Jaroslav Veis: Programový průnik

Iustrační fotoFoto: Tomáš Adamec

Ledacos přinesl letošní, jak říkají marketingem nakažení političtí komentátoři „supervolební rok“. Kromě nástupu nových politických uskupení, v nichž se ne vždy sešli noví lidé, je to nástup sice ne nových, nicméně alespoň oživených slov a sousloví politického ptydepe.

Mám na mysli například termín „programový průnik“. O hledání programového průniku začnou politici mluvit vždy ve chvíli, kdy je jasné, že na získání vlády nad územím, o které ve volbách usilovali, nestačí sami (jak doufali), nýbrž musí vzít někoho do party. 

Když je to někdo zhruba stejného politického zabarvení, obvykle to není nic složitého. Když však jde o uzavření koalice mezi stranami či partami, které ještě včera jedna o druhé tvrdily, že jejich soupeři pojídají kočky zaživa nebo provozují něco podobně nepřijatelného, nezývá než se dohodnout, co z toho, co jsme voličům slíbili a hodláme nesplnit, se vlastně vůbec neliší od toho, o čem se dušovali, avšak hodlají nesplnit ti druzí. 

Výsledek je pak třeba už jen medializovat tak, aby to zvedlo vzájemný koaliční potenciál o dostatečný počet „procentních bodů“. Překlad pro neznalce politického ptydepe: je třeba se nechat pozvat do televize a tam říct že dříve nepřítel nyní partner vlastně není tak odpudivý. „Procentní bod“ pak je totéž, čemu prostoduchý volič říká procento. 

Takže když v Praze začnou uvažovat občanští demokraté o velké koalici se sociálními demokraty, což je pro značnou část prostoduchých voličů nejen neprodejné, nýbrž i nestravitelné, snaží se obě strany učinit celou věc jedlou tím, že začnou hledat programové průniky.
Zavděk se bere vším, co je po ruce. V Praze tak například za první programový průnik označili shodu sociálních i občanských demokratů na tom, že městskou hromadnou dopravou by zdarma mohly jezdit nejen děti, kterým je méně než deset let, jako je tomu už nyní, nýbrž i ty, kterým je méně než patnáct.
Je to úžasný nápad, pro programový průnik jako stvořený. Dá se prodávat jako vstřícný krok občanům, zejména těm sociálně slabším. Avšak co to znamená prakticky? Jak prostým okem – a nic jiného k dispozici revizoři mít nebudou – odhalit, kdo smí jezdit zadarmo a kdo už ne?
Už se těším, jak budou v případě uskutečnění tohoto programového průniku zkoumat teenagery, zda jsou ještě podměreční či ne a co si počnou, když jim bude nějaký habán tvrdit, že prostě jen moc vyrostl, ale je mu jen čtrnáct a půl nebo že tatínek se taky holil už od jedenácti… Ani za asistence policie mu nebudou smět prohlédnout kapsy, jestli v nich náhodou neskrývá občanku či jak se prý též říká ajdýčko. 

Ale možná, že o to vlastně nejde. Je dost pravděpodobné, že tenhle průnik nikam nepronikne. Mnohem pravděpodobnější je, že vlastně jde o průnik úplně jiných programů, než jsou ty stranické, totiž programů osobních. 

Čistě hypoteticky, dejme tomu, že staronoví zastupitelé Rychář, Klema a Vlášek se dohodnou s jim sice politicky protivnými, avšak jinak přijatelnými staronovými zastupiteli Čoudilským, Vokem a Dubninou, že když už spolu programově pronikli do těch představenstev a dozorčích rad firem kontrolovaných magistrátem v minulém volebním období, měli by v tom programově pokračovat. 

Novodobé dějiny Prahy, a bojím se, že i jiných měst, bohužel už prokázaly, že tyhle programové průniky v praxi fungují mnohem lépe, než nějaká doprava pro děti zdarma. Ta se fakt hodí jen do předvolební agitace a ne do povolebních jednání. Kdo má přece ty fakany pořád kontrolovat, jestli jezdí na černo nebo ne? 

Autor je publicista a poradce místopředsedy Senátu