Jan Čáp: Na památku Jiřímu Schelingerovi

Jiří Schelinger

Křivdí lidé zpěváku Jiřímu Schelingerovi a jeho textům? To zdaleka není téma, které by v zasněženém Česku na sklonku roku 2010 otřásalo každou českou domácností, ale věřte, že momentálně neznám naléhavější - pokud jste tedy ochotni se na něj podívat v souvislostech.

Zrovna ve dnech, kdy pražské metro slavilo 35. výročí svojí existence, jsem na webu lidovky.cz zaznamenal postojové zajiskření. Anketa, která na pokračování soutěží o nejpitomější text v dějinách české pop music, prezentovala totiž jednu z klasických úliteb Schelingerovy tvorby – písničku „Metro dobrý den“, jež právě v roce otevření první trasy C vyšla na gramofonové desce „Nemám hlas jak zvon“. 

Její slova zní až budovatelsky slabomyslně, a tak není divu, že v empétrojkové době někdo píseň charakterizuje jako „jednoznačně odpornou agitku“. 

Mohlo by to tím být tak nějak porevolučně vyřízeno, ne však pro Vladimíra Kahánka ze Smržovky, který se jako pamětník znalý kontextu důrazně ohrazuje proti tomu, aby se tahle skladba házela do stejného pytle s Bezinkami případně Kotvaldem a Hložkem. Vždyť to pamatujete. 

„My máničky jsme řvali nadšením a považovali to za naprosto geniální počin Františka Ringo Čecha a spol,“ vysvětluje pan Kahánek dnešním kritikům, že na první pohled patolízalská píseň, je ve skutečnosti coververze mezi rockery velice oblíbené skladby od kapely Black Sabbath. 

Pojednává v originále o šťastném spermatu, ale fanoušek dodává to nejdůležitější: totiž že jediným způsobem, jak tenhle hymnus propašovat v Husákově době do rozhlasu, bylo opentlit ho oslavnými a pokrývačskými bláboly. 

Marie Rottrová byla se songem Lásko voníš deštěm možná v sabbathovské propagaci úspěšnější, ale u Schelingera s Ringo Čechem to byla dlouhodobá a - podle pana Kahánka i mého mínění - také záslužná strategie. 

I já mám na jejich písničky hodně vřelé vzpomínky, ale nehodlám je tady příliš hájit a už vůbec ne kritizovat. Uvědomil jsem si spíš smutnou nepřenosnost téhle zkušenosti – koneckonců čtenář pan Kahánek píše, že kdo to nezažil, ten nepochopí. 

Jistě, s odstupem času budou úlitby a absurdity normalizace stále míň pochopitelné a stále nevysvětlitelnější. Musíme se asi smířit s tím, že i nás si lidi budou pamatovat jinak, než bychom rádi a než bychom si možná zasloužili. Ale ještě než se odebereme do věčných lovišť, odkud už svoji památku nějak neovlivníme, je třeba pečovat alespoň o Schelingery svého mládí. 

Anebo se pokusit o něco ještě obtížnějšího – třebaže by mi za to všichni kamarádi, se kterým jsem za té Husákovy doby na Jahody mražený tančil, dneska nafackovali. 

Připadá mi totiž, že už je na čase říct, že podobným šmahem, jakým se dneska házejí do stejného pytle Schelingerovy úlitby s Kotvaldem a Hložkem, že jsme stejným šmahem do jednoho pytle v posledních dvou dekádách naházeli i všechny někdejší členy KSČ.
Dá se to srovnávat? To je právě věc názoru, ale i jim se přece na stará kolena musí těžko připouštět, že tančili na pitomou písničku. A kdo chce tvrdit, že všichni ty nejpitomější texty pop music vyžadovali, tak ten toho ví o tehdejší době asi tolik, kolik empétrojková generace o Schelingerových úlitbách. 

Což je škoda. Nemá cenu na jedné straně skuhrat nad plošnými křivdami v historii, jako byly odsuny Němců a přitom bezstarostně házet všechny do jednoho pytle znovu. Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že by to mohlo znamenat, že Jiří Schelinger dělal ty úlitby zbytečně a že jsem si ty Jahody mražený ani nezasloužil. A tomu prostě uvěřit nemůžu. 

Autor je redaktor týdeníku Instinkt