Emigrovat chce sílu

Výstava Druhý život - Foto: Klára Stejskalová

Výstava Druhý životFoto: Klára Stejskalová

Druhý život, ten po invazi v roce 1968 začali tisíce Čechoslováků. V obavách před represemi, znechuceni nástupem normalizace, odešli v následujících dvou letech do zahraničí tisíce lidí. Odhaduje se, že to bylo 150 tisíc. S otevřenou náručí je přivítaly jak sousední země, tak Švýcarsko. Tady nalezlo svůj nový domov 13 tisíc lidí. Osudy 25 z nich zmapovala českošvýcarská fotografka Iren Stehli. Výstava portrétů těchto lidí po Praze zavítá do Zlína, Brna a Plzně. Výstavu Druhý život doprovází dokumentární film mladé švýcarské režisérky, absolventky pražské FAMU Fiony Ziegler.

Jak se zrodil nápad udělat výstavu portrétů českých emigrantů. Podle čeho Iren Stehli 25 osobností vybírala? 

„Ve Švýcarsku byly kolem roku 2015 spíše negativní postoje k migrantům. Bývalý velvyslanec mě vyzval, jestli bych nechtěla udělat portréty několika lidí. Tipy na některé jsem dostala z ambasády, jiné jsem znala. My jsme nechtěli dělat portréty takových VIP lidí. Výstava představuje vzorec společnosti“. 

Vy jste se narodila ve Švýcarsku, v době invaze jste byla školačka. Vaše matka pocházela z Čech, ve vaší rodině ty události určitě rezonovali. Pamatujete si na atmosféru té doby? 

„Já jsem dojížděla do Prahy od roku 1960, kdy mi bylo sedm let. Tehdy jsem poznala babičku, dědu, a dalšími členy rodiny. O osm let později přišla invaze. Prožívala jsem to doma silně, myslela na rodinu, máma plakala, když se to dozvěděla. Pak se u nás hodně lidí scházelo, diskutovalo se“. 

Iren Stehli - Foto: Ondřej Tomšů

Iren StehliFoto: Ondřej Tomšů

Výstava je k vidění v Galerii kritiků v Praze. Chtěla jste portréty něco vyjádřit? Mají ty fotografie vyzařovat nějakou sílu z těch lidí? 

„Ano, to jsem se snažila zachytit. Má to být portrét osoby, která má svůj příběh. Každý si ho může přečíst. Byly to těžké situace. Emigrace je určitě něco těžkého, co je složité zvládnout. Vyžaduje to velkou sílu“. 

K výstavě vznikla i publikace, kde vedete se všemi portrétovanými rozhovor. Co jste se od nich dozvěděla? 

„Každý měl jinou motivaci. Mě to prohloubilo pohled na emigraci, na sžívání s lidmi v novém kulturním prostředí. Hodně nových věcí jsem se dozvěděla i od lidí, které jsem znala“. 

Iren Stehli vyrůstala v Curychu v dvojjazyčném prostředí, její matka byla Češka, otec Švýcar. V roce 1972 odjela do Prahy, kde po krátkém studiu slavistiky absolvovala FAMU a začala se věnovat fotografii. V současnosti pracuje jako fotografka na volné noze. Ve své tvorbě se věnuje dlouhodobým projektům, v několika cyklech zdokumentovala život v Československu v období normalizace i po sametové revoluci (Pražské zdi a ulice, Pražské výlohy).

Fiona Ziegler natočila dokumentární film s některými z portrétovaných lidí. Vy patříte k nové generaci, rok 1968 je pro vás vzdálený. Co vás na tématu zaujalo? Jak vnímáte téma emigrace? 

Fiona Ziegler - Foto: Ondřej Tomšů

Fiona ZieglerFoto: Ondřej Tomšů

„Já žiju v Praze sedm let, naučila jsem se češtinu. Mám tak zkušenost, jaké je to být cizincem. Když jsem s lidmi mluvila, tak mi to pomohlo porozumět jim. Zajímá mě rok 1968 a invaze. Mluvili jsme o tom ve škole. U mě ve vesnici žili tři chlapci, synové emigrantů. Ale ti o tom s námi nemluvili. Přišlo mi divné, že se to téma neotevřelo. Když jsem přišla do Prahy, tak jsme se učili na FAMU o české nové vlně. Pak mě zajímal rok 1989, co to znamenalo pro lidi, kteří odešli po roce 1968, a věděli, že nemohou zpět. Udělat tento krok, vědět, že se nemohu vrátit, mi přišlo jako psycho. A pak ta radost, že je svět otevřený, a mohou zpátky. A pak určitě rozhodování, jestli zůstat, nebo se vrátit zpět do země, která se změnila. To mě fascinuje, a přijde mi důležité o tom mluvit. Ve Švýcarsku nemáme moc zkušeností, co se týká postkomunistické současnosti. Občas nerozumíme, jaký život tady byl. A jak se teď změnil. Kdyby to lidé u nás znali, tak by měli jiný pohled. Proto si myslím, že vyprávět o životě emigrantů tomu pomůže“. 

Našli jste nějaký společný rys u těch emigrantů? 

„Je tam jeden fenomén - emigrační sen, o kterém mi vyprávěli. Jsou to dost často podobné sny. To je něco, co je spojuje“. 

Myslíte si, že ten projekt má nějaké poselství pro dnešek? Může vybídnout k diskuzi? 

„Myslím, že by mohl přinést impuls k tomu, aby se lidé zajímali o tématiku dnešní emigrace. Je třeba si uvědomit, že někteří uprchlíci něco přinášejí, a nejenom berou“, uvedla Iren Stehli. A Fiona Ziegler dodává: „Nevím, jaký pohled mají Češi, kteří tu zůstali, na ty, kteří emigrovali. Pochopila, že návrat emigrantů do ČR nebyl lehký a jednoduchý. Možná i Češi přes ty příběhy pochopí, že to pro ně nebylo snadné“. 

Po invazi v roce 1968 v obavách před represemi znechucení nástupem normalizace odešlo v následujících dvou letech do zahraničí na 150 tisíc Čechoslováků. S otevřenou náručí je přivítali jak sousední země, tak také Švýcarsko. V zemi helvétského kříže nalezlo svůj nový domov 13 tisíc lidí.

Autor:  Klára Stejskalová  (kls)

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace