Petr Hartman: Odborům se nelíbí vládní škrty

Sál zaplněný odborářiFoto: František Tichý

Vláda pod vedením Petra Nečase bude škrtat ve výdajích státního rozpočtu. Pokud chce alespoň zmírnit tempo růstu dluhu veřejných financí, nemůže se tomu vyhnout. Zároveň musí počítat s tím, že se navrhované škrty nebudou líbit především těm, na které by měly dopadnout.

Názorným příkladem může být chystaná demonstrace policistů, hasičů a příslušníků dalších bezpečnostních složek. 21. září hodlají odboráři v Praze protestovat proti plánovaným úsporám ministerstva vnitra. Ty by se měly dotknout investic, provozních výdajů a rovněž platů. Premiér Petr Nečas na chystanou demonstraci reagoval slovy, že i veřejný sektor musí dýchat s vývojem ekonomiky. Zjednodušeně řečeno, v dobách méně tučných by se měli uskromnit rovněž lidé, jejichž výplaty jsou závislé na státní pokladně. 

Zkušenosti z posledních měsíců dokazují, že by to odbory mohly pochopit. Důkazem může být chování odborářů v konkrétních podnicích v době krize. Ti se většinou nesnažili vynutit nereálný růst mezd, přistupovali na různé úpravy pracovní doby a nebránili propouštění, pokud nebylo vyhnutí. Na rozdíl dejme tomu od Řecka tak nedocházelo k nějakému výraznému narušení sociálního smíru. Proto by neměl být nepřekonatelný problém, aby rovněž vláda a odboráři našli společnou řeč v případě státních zaměstnanců. 

Problém je v tom, že politici většinou volí poněkud jiný přístup než podnikatelé. Pohodlnější je pro ně vydat se cestou tzv. plošných škrtů. Od stolu rozhodnou dejme tomu o desetiprocentním snížení objemu peněz na mzdy. Pracnější, ale zároveň účinnější, by přitom byl poněkud individuálnější přístup. Založený například na tom, co od konkrétních zaměstnanců vlastně stát požaduje, kolik jich ve skutečnosti potřebuje a jakým způsobem by je měl odměňovat. Možná by se zjistilo, že pokud léta zůstávají neobsazena některá tabulková místa, pak je to důkaz o tom, že nejsou potřeba. V jednadvacátém století by se snad přišlo na to, že při lepším využívání moderních technologií by právě ony mohly nahradit určité lidi. V neposlední řadě by asi někteří státní zaměstnanci přistoupili na to, že bude lepší přijmout o něco nižší plat než přijít o místo. 

Zároveň je třeba dodat, že kvalita určitého typu práce se obtížně měří. Proto je sporné, zda je správné před tzv. tarify více upřednostňovat individuální odměňování, které může být mnohdy výrazně závislé na vůli přímého nadřízeného. V případě hasičů nápad hodnotit jejich práci podle počtu zásahů, může vyvolávat nejrůznější námitky. S nadsázkou a vyhroceně řečeno, postupem času by se z hasičského sboru mohl stát spolek pyromanů, kteří by zakládali požáry, aby měli větší počet zásahů a tím i více peněz na výplatní pásce. Rovněž z pohledu policistů je diskutabilní, zda klást hlavní důraz na objasněnost případů. V případě kauz u nichž by odhalení pachatele bylo málo pravděpodobné, jako je vykradení auta nebo sklepu, by nemuseli mít policisté zájem se těmito případy zabývat a mohli by lidi nejrůznějším způsobem odrazovat od jejich snahy obrátit se na policii. 

Zkrátka když se od obecných proklamací a škrtů přistoupí ke konkrétním věcem, ukáže se, že celá věc je poněkud složitější. Jednotlivá ministerstva by proto měla více fungovat jako dobře zavedené firmy, kterým není lhostejné, jakým způsobem hospodaří. A k tomu patří i pracnější zabývání se „detaily“. Klasickým příkladem mohou být dosavadní kroky ministra dopravy Víta Bárty. Toho při nástupu do úřadu provázely poznámky o politické nezkušenosti a neznalosti problematiky dopravy. 

Bárta se však začal v úřadu chovat tak, jak byl zvyklý z vedení firmy a začal se důkladně zajímat o to, jak ministerstvo hospodaří. Na povrch tak vyplavaly nejrůznější smlouvy, které resortu zbytečně ukrajují peníze z rozpočtu. V některých jednotlivostech jde sice o drobné, ale když se nasčítají, dají dohromady zajímavou částku. Přitom Bártovi předchůdci v této souvislosti argumentují ve stylu, že takovéto detaily nebyly hodny zájmu ministra. Z detailů se však skládá celek a tím je hospodaření jednotlivých resortů a v součtu i celého státu. 

Pokud se podobně jako Bárta nezačnou chovat jeho ostatní kolegové, pak se nemohou divit tomu, že pro plošné škrty a obecné fráze o lepším hospodaření jen obtížně nacházejí pochopení u té části veřejnosti, na kterou by často málo promyšlené a zdůvodněné kroky měly dopadnout. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.