Češi ve světě22. prosince  2018 v 08:00  

Marie Woodhams: Bez vídeňských kaváren si už život neumím představit

Marie Woodhamsová - Foto: Adam Kebrt

Marie WoodhamsováFoto: Adam Kebrt

Marie Woodhamsová, novinářka, dlouholetá zpravodajka a spolupracovnice Českého rozhlasu, bez které bychom znali Rakousko a speciálně Vídeň o poznání méně. Dlouhé roky posluchačům zprostředkovávala pohled na to, jak se žije ve Vídni za ochozy, uvnitř bloků, co se odehrává nejen na politické scéně, ale právě v tom mikrosvětě obyčejných občanů…

Ty jsi přijela do Vídně za svým anglickým manželem. Jaké bylo to první setkání s rakouskou realitou, s Rakouskem, které tehdy pro tebe bylo ještě za železnou oponou? 

To bylo různé. V jistých kruzích společnosti mně přijímaly jako ženu Angličana a jinde jsem byla Češka, která byla pro mnohé obyčejnou Češkou a pro jiné tou novější generací. To jsem poznala u nás v doně, kde byly 4 parta a co rodina, to jiný názor, jiné chování. Měla jsem v té době v Rakousku jednu kamarádku, lékařku z Prahy, která mi říkala, že jsou z nás takoví zmatení, že nevědí, zda nás mají mít rádi nebo nenávidět. Jí se například stalo, že byla v kavárně s jednou Češkou a dali se do debaty s jednou rakouskou rodinou a celý rozhovor vyústil tím, že ta Rakušanka se podivovala, že měli doma knihovnu. (smích) 

Ty jsi přijela v době železné opony. A víme od osmašedesátníků i chartistů, že je rakouská společnost přijala vřele, pomohla jim. Ale přišel rok 1989 a do Rakouska se navalily davy Čechů. A na druhou i Rakušané mohli k nám přijet bez jakýchkoli překážek. Proměnilo se to na vztahu k nám? 

Měla jsem v té době pocit, že neexistuje žádný kompromis. Že je jedna polovina, která nás velmi miluje a druhá nás začíná nenávidět. Bylo to například mezi lidmi, kteří měli doma třeba dílničku a viděli v nás konkurenci. Pamatuji, jak se tehdy v novinách psalo, že jsme chudáci a že lide prý přihazují dětem do košíčku čokoládu, což mi přišlo přehnané. Nejsem tlumočnice, ale občas jsem pomáhala překládat na celnici. Ti celníci, byli opravdu ostří, ti z otevření hranic radost neměli. Když si představíme, že před tím tam projelo pár aut a teď ty davy, to byl velký extrém. Jednou jsem si dokonce kvůli jedné paní stěžovala. Nic nevezla, ale celník s ní mluvil s takovým opovržením, že se z toho rozbrečela. U Rakušanů platí, že když mají uniformu, tak mají uniformu. 

Ty ses po roce 1989 vrátila k novinářské práci, začala jsi spolupracovat opět s Českým rozhlasem, především jsi vysílala na Radiožurnálu. O jaké zprávy byl největší zájem? 

Vídeň - Foto: Miroslav Petrasko,  CC BY-NC-ND 2.0

VídeňFoto: Miroslav Petrasko, CC BY-NC-ND 2.0

Měla jsem pocit, že by byly nejraději, kdybych byla jakousi cestovní kanceláří a dávala rady, co kde je hezké, co stojí za viděnou. Pamatuji, jak jsem jednou byla v předvánoční době před radnicí, a říkala jsem si, že by bylo ideální, kdyby tam byl někdo, kdo by mluvil česky. A pak to šlo z extrému do extrému, kdy jsem si naopak říkala, že se tu téměř nemluví německy. 

Co bylo na začátcích v Rakousku nejtěžší? 

Já jsem tehdy měla velký problém i mé dětí, i když dcera Jitka uměla výborně anglicky, se dorozumět. Německy jsme mluvili, ale my jsme neměli problém hovořit, ale rozumět. Rakušané mluví hrozně „šlompácky“. Oni polknou půl slova a podobně, což je pro cizince děsivé. Chodili jsme tehdy na univerzitu, kde jsme se učili i všechny možné dialekty. Tady ve Vídni je 23 okresů a každý z nich má trochu jiné nářečí. Ve třetím, kde jsme bydleli my, to ještě jde. O některých sami Rakušané trochu pejorativně mluví jako dělnických. Nebylo to jednoduché, ale byla to životní zkušenost. 

Z tvého vyprávění vyplývá, že rakouská společnost je mnohem více hierarchizovaná než je tomu u nás. 

Kasty tu vždy existovaly, existují pořád, i když ne tolik jako dříve. Zejména Vídeň je dnes město mnoha národností. Já jsem to poznala i v našem domě. Nebo například manžel pozval z jeho firmy kolegu s manželkou a šestnáctiletým chlapcem. Bylo to o Vánocích, takže jsme měli doma cukroví. A když odcházeli, dala jsem tomu chlapci krabičku, protože mu cukroví moc chutnalo. A on se tomu nesmírně podivoval, že mu to jen tak zadarmo dávám. Jak doslova řekl: „Já se vám divím, já kdybych měl tak dobrý keks, nikdy bych se o něj s nikým nepodělil.“ 

Ty se dnes pohybuješ mezi Vídní a rodným Zlínem, co ti chybí v jednom, potažmo druhém městě chybí? 

kavárna - Foto:  pixabay.com

kavárnaFoto:  pixabay.com

Zpočátku mi chyběly kamarádky, kolegyně, kolegové, a když to převedu na to město, ve Zlíně mi chyběly taxíky, které vůbec tehdy nebyly. Ale já jsem velmi brzy začala pracovat pro ORF a začala točit v Česku. Co se mi v Rakousku líbilo, byl vztah k životní prostředí. V tom byly Rakušané vždy dál než my. I když Zlín je zelené město. 

A když to vezmeme do současnosti. 

Kavárny, to mně u nás chybí. Ale musím být spravedlivá, že i tady tu útulnost ztrácejí. Je to skvělá kultura. Pro mne to navíc byla škola. Hodně jsem se tam naučila naslouchat dialektu, četla noviny. V kavárnách se scházely lidé, kteří nespěchají, byla to vždy jakási oáza. 

Autor:  Klára Stejskalová  (kls)

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas