to alibi zločincům. Každý čtenář detektivek ví, že i to je příliš. 

Autor je překladatel a teolog