portal19. dubna  2010 v 08:35  

Leo Pavlát: Umění hluku a kouře

PhDr. Leo Pavlát - ředitel Židovského muzea v Praze - Foto: Jana Šustová

PhDr. Leo Pavlát - ředitel Židovského muzea v PrazeFoto: Jana Šustová

Kdyby se mě někdo zeptal, který příběh archetypálního sdělení by si měl každý ze školy zapamatovat, bez váhání bych řekl: Andersenovu pohádku „Císařovy nové šaty“. Jen pro připomenutí: Dva podvodníci nabídnou marnivému králi, že mu ušijí šaty nevídané krásy. Tomu, kdo se nehodí ke své funkci, anebo je hloupý, však zůstanou neviditelné. Podvodníci předstírali, že šijí šaty, a královi služebníci a nakonec sám král se styděli přiznat, že je nevidí, protože nechtěli být považováni za hlupáky anebo nehodné úřadu. Král si nakonec v nových šatech pyšně vykračoval nahý a jenom dítě, kterému je jedno, co o něm řeknou jiní, po pravdě zvolalo: „Král na sobě nemá nic!“

Pozoruhodný a až prorocky poučný je ovšem samotný závěr příběhu. „´Teď musím vydržet do konce průvodu,´ pomyslel si král, který si byl vědom, že dítě má pravdu. A tak si vykračoval ještě pyšněji, komoří šli za ním a nesli vlečku, která tam vůbec nebyla.“ 

Komoří opěvující význam, smysl či existenci něčeho, co ve skutečnosti není a smysl jen předstírá, vládnou světu. A svět se k potěše a kšeftu podvodníků, uspokojení marnivých vládců kdečeho a důležitosti slouhů a snobů nechává ochotně klamat. 

Umění není výjimkou. Tak se v Praze již příští měsíc uskuteční festival, na němž vystoupí hudebníci holdující hlukové hudbě zvané anglicky noise. Jejich produkce naváže na loňské pražské vystoupení Japonce Masami Akity alias Merzbowa. Tento muž, označovaný svými obdivovateli za „titána“, si dal za cíl „zničit veškerou konvenční hudbu“. Daří se mu to vytvářením ohlušujícího randálu, jehož poslech způsobuje pískání v uších, hrozí poškozením sluchu a fajnšmekrům poskytuje skrze bolest aurální slast. 

Umělcem se dnes může stát kdokoliv: učiňte, co vás napadne, naprosto cokoliv, a jste umělcem. Čím více šokující, urážející, cynické, kruté, sadomasochistické, tělesné přebytky vylučující bude vaše gesto, tím větším velikánem umění se stanete. Chcete-li však své kralování zpeněžit, musíte získat komoří, tedy kritiky. 

Ušetřím čas znalcům, kteří by v reakci na tato slova chtěli doložit mou nekompetentnost v posuzování, co je, a co není umění. Jako pouhý divák, čtenář či posluchač ji přiznávám. Jsem srozuměn s tím, že hudební styl noise se hlásí k surrealismu a dadaismu, čímž je jaksi samozřejmě dána jeho uměleckost. Přijímám výtku odborníka, který vysvětluje, že „hlukoví hudebníci se pohybují na hranicích konceptuálního umění…Prozkoumávají podvědomí hudby…, vystavují na odiv potlačované, avšak nikdy nepotlačitelné touhy“. A ovšem se nechávám poučit od jiného kritika, že „na noise jako metaforu můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Jestliže je hudba jazykem, který dokáže sdělit citové a duchovní obsahy, potom noise je kolapsem jazyka: zavirovanou zprávou, knihou se začerněnými řádky…Je ilustrací velkého paradoxu naší společnosti: Zkoušíme, kolik vydržíme.“ 

Toto vše jsem se namátkou o hudební produkci noise dočetl, a tak je mi už jen divné jedno. S vynálezem strojů se nezrodil jen hluk, k němuž se hudba ve stylu noise hlasitě hlásí, ale ve větší míře i kouř a smog. Jak to, že se jich umělecky nikdo nezmocnil? Kde je tvůrce, který posadí publikum do sálu plnícího se dýmem a jeho zlehka profoukávané, stále hustší chuchvalce bude spolu s padajícím popílkem vydávat za – větu nedokončím. Teoretické stati na dané téma nechám na kritice, která objevnému zadýmování místností a přidušení návštěvníků bude říkat pěkně po anglicky smoke. 

 

Leo Pavlát: Umění hluku a kouře

Vložit na svůj web

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze 

Autor:  Leo Pavlát
Pořad: Ranní zamyšlení  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: vysíláno do ledna 2011  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace