Češi ve světě17. března  2019 v 00:11  

Beatrix Jerie: Hudba mi musí rozeznít duši

Beatrix Jerie - Foto: Ondřej Tomšů

Beatrix JerieFoto: Ondřej Tomšů

Známé rčení „za vším hledej ženu“ platí i pro Guarneri Trio Prague, špičkový komorní soubor, který vystupuje na mezinárodních festivalech a pódiích předních hudebních domů. Uskupení ve složení houslista Čeněk Pavlík, violoncellista Marek Jerie a klavírista Ivan Klánský, by před 33 lety nevzniklo, ani neslavilo světové úspěchy bez Beatrix Jerie, manželky violoncellisty Marka Jerie, rodačky ze švýcarské Basileje.

Vy sama jste houslistkou, takže předpokládám, že právě hudba stojí za seznámením s Vaším manželem? 

Poznali jsme se v roce 1967 ve Švýcarsku v Basileji, kde studoval na konzervatoři, kam jsem nastoupila i já. 

Mluvíte výborně česky, jak a kdy jste se začala učit? 

Po diplomové práci v Basileji v roce 1970 jsem si zařídila proti vůli svých rodičů, že mohu jít studovat do Prahy. Protože jsem tu znala Marka. Studovala jsem tu pět let na AMU u Ivana Strausse. A nechtěla jsem tu být jako cizinka, která mluví jen německy nebo anglicky, takže jsem se chtěla naučit česky. Nejprve jsem chodila na fakultu na slavistiku. Tam jsem však zjistila, že nemohu studovat 5 – 6 hodin denně, protože jsem potřeboval cvičit na housle., tak jsem začala studovat soukromě. 

Mluvíte česky i doma s manželem? 

Mluvíme česky. A jsem hrdá, že naše tři děti také mluví perfektně česky a oni také mluví se svými dětmi česky, takže ta čeština v naší rodině pokračuje. 

S STB v zádech 


Dnes žijete ve Švýcarsku, ale jak jsem se dočetla, první roky svého manželství jste žili tady, vlastně od 70 let, tedy v době nejtužší normalizace. Jaké to bylo přijít ze svobodného světa do Československa v období po sovětské invazi? 

To bylo velké probuzení. Já jsem vyrůstala v rodině, kde bylo všechno možné, neznala jsem žádné finanční starosti. Táta byl velmi úspěšným doktorem a umožnil nám si splnit všechna přání. Tady jsem zjistila, jak je to obtížné. Ale jsem ráda, že jsem udělala zkušenost, že ne vše je samozřejmé. 

Litovala jste někdy rozhodnutí se vydat do Čech (Československa)? 

Nikdy. 

Neměla jste jako cizinka ze Švýcarska například problémy s STB? 

Bylo vždy složité žádat o výjezd ven. Manžel měl potíže. Chtěli ho zlomit ke spolupráci, ale on se nikdy nedal. U nás doma bývalo hodně cizinců. Pamatuji, jak jsme měli na návštěvě radu ze švýcarského velvyslanectví a německého velvyslance Gerharda Ritzela a další den přišel soused otázkou, koho že jste tu měli. U domu prý stála tři policejní auta a číhali, co se děje. Samozřejmě nás sledovali. Manžel měl jednou potíže, byl v zahraničí a před naším domem stáli 4 policisté v žigulíku. Bylo to velice nepříjemné. 

Byl to důvod, proč jste se nakonec rozhodli přestěhovat do Švýcarska? 

Chtěli jsme dát dětem svobodné školství. Nevěděli jsme, jakou profesi si zvolí. Pokud by byli muzikanti, tak šance vycestovat byla veliká. Ale mohli být také učitelkami nebo doktory. A také jsme nechtěli, aby se naše děti mohli sejít s dědečkem a babičkou jen jednou ročně. Tam, kde chodí do školy, tam jsou doma. Tak jsme se rozhodli a vystěhovali se legálně ven, což bylo podle helsinské smlouvy možné. 

Úspěšný hudební virtuóz by neměl mít problém se prosadit kdekoli po světě, ale byl návrat tak jednoduchý? 

Pro manžela jednodušší než pro mne. Já tu měla kamarádky, prožila jsem tu studentská léta, byla jsem tu šťastná. Ten začátek byl složitější. Když jsme tam přišli, tak jsme zjistila, že umělecká půda je velice tvrdá. Proto jsme se rozhodli, že zkusíme založit vlastní koncertní řadu. 

Hudba bořící zdi 


Více než 30 let vedete v Basileji úspěšnou nadaci „ Komorní hudba o půl osmé“. Co konkrétně vaše nadace nabízí? 

Tenkrát jsme si řekli, zkusíme jeden koncert a mí rodiče byli tak hodní, že převzali náklady. Koncert zahráli Ivan Klánský s mým manželem. A my si řekli, že pokud přijde přes sto lidí, tak budeme pokračovat. A když jsem tehdy přišla k řediteli Casina, který vše organizoval, tak mne varoval, že je v Basileji tolik koncertů, že se nikdo nebude zajímat. Ale my to chtěli dělat jinak. Tehdy všechny koncerty začínali ve čtvrt na devět a po skončení ti lidé utíkali domů. Tvrdil, že v půl osmé nikdo nepřijde. Dnes mohu říct, že všechny koncerty začínají o půl osmé. To je impuls, který jsem tam přitáhla z Česka. A také jsem chtěla, aby tam umělec vždy něco řekl k té skladbě. Zbořit zeď, kdy nahoře stojí umělec a dole publikum, které neví, že má hlas. To osobité jsem tam chtěla zavést a to se mi podařilo. 

Koncerty Guarneri Tria - Foto: Ondřej Tomšů

Koncerty Guarneri TriaFoto: Ondřej Tomšů

Váš manžel je členem velmi úspěšného Guerneri Tria. Nenapadlo Vás, že byste s ním vystupovala vy sama? 

Hráli jsme spolu, ale menší věci. Nelze mít rodinu, koncertní řadu a otevřený dům pro přátele. Já učím, měla jsem hodně žáků, ale neměla jsem tu ctižádost si tam stoupnout. 

Úspěšná manažerka i duše Guerneri Tria 


Všichni se shodují, že bez vás by úspěch Guerneri Tria nikdy nebyl takový, že jste úspěšnou manažerkou. Jak náročné bylo se naučit managementu a jak vůbec je složité nabízet toto trio? 

Člověk se naučí ledaco. Celé ty roky jsem srdcem tria, ty nitky se scházejí u mne. Já jim dávám fotografie, životopisy. Mám ve Švýcarsku i Německu dobré kontakty. Navíc máme výbornou agenturu v Jižní Americe, teď máme výbornou v Číně, kde kluci teď vystupovali poprvé. Stále s nimi koresponduji a snažím se ta data dát dohromady. 

Přinesla jste mi ukázat tři takové velké knihy, kde jsou zaznamenány asi všechny koncerty a zároveň poděkování umělců. Triu se daří. Kde je náročnější hledat sponzory? V Čechách nebo ve Švýcarsku? 

Ve Švýcarsku nedostanu od města ani halíř. Ale hlavně mám sponzory, kteří mne provázejí už dlouhé roky. Momentálně si stojím dobře, finanční problémy nemám. 

Guarneri Trio vystupuje doslova po celém světě. Dá se říci, odkud je největší zájem? Je to zájem o českou hudbu, české skladatele? 

Je. Trio je otevřené. V Číně hráli Sukovu legii a měli pět koncertů v obrovských sálech s vynikající akustikou a pětkrát hráli ten stejný program. V Jižní Americe chce každé město něco jiného a oni hodně propagují českou hudbu. To prostředí v Jižní Americe není po akustické stránce vždy optimální a někdy tam, Smetana vyznívá lépe, než když tam hrajete Mozarta nebo Beethovena. 

Mendelssohnův hudební týden ve Wengenu - Foto: Ondřej Tomšů

Mendelssohnův hudební týden ve WengenuFoto: Ondřej Tomšů

Kromě práce agenta pro manželovo hudební trio jste také uměleckou vedoucí Mendelssohnova hudebního týdne ve Wengenu. Proč právě Mendelssohn? 

On byl ve Švýcarsku několikrát. Manželku měl z Neuchatelu a několikrát byl i ve Wengenu, a tam kreslil Jungfrau. Je to dokonce první kresba té hory, která existuje. Původní prezident nechal na místě, kde seděl Mendelssohn a kreslil Jungfrau, postavil pomníček. Postupně se narodil festival, který jsem před šesti lety převzala. 

Máte osobně nějakého nejoblíbenějšího skladatele? 

Já mám všechno ráda. Pro mne je důležité, že se moje duše při té hře pohne. 

Sama si ještě zahrajete? 

Ještě učím, což je příležitost, kdy si zahraji se žáci, ale jinak organizace, domácnost, vnoučata zaberou spoustu času. 

Pokud vím, tak máte tři děti a také už několik vnoučat. Jde někdo cestou svých rodičů nebo prarodičů coby hudební virtuóz? 

Zní to možná divně, ale my jsme docela rádi, že žádné z dětí si dráhu muzikanta nevybralo. Všichni mají rádi hudbu, hráli dobře. Syn uvažoval o studiu cella, ale nakonec šel na medicínu a je dnes úspěšným neonatologem na curyšské univerzitní klinice. Dcera laškovala s houslemi, byla tu v Česku a měla tu intenzivní kursy, ale nakonec se rozhodla pro japonštinu, vystudovala japanologii. Nejstarší dcera zabalila housle po maturitě, nejdříve létala a pak začala studovat angličtinu, němčinu a businnes communication a dnes má hobby, že s manželem plachtí. Objeli zeměkouli z Chorvatska až do Sydney a tři a půl roku byli na vodě a vrátili se se dvěma holčičkami. 

Co plánujete na letošní rok? 

Teď tu domlouvám termíny a uvidíme, co se z toho narodí. 

Autor:  Klára Stejskalová  (kls)

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas