Češi ve světě30. června  2019 v 08:00  

Češtinu jsme na univerzitě ubránili už třicet let, říká honorární konzulka Miluše Šašková-Pierce

Miluše Šašková-Pierce - Foto:  MZV ČR

Miluše Šašková-PierceFoto:  MZV ČR

V Praze se nedávno sešli po pěti letech honorární konzulové. Byla mezi nimi i Miluše Šašková - Pierce. Žije v Lincolnu v americké Nebrasce, a za honorární konzulku ji navrhl tehdejší generální konzul v Chicagu Bořek Lizec. Angažuje se v řadě krajanských spolků a učí češtinu na univerzitě. Jako spousta dalších Čechů odešla po roce 1968 nejdřív do Rakouska, pak dostala stipendium v Beglii, kde studovala komunikaci a slovanské jazyky.

„Poté jsem dostala stipendium ve Spojených státech na univerzitě v Kansasu. Tam jsem dostudovala doktorát. Také jsem se tam setkala se svým budoucím manželem, vdala jsem se a máme dvě děti. Začala jsem působit v Nebrasce v Lincolnu jako profesorka". 

V Nebrasce žije poměrně velká komunita Čechů. 

„Největší příliv Čechů do Nebrasky byl v roce 1889 až 1900. Byl přijat americký zákon o domovině. Více méně říkal, že když se zasadí myslím přes sto stromů kolem farmy a postaví si dům, tak za malý poplatek mohou získat několik hektarů země. To dalo Čechům možnost nejen přijít, založit si farmu, zasadit stromy, ale založit tam česká městečka. Máme tam mezi 30 až 40 českými městečky v Nebrasce. Oficiálně je tam pět procent lidí, kteří se hlásí k českému národu. Se studenty češtiny jsme udělali takovou neoficiální anketu, a zjistili jsme, že prakticky dvacet procent lidí v Nebrasce má alespoň jednu babičku nebo dědečka českého původu". 

Mluví ještě krajané v Nebrasce česky? 

„Ano, mluví, i když to jsou starší lidé. Ale teď máme mladší lidi. Paní doktorka, která učí češtinu, má teď dvacet studentů na nový semestr začátečnické češtiny. Na jaře přibylo na češtinu dalších sedmnáct. Kromě toho já učím v distančním formátu češtinu pro kansaskou univerzitu. Jsou to lidi, kteří se pár slov naučili od babičky, od dědečka a kamarádů i nějaká sprostá slova, ale v každém případě jsou to lidé, kteří se zajímají o českou kulturu, o českou literaturu, a určitě o český jazyk. Možná také o výměnu studentů, aby se mohli přijet podívat, a také studovat tady v Čechách". 

Vy jste se v Americe zapojila do různých krajanských spolků. 

„Já teď od spolků dostanu cenu Vladimíra Kučery, která se dává lidem, kteří se zasloužili o českou kulturu, a její propagování v Nebrasce. Dostanu ji oficiálně za pár dní. Jsem členkou společnosti pro propagování českého jazyka a jeho výuky. My tomu říkáme Nadace českého jazyka. Vybrali jsme nějaké peníze na obranu výuky českého jazyka na univerzitách. Není to světový jazyk, a když se univerzity dostanou do úzkých kvůli rozpočtu, tak se chtějí zbavit těch menších jazyků, a čeština je vždycky na prvním místě. Už jsme ji ubránili přes třicet let. Pak jsem členkou Lincolnských Čechů. Máme tam také čtenářský klub. Čteme literaturu, která byla přeložena z češtiny do angličtiny". 

Kdo vás navrhl na honorární konzulku? 

„Byl to generální konzul v Chicagu pan Bořek Lizec, který viděl, že jsme se s manželem angažovali v těch českých záležitostech. Jako profesorka jsem dost viditelná, takže mám možnost zasáhnout do některých rozhodnutí. Když mi kolegyně z univerzity psala doporučení, tak napsala, že už tu funkci dělám třicet let, tak už je na čase, aby to dostalo jméno". 

Kolik času vám funkce zabere? 

„Kulturní část funkce honorárního konzula je stejná, jakou jsem dělala třicet let. Má to ale jméno, a když jdu na univerzitu a o něco prosím, tak mě poslouchají". 

Měla jste některé složité konzulární případy? 

„Bohužel jeden člověk usnul za volantem, měl mikrospánek, a zabil čtyři lidi, z nichž jedna byla těhotná paní. Dostal 20 let. My jsme se ho snažili převést do Česka, protože tu má rodiče, nemocnou sestru, která měla rakovinu, a desetileté dítě. Bohužel stát Nebraska náš návrh odmítl, i když se to táhne pět let. Obrátíme se na úřady znovu. Je mi toho člověka líto, nechtěl zavinit tuto nehodu. Sám morálně velmi trpí, že zavinil smrt lidí". 

S čím se na vás lidé nejčastěji obrací? 

„Většinou potřebují různá potvrzení. Dali jsme na náš dům velkou tabuli, že je tam honorární konzulát. Lidé zazvoní, a očekávají nějakou úřednici, já přijdu v zástěře, vytáhnu knihy, a řeknu tady se podepište, vyplňte tento formulář, a tak dále. Oni musí zaplatit hotově, nemohou vypsat šek nebo mi dát kartu. To je český zákon. Hledají peníze po kapsách, a po několika minutách se už rozloučíme jako přátelé. Oni mi děkují, že nemuseli letět do Washingtonu nebo do Chicaga, ale mohli přijet na kole k nám. Chystáme krásnou konferenci Československé genealogické společnosti. Do Lincolnu přijede 500 lidí, bude to v polovině října. Řada lidí hledá své příbuzné, protože jejich prapraprababička přijela třeba v roce 1870 a bydlela v obydlí, kterému říkali zemák. Byl postaven z kusů, co vyřezali z prérie, byla to tráva, a z toho postavili dům. Neměli mnoho dokumentů, a lidé se teď zajímají o své příbuzné v Čechách". 

Jaké ulehčení při své práci honorární konzulky byste uvítala od českého státu? 

„Je to hlavně v té kulturní sféře. Oni se starají, pomáhají. Když k nám někdo přijede na koncert, tak zaplatí za letenku, my se postaráme o ubytování. Ale potřebujeme i trochu jinou pomoc. Například, aby nám česká vláda poskytla nějaký kousek serveru, kam bychom mohli dávat výsledky naší práce. My jsme třeba zdigitalizovali celý archiv univerzity v Lincolnu, a velká část toho archivu, jsou české archiválie. Například deníky, v Nebrasce byly české noviny. Píše se v nich třeba, že pan Masaryk přijel v roce 1907, aby přednášel, a takové věci. Je to důležitá součást materiálů pro badatele. Lidé by nemuseli volat mě, jak se k těmto dokumentům dostanou, potřebujeme, aby se to nacházelo na nějakém centralizovaném serveru, za který by platila česká vláda, protože to usnadní práci všem badatelům. Propojí to globální kulturu, která se tvořila v 19., 20. a pokračuje v 21. století. My jsme všichni součástí toho, čemu se říkalo v 19. století Čechie, jsem součástí české kultury a chtěli bychom spolupracovat s domácí kulturou v Česku". 

U mikrofonu Radia Praha byla honorární konzulka z amerického Lincolnu Miluše Šašková - Pierce. 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas