Když se Francie rozhodla vrátit do vojenských struktur Severoatlantické aliance, věděla, že kromě předpodkládaných výhod bude muset plnit i nové a větší závazky. Výhod se již dočkala. Dva francouzští generálové se už těší z nového zařazení ve velitelských střediscích NATO v portugalském Lisabonu a v americkém Norfolku a počet důstojníků vyslaných Paříží do nejrůznějších funkcí v alianci se do roku 2012 zvedne z 250 na 1300.
V Elysejském paláci i na ministerstvu obrany však začínají mít čím dál více starostí s finančními závazky vůči spojencům. Nejde jen o větší výplaty vojákům vyslaných mimo vlast nebo o příspěvek na provoz společných orgánů NATO, ale hlavně o náklady na zahraniční mise, ze kterých 95 procent jde na operace v Afghánistánu.
Perspektivy pod Hindukúšem se přitom v průběhu času nelepší, ba spíše naopak. Nejnovější komplikaci představují masivní podezření z manipulace prezidentských voleb, kterých se sice dopouštěla většina kandidátů, ale bohužel největším podezřelým zůstává současný prezident Hamíd Karzáí, který se vyhnul druhému kolu jen proto, že jeho největší rival sám odstoupil ze soutěže. Francie stejně jako ostatní země, které se pokoušejí zabránit, aby Afghánistán znovu zcela ovládl Tálibán, stojí před dilematem, nejen jak, ale dokonce zda vůbec pokračovat v tomto tažení, když v zemi nemají proti sobě partnera, na kterého by se mohly spolehnout. Množící se ozbrojené útoky teroristů navíc tento týden přiměly OSN k rozhodnutí stáhnout více než polovinu svých zahraničních pracovníků z jediného, ale přesvědčivého důvodu: pro nedostatek záruk, že lze zajistit jejich zdraví a bezpečí. Nejen Francie, ale i další země nyní čekají, s čím přijde americký prezident Barack Obama. Spojené státy mají v Afghánistánu nejvíce vojáků a jejich rozhodnutí o dalším postupu nutně ovlivní i jejich spojence. Rozhodování v Bílém domě se však neděje v izolaci, protože ani největší světová vojenská velmoc si po zásahu finanční krizí nemůže dovolit nést celou tíži tažení, a proto se ptá, s čím může u svých spojenců počítat. Protože však i dvě největší evropské vojenské mocnosti, Francie a Británie, mají v rozpočtech masivní deficity, tak se v hlavách štábních plánovačů místo úvah o vyslání dalších posil spíše honí myšlenky na úspory.
V Londýně, kde se každým dnem stříhá pomyslný metr před volbami, které by měly přivést zpátky k moci konzervativce, by to mohl mít labouristický premiér Gordon Brown čistě teoreticky snazší, protože opozice afghánské tažení podporuje. Jenže mnohem podstatnější je převažující názor veřejnosti, na niž vždy zapůsobí incidenty, jako byl ten středeční, při němž afghánský policista postřílel pět britských vojáků, kteří si z nepozornosti odložili zbraně.
I ve Spojeném království zaznívají pochybnosti nad smyslem celého tažení, ve kterém se zdá něco jako úspěch stále vzdálené. Hlavní problém zformuloval vojenský analytik Bob Steward do vzkazu: "Je nanejvýš na čase stanovit strategii a nebavit se pouze o taktických aspektech." Základ strategie, která by zajistila, že se na afghánském území nebudou plánovat a organizovat teroristické útoky ve Spojených státech nebo v Evropě, je jasný: Získat na svou stranu místní obyvatelstvo. Jako hlavní problém se tu pak vrací průběh a výsledek prezidentských voleb a důvěryhodnost jejich oficiálně vyhlášeného vítěze. Slabá naděje je založena na předpokladu, že Hamíd Karzáí se ve svém dalším prezidentském období bude chovat jinak než dosud. Záruka něčeho podobného se hledá velice těžce. Ale ani ve Washingtonu, ani v Londýně, ani v Paříži zatím nemají k dispozici nic a nikoho jiného.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
[