Ztrácíme schopnost demokraticky si vládnout?

Úřad vlády ČRFoto: Jan Rosenauer

Dlouhodobě se zdržuji psaní o českých politických stranách. Nynější vývoj událostí mne ale nutí ke změně postoje, začíná jít do tuhého. Ale posuďte sami, možná se pletu.

Nejdříve jsme si vlastní silou rozbili vlastní správu Evropské unie. Šlo o to prokázat, že v roce 20. výročí pádu železné opony, může EU předsedat i bývalá komunistická země. Ukázali jsme opak, nemůže. Nikoli proto, že bychom předsednictví nezvládli, ale proto, že se dařilo, a bylo jej třeba zarazit a rozbít z vnitropolitických důvodů. Cílený útok opozice na předsednictví pro jeho relativní bezproblémovost poškodil nejen nás, ale celou EU a tím i naše evropské jméno a mnoho let práce. Že se ho účastnili lidé jako Vlastimil Tlustý, který od chvíle kdy přišel do OF v zásadě neustále něco ničil, nepřekvapí. Ale že se na destrukci podílel i Martin Bursík svou neschopností udržet otevřenou inkluzivní politiku Zelených z volební kampaně a začal pořádat čistky, je v pásmu profesionálního selhání. 

I kdyby skutečně byl pragmatik a měl politický pud sebezáchovy, nemohl by na hraně existence koalice i samotných Zelených vyloučit ze strany třetinu svého poslaneckého klubu. I kdyby skutečně tyto poslankyně reprezentovaly zájmy cizí moci, jak zelení kuloárně šíří, neměl je pustit z politické kontroly a otevřít jim cestu k destruktivnímu dílu. 

Šokující ovšem je, jak tvrdý účet dostala ODS za silové protlačení Václava Klause prezidentem republiky, když se hradem ovládaní poslanci rovněž podepsali pod skázu vlády. Dokáží si Topolánek, Vondra, Julínek, Kubera, Langer, Oberfalzer, Topffer, Benda, ale i Moldan nebo Němcová představit, že by jim něco takového udělal Jan Švejnar? 

Totéž platí pro lidovecké hlasy Klausovi od Cyrila Svobody, Kalouska, Severy, kteří obchodovali Klause za církevní restituce, ale také senátorky Juřenčákové, která dala na Bémův slib, že olympiáda nebude. Jejich spoluodpovědnost za naší degradaci a další nastávající evropské maléry ještě nekončí. 

Po nezvládnutí evropské vlády máme problém postavit si ústavní cestou a s posvěcením parlamentu vládu vlastní, byť jen přechodnou. Jsme v situaci, kdy nám vlastní ústava a demokraticky zvolený parlament ve vzniku vlády dokonce překáží. Jsou tedy u nás parlamentní demokracie a ústavnost na překážkou ve správě věcí veřejných? 

Parlament se skutečně posunul do ryzího kolbiště stranických, mocenských a lobbystických zájmů a nejslabší pozici má ve sněmvně řadový občan a daňový poplatník. S výhledem na parlamentní volby je to stav na pováženou. 

Vrcholným projevem sebedestrukce systému vlády v této zemi je ovšem nově se prosazující trend ke zpochybnění důvěryhodnosti soudnictví a zákona, jemuže se systematicky věnuje středočeské hejtmanství, ale i další regiony v souvislosti se zdravotnickými poplatky. Laik se diví a odborník žasne jak si tito politici řežou vlastní větev. Bez vlády a s paralyzovaným parlamentem, si rozšlapeme zahrádku justice a právního státu? Kde se pak bude čerpat pramen řádu, který platí i pro politiky? Ne že by se instituce práva v posledních letech neponořily do kalné tekutiny místních poměrů, jako například v souvislosti s kausou lidoveckého předsedy Čunka nebo tzv. soudní mafie, kde se ukazovala práce čelných funkcionářů zastupitelství a justice na politickou zakázku exekutivy? I justice tedy dostává účet za svou kolaboraci na protiprávních aktech exekutivy. 

Nyní se ovšem situace stává vážnější v tom, že se ani místní samosprávy, nejnižší vlády, nedokáží bránit náporu extremistů, jejichž síla a její veřejná a volební demonstrace, narůstají a reagují na rostoucí poptávku voličů disgustovaných parlamentní scénou i selháním vlády v řešení problému romských ghet. Nový kabinet, v této situaci ruší pozici odpovědného ministra, po selhání ministrině Stehlíkové. Ale jaká bude politická cena této neschopnosti spravovat veřejné věci od EU až k Ústí nad Labem? 

Není to tak dávno, co jsem jednomu z šéfů zpravodajství ve veřejnoprávním médiu vysvětloval, že jeho tendence sloužit mocným stranám může skončit tím, že na něj nově zvolení poslanci Dělnické strany budou ve sněmovně povykovat, že má ve vysílání příliš mnoho liberálů, židů, kosmopolitů a cikánů. S neschopností spravovat si vlastní věci souvisí neochota veřejnoprávních médií tento stav reflektovat a zpravodajsky konfrontovat. Dohlédneme vůbec konce svých skutků když i hlídací pes demokracie zalezl do boudy a čeká na další plnou misku od páníčka? 

Zdá se, že po dvaceti letech musíme opět hledat někoho, kdo by zvedl demokratickou moc z prachu diskreditace a obnovil její důvěru i užitečnost. Tentokrát ovšem nevíme, kdo to bude a jak to dopadne. Představa stávajících silných stran, že to mají jisté, se může ukázat nesnesitelně lehká. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .