České předsedání Evropské unii nekončí ani slavně, ani katastrofálně. Před šesti měsíci se kdekdo tvářil, že malá středoevropská země svýstředním prezidentem, není schopna ukočírovat politická jednání na evropské, potažmo světové úrovni. A ukázalo se, že je to předpojatý nesmysl. Věcně vzato obstály obě vládní skupiny (koaliční i "úřednická") úplně stejně nebo dokonce líp, než vlády jiných států sedmadvacítky.
Topolánek, Schwarzenberg, Vondra, Kalousek a další zvládli plynovou krizi, dokázali jednat na úrovni, když otevřeně propukla krize finanční. Fischer, Kohout a Fülle dotáhli slušně do konce české povinnosti, udělali maximum pro to, aby rozptýlili oprávněné obavy, které vyvstaly po absurdní likvidaci koaliční vlády. Nemá smysl rozebírat, že Češi bez obtíží odmoderovali řadu summitů, že unie pod jejich vedením přijala desítky rozhodnutí - je to prostě tak, že politika se neskládá jen z "mediálních pecek", ale z řady drobných kroků, jichž si novináři všimnou, až když se chůze zadrhne.
Jenomže politika zároveň není jen technická disciplína - jde v ní o dojem, o spolehlivost, o důvěryhodnost. Ve všech těchto směrech bohužel česká politická representace propadla (celá, nejen Jiří Paroubek, jak se občas říká). Obraz českého předsednictví, který se uchová v paměti, bude proto zřejmě dosti šeredný, bude se vzpomínat rozpačitě, asi jako na oslavu, na které hostitel řádil, vytahoval se na hosty, chvíli byl zábavný, ale pak se opil, zhroutil se pod stůl - a nešťastným příbuzným se už jen podařilo zabránit nejhoršímu, totiž tomu aby naštvaní a vyděšení hosté odešli a už se víckrát neukázali.
Topolánkova vláda se do čela unie postavila po nafoukané kampani s ústředním sloganem "Evropě to osladíme". Kritici téhle reklamy měli naprostou pravdu: lepší nahrávka na směč se snad ani nedala vymyslet. Přitom Mirek Topolánek i Alexandr Vondra dobře věděli, jak vratká je pozice jejich kabinetu, museli předpokládat, že v případě jakéhokoli maléru (a pád vlády nepochybně byl velký malér) z nich budou mít všichni legraci. Podobné je to s Entropou Davida Černého: skandál kolem ní se odpočátku zveličoval, ale zhroucením ambiciózní vlády dostala věc novou dimenzi. Když upadne "slušňák", vnímá se to úplně jinak, než když si namele vejtaha a provokatér.
K trapnému obrazu je třeba připočíst absurdní výroky prezidenta Václava Klause, že předsednictví nemá velký význam - a samozřejmě počínání několika sebestředných poslanců, komunistů a samozřejmě ČSSD s Jiřím Paroubkem v čele. Když Paroubek zbytečně shodil vládu, daroval všem odpůrcům rotujícího předsednictví, kritikům České republiky a českých aktivit báječný argument: Vy chcete něco smysluplného dělat v mezinárodní politice? Chcete, aby vás bral někdo vážně? No tak si nejdřív udělejte pořádek doma. Paroubek dnes může zbourání vlády bagatelizovat, jak chce, ale fakt je, že svou zemi podrazil ve chvíli, kdy poprvé po dlouhých letech v mezinárodní sféře něco znamenala.
Sean Hanley, který se na londýnské universitě zabývá východoevropskou politikou, řekl podle deníku E15 o českém předsednictví: "Hlavní věc, která lidem zůstane v paměti, bude debata, zda menší nová členská země jako je Česko dokáže koordinovat předsednictví - a zjevný konec této debaty v podobě debaklu, který přišel s koncem Topolánkovy vlády." Čili promarněná šance - a ještě k tomu škoda, způsobená ostatním zemím stejné "váhové kategorie".
Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století
[