Češi ve světě4. června  2017 v 08:00  

„Maoravák” Frank Tomas Grapl Junior: Je důležité poznat vlastní kořeny, vědět, odkud jsme přišli, a kam jdeme

Whakaari Rotorua ve Františkových Lázních - Foto: Archiv Whakaari Rotorua

Whakaari Rotorua ve Františkových LázníchFoto: Archiv Whakaari Rotorua

Frank Tomas Grapl Junior je pojítkem mezi českou a maorskou kulturou. Je totiž ze strany své maminky Maor, po otci má moravské kořeny. Sám o sobě říká, že je Maoravák („Maoriavian”). Se svou kulturní skupinou Whakaari Rotorua pravidelně přijíždí do České republiky na turné. Při jeho poslední návštěvě Prahy s ním natočila rozhovor Kristýna Maková.

Haka je tradiční maorský tanec, který se stal celosvětově známým především díky předzápasovým rituálům novozélandského ragbyového týmu All Blacks. Tato haka nese název Ka mate, její význam by se dal přeložit jako „Jednou přijde smrt, teď ale žiju“. Pohled na tanečníky haka je vždy silným a hodně emotivním zážitkem. To, co jste slyšeli, byla část vystoupení skupiny Whakaari Rotorua z pražského folklórního festivalu. O Whakaari Rotorua jsem mluvila přímo s Frankem Graplem. 

Franku, Českou republiku jsi navštívil už patnáctkrát. Jaký byl program při vašem posledním turné? 

Při vystoupeních seznamujeme lidi s domorodými maorskými zpěvy a tanci, kulturou původních obyvatel Nového Zélandu. V maorštině se Nový Zéland řekne Aotearoa, což znamená Země dlouhého bílého oblaku. Představili jsme tedy Zemi dlouhého bílého oblaku lidem z různých kultur, obzvlášť té české po celé České republice. 

Whakaari Rotorua v Mariánských Lázních - Foto: Archiv Whakaari Rotorua

Whakaari Rotorua v Mariánských LázníchFoto: Archiv Whakaari Rotorua

Na jakých místech jste byli? 

Byli jsme v Šumperku, Liptálu, v Brně, ve Vsetíně, ve Zlíně, v Praze, Karlových Varech, Ostravě, Olomouci, Frýdku-Místku, Lednici a Břeclavi. 

Máš kořeny v České republice, je to tak? 


Ano, to byl vlastně první důvod, proč jsem sem začal jezdit, kvůli svému otci. Pocházel z Brna. V roce 1950 emigroval z Československa na Nový Zéland, aby ho komunisté neuvěznili. Chtěl být svobodný, ale vždycky snil o tom, že se jednou vrátí, nejen do Československa, ale posléze do České republiky. Když můj otec zemřel, pokračoval jsem v tradici. Udržuju spojení mezi svými českými kořeny a maorskou kulturou, propojuju tradice a lidi, abychom společně sdíleli své kulturní bohatství. 

Gottfried (Bohumír) Lindauer, autoportrét - Foto: Auckland Art Gallery

Gottfried (Bohumír) Lindauer, autoportrétFoto: Auckland Art Gallery

A daří se to? 

Dobrým příkladem toho, že se to daří, by mohla být výstava, která se konala v roce 2015 v Plzni, maorská výstava, na které mohli návštěvníci vidět 58 portrétů, které byly do Plzně přivezeny z Nového Zélandu. Poprvé v historii byla realizována maorská výstava ve světě, mimo Nový Zéland. A v Plzni se konala díky malíři, autorovi všech těch portrétů, na kterých jsou vyobrazeni známí Maorové, naši předci, se kterými jsme pokrevně spojeni. Ten malíř byl totiž českého původu. Jmenoval se Bohumír Gottfried Lindauer. A je nejznámějším malířem na Novém Zélandu. Dokonce je po něm pojmenovaná nejprodávanější značka vína. Nejznámější novozélandské víno je pojmenováno po Čechovi. 

Celou tu výstavu jsme v září 2015 zakončovali, symbolicky jsme při slavnostním zakončení dali té výstavě své požehnání, před tím, než byla odvezena zpět na Nový Zéland. Jsme opravdu hrdí na to spojení české a maorské kultury. Úplně na závěr, když se ceremoniál chýlil ke konci, všichni začali zpívat českou hymnu „Kde domov můj“. Přidal jsem se k nim. 

Všichni jsme zpívali společně. A celé tohle spojení vyjadřovalo, že jsme také byli v tu chvíli daleko od domova, jako byl kdysi český malíř Lindauer, když se rozhodl zůstat na Novém Zélandu. Tou dobou jsme byli v České republice už několikátý měsíc. Kde je tedy náš domov? V tu chvíli jsme byli doma tady, stejně jako byla tahle země domovem mého otce a jako je domovem i pro mě, protože jsem z poloviny Čech a z poloviny Maor. 

Frank Tomas Grapl Junior, Eru Haimona a Tuhi Grapl na zahájení výstavy maorských portrétu v galerii v Aucklandu. Autorem obrazů je plzeňský rodák Bohumír Lindauer - Foto: Archiv Whakaari Rotorua

Frank Tomas Grapl Junior, Eru Haimona a Tuhi Grapl na zahájení výstavy maorských portrétu v galerii v Aucklandu. Autorem obrazů je plzeňský rodák Bohumír LindauerFoto: Archiv Whakaari Rotorua

Mluvil jsi o malíři Bohumíru Lindauerovi a o tom, že jeho obrazy byly poprvé zapůjčeny mimo Nový Zéland. Jak k tomu došlo? 

Někteří Maorové bývají občas trochu podezíraví, když se jedná o Evropany. Je to kvůli koloniální minulosti a historickým zkušenostem s Britským impériem. Říkali si: „Co se stane? Co když si naše obrazy nechají? Co když ty obrazy zůstanou v Evropě a už se nikdy nevrátí zpátky?“ 

My Maorové jsme velmi spirituálně založení lidé. Když se díváme na ty obrazy, nevnímáme je jen jako pěkné malby. Cítíme, že se díváme do očí lidem, kteří jsou naší součástí. Je to, jako bychom se dívali do zrcadla. Vidíme to celé tedy z úplně jiné perspektivy: „Neodvážíte si jen obrazy, odvážíte si naše lidi. Měli bychom vám to dovolit? Protože nevíme, jestli je necháte se vrátit zpět.“ 

Češi a zástupci plzeňské galerie, kteří o zapůjčení vyjednávali, byli úžasní, chovali se opravdu velmi vnímavě, respektovali pocity Maorů. Ujistili je, že se nic špatného nestane a všechny obrazy se v pořádku vrátí zpět. Jednali se zástupci kmenů, které měly vazby na ty obrazy. Všichni nakonec řekli: „Dobrá, my vám věříme.“ 

Členové maorské folklórní skupiny Whakaari Rotorua během vystoupení v Karlových Varech: Frank Tomas Grapl Junior a Eru Haimona - Foto: Archiv Whakaari Rotorua

Členové maorské folklórní skupiny Whakaari Rotorua během vystoupení v Karlových Varech: Frank Tomas Grapl Junior a Eru HaimonaFoto: Archiv Whakaari Rotorua

A obrazy se tak poprvé dostaly do Evropy. Takhle se tvořila historie, Češi si získali důvěru Maorů. A Maoři s tím vším souhlasili. Bude-li tedy kdekoliv jinde v Evropě nebo i v jiné části světa obdobná výstava, bude to díky Čechům. Musíme jim poděkovat za jejich starostlivost a citlivost. 

Říkal jsi, že jsi navštívil i město, kde se narodil tvůj otec. 

Ano. Mnohokrát. Byl jsem v Brně už proto, že tam mám rodinu, samozřejmě, že ze strany svého otce. Jsou to moje kořeny. Navíc, mají tam opravdu dobrou slivovici. Říkám o sobě, že jsem Maoravák, nový druh českého Maora, jeden z prvních. 

Je důležité poznat vlastní kořeny, vědět, odkud jsme přišli, a kam jdeme. Musíte vědět, odkud pocházíte. Každý by to měl zjistit, nebo se o to alespoň pokusit. To je i jeden z důvodů, proč tak miluju Prahu a proč se zajímám o historii. Jak jinak zjistit, kam všichni do budoucna směřujeme, když nevíme, co se dělo v minulosti: jak to dobrých časech, tak ve zlých dobách. Hodně jsem se toho naučil od Alexandra Dubčeka, byl to dobrý přítel mého otce. Přijel k nám na návštěvu do našeho města, do Rotoruy. Byl tam v roce 1990 a zůstal s námi celé 4 dny. Tehdy mi bylo jenom osm let, ale pamatuju si, že jsem mu kladl spousty otázek o tom, jak se liší Československo a Nový Zéland. 

Alexandr Dubček (čtvrtý zprava) navštívil v roce 1990 Nový Zéland. Čtyři dny strávil i v městě Rotorua. Pro osmiletého Franka Tomase Grapla Juniora to byl velký zážitek, na který vzpomíná dodnes. Na snímku zcela vpravo je jeho tatínek. - Foto: Archiv Whakaari Rotorua

Alexandr Dubček (čtvrtý zprava) navštívil v roce 1990 Nový Zéland. Čtyři dny strávil i v městě Rotorua. Pro osmiletého Franka Tomase Grapla Juniora to byl velký zážitek, na který vzpomíná dodnes. Na snímku zcela vpravo je jeho tatínek.Foto: Archiv Whakaari Rotorua

Teď skutečně oceňuju, jak se tu věci posunuly, kolik se toho v České republice a na Slovensku za tu dobu změnilo. Ano, všichni máme ve svých zemích nějaké problémy, myslím si ale, že se to stále zlepšuje. A je jediný způsob, jak tomu můžeme pomoct, společně se pohnout kupředu. Alexandr Dubček se o to pokoušel během Pražského jara, což samozřejmě většina lidí tady ví. Myslím si, že mnoho jeho snů se stalo skutečností. To, o co se pokoušel před mnoha lety, teď funguje. A my se snažíme dělat to samé u nás, v našem kulturním kontextu. I kdybychom nakonec změnili pohled jen jednoho člověka, nebo o tom pouze vedli debaty, stojí to za to. 

Kulturní skupina, se kterou jezdíte po světě, se jmenuje Whakaari Rotorua. Co to znamená? 

Celý název je Whakaari Rotorua. Whakaari znamená „vystavovat“, Rotorua znamená „Dvě jezera“, nebo se dá říct i „Druhé jezero“. Představujeme tedy světu dvě jezera, která jsou součástí našeho města. Říct Whakaari Rotorua je symbolické, „Ukazovat Rotoruu“, nejen jako město, ale jako součást naší země. Stejně tak, jako je Česká republika srdcem Evropy, je Rotorua srdcem Severního ostrova Nového Zélandu. Jsme uprostřed. A v Rotorue máme mnohem víc maorské kultury, než v kolik jí je v jakémkoli jiném městě Nového Zélandu. 

Proto tedy máme tak silné kořeny. Je to stejné i s mojí skupinou, jejíž součástí je i moje máma. Z její strany mám maorské kořeny. Členy skupiny jsou i další Maorové. Mají v sobě vášeň, mají ji prostě v krvi. Nemůžeme jen v klidu zpívat a radovat se, měli bychom se o naši kulturu podělit se světem. Proto jezdíme i sem. A sledujeme, jak na nás lidé reagují. A reakce lidí jsou perfektní. Nemůžeme být šťastnější. 

Tradiční maorský pozdrav hongi - Foto: Archiv Whakaari Rotorua

Tradiční maorský pozdrav hongiFoto: Archiv Whakaari Rotorua

Jak se cítíš na Novém Zélandu, jako poloviční Čech nebo poloviční Moravák? 

Cítím se tam doma. A Česká republika je mým druhým domovem. Naše společnost je v současnosti hodně multikulturní, je to tak už dlouhou dobu. Nezáleží tedy na tom, z jaké kultury pocházíte, každý vás přijímá. Na Novém Zélandu, odkud pocházím, nikdo nekomentuje třeba barvu pleti. Tyhle rozdíly tam prostě lidé nevnímají. A přijímají všechny kultury bez rozdílu. 

Je to stejné, jako když jsem se s tebou přivítal tradičním maorským pozdravem hongi. Zdravíme se takhle nosem naprosto běžně, i s cizinci. Stejně tak, jako tady říkáte ahoj nebo dobrý den, my říkáme kia ora. A tohle je náš způsob pozdravu jako u vás potřesení rukou. Nosy dvou lidí se dotýkají proto, aby se mohly naše duše spojit v jednu. Proto se zdravíme tímhle způsobem a přitom se zhluboka nadechneme. A naše duše jsou spolu. 

Znáš se s některými Čechy, kteří žijí na Novém Zélandu? 

Frank Tomas Grapl Junior během vystoupení Whakaari Rotorua ve Vsetíně - Foto: Archiv Whakaari Rotorua

Frank Tomas Grapl Junior během vystoupení Whakaari Rotorua ve VsetíněFoto: Archiv Whakaari Rotorua

Ano. Na Novém Zélandu žije opravdu hodně Čechů a Slováků. Jsou tam i větší komunity a jejich počet se stále rozrůstá. Pomáhám jim, jak jen můžu. Hostil jsem u sebe doma už i hodně turistů z Česka a někteří z nich mě prosí, jestli by mě mohli navštívit i jejich přátelé. Říkám na to: „Žádný problém, mé dveře jsou otevřené, můžete přijet a pobýt tu s námi.“ Někdy propojuju i lidi z různých českých komunit po celé zemi. 

Na závěr, máš možnost vzkázat něco našim posluchačům, kteří jsou všude po světě. 

Panejo. Řekl bych: Je to velká pocta být v České republice, nejen pro mě, ale pro kohokoliv. Je mi ctí setkávat se s Čechy a moct pobývat v jejich domovech a poznat jejich zázemí. Češi, stejně jako my na Novém Zélandu, někdy zapomínají na to důležité. Když jste ve velkém městě, třeba v Praze, všechno kolem je v dnešní době tak komerční. Snadno zapomenete na důležité momenty v minulosti, nejen na ty dobré, ale i smutné historické události. Měli bychom se učit udržovat tradice. Naše tradice jsou tím skutečně důležitým. Tradice můžou být běžnou součástí moderního dne. Měli bychom v tom udržovat poměr padesát na padesát. Každému, kdo teď poslouchá, bych rád řekl: Díky moc. Na shledanou. 

Franka Tomase Grapla Juniora budete moct opět v České republice potkat i s kulturní skupinou Whakaari Rotorua na jejich letošním turné. Od konce září až do prosince. Více informací najdete na Facebookové stránce Whakaari Rotorua. 
 

Autor:  Kristýna Maková
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace