Golfclub 68 – My Češi spolu držíme

Yvetta Fournichot - Foto: Klára Stejskalová

Yvetta FournichotFoto: Klára Stejskalová

„Když jsem tady v Česku, tak se tu cítím doma, když jsem ve Švýcarsku, tak se cítím doma ve Švýcarsku. Jsem strašně šťastná, že nás tehdy Švýcarsko vzalo, že se nám daří dobře a že můžeme jezdit sem.“ Slovy Yvetty Fournichot vyjadřují pocity celé řady emigrantů.

Yvetta Fournichot odešla do Švýcarska po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Je další z tváří výstavy „Druhý život“, která mapuje osudy několika českých emigrantů, kteří se usadili v zemi helvétského kříže. 

„Pro mne to bylo zpočátku strašně těžké. Já bych sama neutekla. V srpnu 1968 jsme byli s rodiči na dovolené v Itálii a já se vrátila kvůli zkouškám na vysoké do Prahy. A za tři dny přišli Rusové. Odjela jsem za rodiči, se kterými jsem se setkala v Rakousku. Oni se pak rozhodli zůstat v Německu, což jsem nechtěla, takže jsem šla do Švýcarska.“ 

Začátky byly těžké 


„První rok jsem byla strašně nešťastná. Bydlela jsem na koleji, neuměla německy. Chtěla jsem se za každou cenu vrátit. Doslova mne užíral smutek po domově, ale táta mi napsal, abych to rok vydržela. A do roka a do dne to ze mne spadlo. Začalo se mi tam líbit. Ovšem nebýt rodičů, byla bych neodešla. Jako studentům se nám vedlo v Praze dobře.“ 

Většina emigrantů vzpomíná na tehdejší švýcarskou vstřícnost. Potvrzuje to i paní Yvetta Fournichot. 

„Ano, lidé byli velmi vstřícní, starali se o nás. Přijali nás na univerzitě. Ale já jsem neuměla německy, já měla angličtinu, takže mi zpočátku připadali hrozně studení. Bydlela jsem v jedné lékařské rodině, kde mi chyběla srdečnost. Na prázdniny jsem pak jela do Izraele, a tam jsem tu srdečnost pocítila. Ale pak jsem si zvykla a oni se skutečně chovali velice hezky. Ale první rok jsem byla nešťastná, hrozně se mi stýskalo, byla jsem na koleji ztracená, bez spolužáků m ztracená na koleji. Na druhou stranu jsem si řekla, že v Německu s rodiči žít nechci. Švýcarsko byl můj sen, ty hory.“ 

Vlastenka s perfektní češtinou 


Paní Yvetta Fournichot se narodila v Praze, pochází však z kosmopolitní rodiny. Maminka byla Maďarka, otec slovenský Maďar. Dodnes mluví perfektně česky. 

„Já mluvila česky, ale rodiče spolu mluvili maďarsky. Takže mluvím česky, maďarsky i slovensky. A ve Švýcarsku se dodnes stýkám s Čechy. Popravdě nemám jediného dobrého švýcarského kamaráda. Můj otec říkával, že jsou dva vlastenci: Palacký a já.“ 

„Spolu se mnou studovala na univerzitě spousta Čechů, drželi jsme spolu. A dodnes spolu držíme, Máme i český babinec a taky Golfclub 68. My Češi spolu hodně držíme.“ 

Paní Fournichot se tak dodnes cítí Češkou, i když přiznává: „My nejsme ani Češi, ani Švýcaři. Jsme něco mezi. Hrozně ráda jezdím do Čech, ale Švýcarsko je můj domov, ráda žiju ve Švýcarsku, takže nejsem ani ryba, ani rak.“ 

Jako Češka je ale pyšná na pověst, kterou Češi ve Švýcarsku mají. 

„Díky Havlovi stoupla popularita Česka. Každý ho zná i jeho manželku. I když tu byla maďarská a česká emigrace, tak Češi byli oblíbení. Asimilovali se. Byli vzdělaní. Takže náš Švýcaři mají nás rádi.“ 

Yvetta Fournichott se narodila v roce 1946 v Praze. Po invazi Varšavských vojsk její rodiče zůstali v Německu, kde její otec přednášel na univerzitě. Yvetta, která tehdy studovala na lékařské fakultě, odjela za nimi. Sama pak pokračovala do Švýcarska. V Curychu posléze dokončila studia medicíny. Od roku 1982 má soukromou praxi jako oční lékařka.

Autor:  Klára Stejskalová  (kls)

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace