Martin Ježek: Davové šílenství zvané Expo

Orloj v ŠanghajiFoto: Jaroslav Skalický

Kdo se chce podívat na Expo do Šanghaje, musí se připravit, že zažije skutečnou Čínu. Nejde mi teď o kvalitu výstav – a problém není ani v samotném areálu, což je vlastně nová moderní čtvrť, v místě, kde byly původně doky a průmyslové haly. Číňané tento prostor z obou stran řeky Chuang-Pu úplně proměnili, postavili tu třeba zvláštní trať metra, která čítá tři stanice a jezdí jen na území Expa.

Mezi jednotlivými kontinenty planety zvané Expo procházejí široké bulváry a visutá pěší zóna. Pro koho by například pěší túra od čínského k českému pavilonu byla příliš dlouhá – a ono to skutečně je pár kilometrů –, ten může použít elektrobusy. 

Při všem tom lesku a modernitě se však organizátorům nepodařilo – a snad ani podařit nemohlo - vyrovnat se s jedním typicky čínským fenoménem: je tu moc lidí. A když říkám moc, myslím tím tolik, že si to u nás skoro nikdo neumí představit. V areálu Expa na to přijdete nejpozději ve chvíli, kdy se budete chtít svézt trajektem přes řeku, tedy z jedné části výstavy do druhé. 

V našich evropských luzích a hájích se prostě koupí lodní lístek – což na trajektu na Expu není potřeba – pak se vyčká na molu a nastoupí se na loď. V Šanghaji ovšem projdete turniketem do jakési ohrady, kde na trajekt čekáte namačkáni na své sousedy „tělo na tělo“. Kdo přijde poslední může rovnou počítat s tím, že na něj přijde řada až příště. 

Když loď přistane a vypustí na břeh dav, který přivezla, ohrada se dá do pohybu a tlak v davu zesílí. V ten okamžik je důležité nepustit před sebe cizí loket nebo nohu a nepokrytě tlačit na člověka před vámi. Pokud máte štěstí a projdete otevřenou mříží, musíte si zase dávat pozor, protože na rampě skoro každý spěchá, aby získal místo k sezení. Slovo „spěchá“ je ovšem eufemismus – jde o závody v běhu na krátkou vzdálenost. Vzhledem k tomu, že plavba trvá jen chvíli, je to dost směšný pohled. 

Jenže po pravdě řečeno, humor každého návštěvníka přejde ještě předtím, než na Expo vstoupí. Musí si pěkně vystát na slunci frontu, projít jedním rentgenem, druhým rentgenem, rozpřáhnout ruce, nechat se prohledat – a hlavně poslouchat pokyny. Počkejte tady, jděte tam, pokračujte prosím, východ máte támhle. Pořád se vás někdo chápe a ukazuje, že někam máte nebo nemůžete jít. Člověka záhy posedne touha, udělat něco úplně obráceně, proti příkazům. Personál naštěstí většinou umí jen standardní anglické fráze, za to v čínštině toho zřízenci namluví nápadně víc, a to většinou do amplionů. Viděl jsem dokonce i pohozený tlampač, který sám od sebe cosi opakoval... 

Náležitou skladnost pak jedinec musí prokázat, nemá-li VIP vstupenku a přitom si chce prohlédnout co nejvíc národních či tematických pavilonů. Před tím naším je většinou asi taková fronta, jako bývala v Československu před třiceti lety na pomeranče. Ale před severo- a západoevropskými národními pavilony to vypadalo úplně jinak, tam museli postavit zábradlí, vytvořit koridor, jako když se očkují ovce. Od některých asijských pavilonů se dokonce takový systém vinul jako had pěkně daleko. 

Od místních lidí se ovšem návštěvník mohl poučit, jak se s takovým příkořím vyrovnat. Měli s sebou maličkatou stoličku, kterou si v rozložili, rozkřápli vajíčko na tvrdo, roztáhli deštník a spořádaně čekali. Snad jediný pavilon, kde fronta nebyla tak strašná, jak vypadala, byl čínský. Je totiž tak obrovský a pojme tolik lidí, že se zástup čekajících sune takřka plynule, tvoří se jenom malé fronty u vstupů do expozic jednotlivých provincií. Číňané prostě vědí, že jich je hodně a umějí se s tím popasovat. 

Pro našince je každá rada drahá. Napadá mne snad jenom jedna: ničemu se nedivte a nad ničím se nerozčilujte! 

Autor je balkanolog, redaktor ČRo 2 - Praha