Markéta Bartošová: Habermannův mlýn

Z fimu Habermannův mlýnFoto:  Bontonfilm

To, že o tragickém konci česko-německého soužití na konci války nevíme zdaleka všechno, se v poslední době ukazuje stále víc. Důkazem je třeba nedávno nalezený masový hrob u Dobronína na Jihlavsku nebo obnovené vyšetřování masakru německých civilistů v Moravském Krumlově z června 1945. Z filmu Juraje Herze Habermannův mlýn se ale o konfliktním česko-německém sousedství v Sudetech nového nedozvídáme bohužel vůbec nic.

Přitom příběh majitele mlýna Augusta Habermanna, který je skutečnou postavou ze severomoravské vesnice Bludov, přímo nabízel možnost říct A i B, tedy ukázat nejen krutost války, ale i brutalitu odsunu. To také Juraj Herz dělá a zaslouží si za to obdiv. 

Šikanu a teror nacistických správců Protektorátu (který ve filmu skvěle ztělesňuje například představitel Sturmbahnführera Koslowského) jsme už na českých plátnech viděli mnohokrát. Sudetské Němce, kteří k rozpadu Československa přispěli, ale už ne tak často. 

A poválečné zdivočení českých obyvatel pohraničí, kteří neváhali uplatnit zásadu „oko za oko, zub za zub", to vidí divák v českém (v tomto případě v česko-německo-rakouském) hraném filmu snad úplně poprvé poprvé. 

Téma odsunu sudetských Němců bylo sice od konce války až do začátku 90. let tabu. Ale že se našel odvážlivec, který by se nebál podívat se na konec války z druhé strany, tedy pohledem vyhnanců, až dvacet let po pádu komunismu, je s podivem. Vždyť právě tento úsek historie nabízí tolik silných a konkrétních příběhů, jako je ostatně i ten Habermannův, že je škoda si vymýšlet. 

Režisér Herz se skutečnosti, aspoň tolik co je o ní známo, držel. A charaktery, které v jeho filmu defilují, jsou jako vystřižené z čítanky. 

Nechybí cynická nacistická zrůda (kterou hraje skvělý Ben Becker), až děsivě nadšený příslušník Hitlerjugend, úlisný kolaborant (samozřejmě v podání Jan Hrušínského), malý český srab ani poctivý trochu do sebe uzavřený chlapák (kdo jiný než Karel Roden). Jenže postavy - tedy až na Rodena - působí tak trochu předvídatelně, schematicky, bezkrevně. 

Přitom nám Juraj Herz ve svém porledním snímku ukazuje nejen „vyhnání", jak dění v pětačtyřicátém označují Němci, ale i „odsun", jak tomuto aktu říká převážná většina Čechů. Tedy brutální slepou mstu, obrácenou podle principu kolektivní viny proti všem Němcům - i jisté ospravedlnění zločinů, které byly často odplatou za válečný útlak ze strany Němců. 

Pokud by se v divákovi po shlédnutí Habrmannova mlýna praly právě tyto dva pocity, museli bychom režisérovi zatleskat. Jenže z kina odchází člověk neobohacený. 

Jako by nešlo ani o odsun, ani o vyhnání, ale jen o jakýsi „transfer". 

Autorka je redaktorka ČRo Rádia Česko