Euro má být pojištěno proti ohrožení
washingtonské sídlo Mezinárodního měnového fonduFoto: Mezinárodní měnový fond
Je to už skoro jeden a půl roku, co se na ustavující schůzce G-20 svolané pod tlakem světové finanční krize do Washingtonu, rozhodlo o zahájení procesu, který by vytvářel mechanismy umožňující zabránit v budoucnu podobným excesům spekulativního bankovnictví, jaké rozpoutaly světovou finanční krizi.
Na dalších summitech věnovaných perspektivám světové ekonomiky a financí, dospěl ten proces zatím k jakés takés shodě státníků na potřebě kontroly nad spekulativními bankovními operacemi, aby znovu nepřerostly do hazardu se svěřenými penězi i se stabilitou národních ekonomik a celého světového finančního systému.
Souhlas mnoha evropských i zámořských politiků si vysloužil ještě také návrh na omezování horentní výše odměn bankéřů, jejichž banky se vyhnuly bankrotu jedině díky vládním podporám z veřejných peněz, z peněz daňových poplatníků, zruinovaných v mnoha případech právě hazardérstvím jejich bank. Samotní bankéři se i nadále jakémukoli regulování svých dosud hazardních operací, svého dosud prekérního kapitálového zajištění i svých dosud enormních zisků až na výjimky vzpírali, a jakmile je státní podpory zachránily před nejhorším, vraceli se ke starým praktikám.
První, kdo navrhl nasadit ohlávku spekulativnímu bankovnictví byl Nicolas Sarkozy. Už před krizí. Jeho volání po politické kontrole dosud ničím nesvázaného světa financí zprvu vyvolávalo jen úsměv na tváři finančníků a pohoršení u liberálních politiků. Teď se mu dostává nečekané satisfakce: Nebezpečí, že hospodářský bankrot Řecka vyvolá dominový efekt a že se - podle prognostiků - mohou zhroutit ještě ekonomiky Portugalska, Španělska, Itálie a Irska, vyprovokovalo zvýšený zájem o záchranný mechanismus, který by navrhly, schválily a uvedly v chod vlády, tedy politická moc, nikoli sám svobodný finanční trh. S konkrétním návrhem takového záchranného mechanismu ale nepřišel Francouz Sarkozy, nýbrž Němec Wolfgang Schäuble, ministr financí Spolkové republiky. Kdekoho to překvapilo. Německá vláda se dosud nekompromisně zastávala nezávislosti světa financí na politických tlacích. Zejména když jim měla být podřízena ECB, jak to zatvrzele požadoval Sarkozy.
Teď by nakonec mohla být Spolková republika sama iniciátorem ustavení Evropského měnového fondu, EMF. Mimochodem: bylo by pro laiky jako já asi lepší, kdyby se ta navrhovaná instituce jmenovala podle svého pravého účelu: například "Fond na záchranu či ochranu evropské měny". Ale s takovým jménem by Fond euru spíš ublížil, a o to víc prostředků by pak potřeboval, aby euro zachránil či ochránil. Zkratka EMF má připomínat MMF, mezinárodní měnový fond. Evropský měnový fond by měl při řešení krizí v národních ekonomikách eurozóny postupovat podle jeho osvědčených schémat.
Zatím je idea zřízení Evropského fondu ve stavu zrodu. Teprve se o ní začíná debatovat. Podrobnosti fungování navrhovaného fondu zatím ještě nikdo veřejně nepředestřel. Jen je jasné, že Fond by byl vytvořen z příspěvků zemí eurozóny, a že prostředky Fondu by byly k dispozici pro "vykupování" státního dluhu té členské země eurozóny, které by právě hrozil bankrot. Odpůrci jakéhokoli nového kroku směrem k evropské integraci - a tohle by takový krok byl - namítají, že korektnější by byla právě pomoc MMF. Ale zavolat hasiče znamená přiznat požár. Kdyby se ku pomoci volal MMF, euro by ztratilo důvěryhodnost úplně stejně, jako kdyby se ohrožená ekonomika skutečně zhroutila. Eurozóna musí světu dokázat, že je schopná vyřešit problém jedné ze svých členských zemí vlastními silami. Dokáže-li to, vyjde euro nakonec z kritické situace třeba i posíleno.
V této počáteční fázi úvah o EMF se ovšem zdá, že nejakutnější problém, Řecko, musí eurozóna vyřešit ještě bez společného fondu. Nestihne ho založit a legislativně ošetřit. Právě v té legislativě zatím vše tone v nejasnostech. Angela Merkelová vyslovila podezření, že k založení EMF bude nevyhnutelné třeba změnit znění základních unijních smluv. Dojednávat tak brzo po svízelné ratifikaci Lisabonské smlouvy něco dalšího, podobně štěpného, by asi nebyla ani rychlá ani vděčná záležitost.
A to už je na obzoru další fenomén schopný položit evropskou měnu na lopatky: spekulace s pojištěním proti neschopnosti splácet státní dluh. Ve finančnické hantýrce a v angličtině credit default swap, CDS. Spekulace se CDS a další podobně agresivní finanční machinace mohou zničit řecké veřejné finance dřív, než eurozóna najde způsob jak přispět k jejich záchraně. A mohou tak handicapovat euro jako světovou měnu. Jsou prostě schopné se změnit z obchodního nástroje v zákeřnou politickou zbraň. S krizí, kterou stále ještě Evropa nemá za sebou, je to jako s virem. Ne že by odolávala všem nasazeným medicínám, ale je schopná mutovat a napadat jiné části organismu. Třeba už ne banky, ale zato teď měnu, euro. Vážné oslabení eura by jistě mělo za následek oslabení všech národních ekonomik členských zemí EU. I těch, které euro ještě nezavedly. I česká politická scéna by tedy měla mít časem jasno, zda Evropský měnový fond chce nebo ne. A měla by se k němu vyslovit, ať už zaujme stanovisko kladné nebo záporné.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .