Češi ve světě7. prosince  2019 v 08:00  

Mezi trampy v Chicagu

Dagmar Bradáčová - Foto: Klára Stejskalová

Dagmar BradáčováFoto: Klára Stejskalová

Osada Dálava byla jedním z živých kulturních center českých emigrantů v Chicagu. Mezi pravidelné návštěvníky trampských setkání patřila také Dagmar Bradáčová, která emigrovala do Spojených států před 37 lety. A od počátku se aktivně zapojila do akcí pořádaných krajanskou komunitou v Chicagu.

Dagmar Bradáčová (Bradac), která dnes pracuje jako knihovnice ve Westechester Public Library, přišla do Ameriky těsně po maturitě na gymnáziu v Litomyšli. 

Nevěděla jsem, jakým směrem se mám ubírat. Musela jsem samozřejmě brát každou práci. I když jsem měla 4 roky angličtiny včetně maturity, tak zas tak dobrá moje angličtina nebyla. Takže moje první práce byla v české restauraci Moldau neboli Vltava, která už bohužel neexistuje. Tam jsem tak pomalu vplula do česko-amerického života a začala jsem chodit na kurzy angličtiny pro cizince. Později jsem se přihlásila na večerní studium na vysokou školu a během několik let jsem dostala tzv. associate degree, což znamenalo dvouletou nástavbu v humanitních vědách. 

Zajímavé a docela pikantní bylo, že jsem musela mít nějaký druhý jazyk a tak jsem si vybrala ruštinu. Potřebovala jsem mít čtyři zápočty, a když jsem absolvovala první semestr a hlásila jsem se na druhý, tak profesorka ruštiny, která byla skutečně Ruska, mi říkala: Ty sem vůbec nemusíš chodit, ty seš jediná, která se mnou rozmlouvá plynně rusky, zatímco ostatní bojovali s azbukou. To jsem považovala za zvláštní vítězství. Že mi 8 let ruštiny pomůže s ruštinou ve Spojených státech, o tom se mi vůbec nesnilo. 

Velmi záhy po příchodu do USA se paní Dagmar seznámila s krajanskou komunitou v Chicagu. Konkrétně se stala členkou trampské osady Dálava, kterou založil a vedl Dr. Eduard Vedral. 

To byl zajímavý člověk, taková pestrá osobnost. Odešel do exilu s manželkou Alicí v roce 1948. První odešla Alice, Eduard za ní a potkali se v uprchlickém táboře v Německu, kde se vzali. Z politických důvodů musel odejít z Fakulty žurnalistiky z Prahy. Přešel na Fakultu práv, odkud byl ale také záhy vyhozen. Po odchodu do Německa krátkou dobu pracoval pro Rádio Svobodná Evropa. Protože v té době byli v Evropě velké politické třenice, tak odešli do Chicaga a Eda se už nikdy do těchto žurnalistických politických kruhů nedostal. V Americe začal pracovat v továrně, kde vydržel po celý život. Zapojil se tu do různého dění ať už atletického nebo katolického. A v roce 1974 založil trampskou osadu Dálava. Velký podnět k tomu dala cesta Waldemara Matušky a KTO, kteří tu koncertovali. Po roce 1968 tu bylo hodně lidí, kteří se o trempink zajímali. Každý pátek chodilo k Vedralovým domů, přinesli se kytary a bendža, hrálo se, zpívalo, byla to úžasná kamarádská parta, každý byl vítán. On měl dar, že přijal každého nového člověka a nijakým způsobem ho nesoudil a nekádroval. 

Paní Bradáčová dodnes ráda vzpomíná na různé akce, soutěže, jako byla třeba soutěž o širák Chicaga. 

Štěpán Rak - Foto: Michael Erhart

Štěpán RakFoto: Michael Erhart

Přivezli jsme trampskou kapelu z Kanady. Dělali jsme to v České Kalifornii ve velikém sále bývalé sokolovny. V té době jsme také podporovali různé koncerty exilových umělců - Karla Kryla, Vlasty Třešňáka apod. A po roce 90 se Eduard Vedral rozhodl, že bude dělat koncerty pro umělce, kteří do té doby nemohli na západ vyjíždět. První, kteří na jeho pozvání přijeli, byl Štěpán Rak a Alfréd Strejček. Štěpán Rak pak tady potom vystupoval ještě třikrát. Eda sem potom pozval Ladislava Bláhu, Josefa Fouska. Byla to úžasná doba a všichni jsme si to užili. 

Jak to vůbec bylo, když přišel rok 1989. Jak to místní komunita vnímala, sledovala? Protože do roku 1989 sem šla většina lidí i s ním, že se třeba domů již nepodívá, uzavřela v sobě vztah k České republice. To asi byl určitý zlom? 

Samozřejmě. Lidé, kteří odešli po roce 1948, si byli jistí, že se do Čech nepodívají. Mnozí utíkali za dramatických podmínek, třeba přes Šumavu. Tato generace si dlouhou dobu neudělala ani americké občanství, považovali se za exulanty a doufali, že se domů vrátí. Zhruba po 20 letech uznali, že to asi nepůjde a zažádali si o občanství. Když to potom prasklo, mysleli si, že je to zázrak, kterého nečekali, že se dožijí. 

Nakolik byla místní česká komunita rozštěpená? Byla tu generace ještě z 19. století. Lidé, kteří tu už žili dlouhou dobu a moc už česky nemluvili. 

ANO. Tito lidé a jejich děti uměli třeba už jen pár českých slov, protože v té době nebylo módní ani populární hlásit se k původní zemi. Ta kontinuita, která existovala od roku 1850, byla do jisté míra přerušena, nikdo se neodvážil jezdit do Čech, byla studená válka. Potom v roce 1948 sem přišla skupina politických emigrantů, kteří si udržovali vlastní skupiny, které byli velice elitní. Potom lidé, kteří přišli v roce 1968, ti se nechtěli žádný způsobem aktivně spolčovat nebo angažovat. To byli lidé, kteří měli k veškerému sdružování odpor. Takže ta generace lidí z roku 48 nadšených pro českou věc se ne úplně sloučila s lidmi z 68. Ovšem když došlo k revoluci, tak myslím, že jsme to uvítali všichni. Já jsem to prožívala se známými. Eduarda Vedrala tehdy vyzvali, aby učinil nějaké prohlášení za českou komunitu pro americkou TV, což udělal. V té době se také konaly veliké manifestace v centru Chicaga.  

Jak to dopadlo s trampskou osadou Dálava? Ta se po roce 1989 rozpadla? 

Ne, ne. Ta začala přivážet české umělce – to byla ta doba příjezdu Štěpána Raka, Pepy Fouska- doba ohromného nadšení. Ti lidé byli vděční za příležitost sem přijet, nebyl to žádný luxus. My jsme jim nemohli nabídnout žádné velké honoráře, protože na tyto koncerty jsme se vlastně skládali a doufali, že na tom neproděláme. Ta snaha se hodnotila z obou stran. Ráda na to vzpomínám. 

Převzal po něm někdo tu štafetu? 

Chicago - Foto: Klára Stejskalová

ChicagoFoto: Klára Stejskalová

Dneska už to není, jako to bylo, ale lidé se stále scházejí, vznikla skupina Borůvky a ti hrají už asi 15-20 let na piknicích a českých akcích. Určitým způsobem ale tato vize pořád pokračuje. 

Udržujete kontakty s rodinou v Česku? 

Já jsem si hodně psala a potom jsem i volala mamince. Maminka samozřejmě nemohla vůbec přijet do Spojených států, nemohla ani přijet na mojí svatbu. Naše dopisy byly cenzurované, takže když jsem napsala něco, co se nelíbilo, dopis většinou nepřišel. Moje maminka mne mohla poprvé navštívit až v roce 90, kdy se narodila moje dcera. A od té doby jsme také jezdili pravidelně do Čech. Používali jsme babičku, mojí maminku jako dětský tábor, což jsme vítaly obě dvě. (úsměv) Já jsem měla pocit, že si maminka tu vnučku užije a já jsem měla oddech od toho celoročního vychovávání. A moje dcera to brala tak, že tady v Americe každý lítá někam za prarodiči, protože americké rodiny jsou poměrně roztroušené po státech. Ta ona prostě musí letět o trošku dál, s tím se prostě nedá nic dělat. Když jí bylo 5 let, tak jsem jí poslala poprvé samotnou. V té době existovala přímá linka ČSA Chicago-Praha, takže jsem se nebála, že by se někde ztratila při přestupu. Měli jsme samozřejmě placený doprovod. Dcera mluvila jak česky, tak anglicky, takže to nebyl problém. Koupila jsem jí pytel nových hraček do letadla, rok předtím jsme jí četli Honzíkovu cestu. Takže byla připravená, zvládla to výborně, babičku přivítala. Seznámila se tam s nějakým chlapečkem, který také letěl do Čech, ale neuměl česky, takže se bál a nesnášel tu cestu tak dobře jako moje dcera. Ta jenom říkala. „babi on letí do Čech a neumí ani slovo česky, nevím, co tady bude dělat?“ 

Autor:  Klára Stejskalová  (kls)

Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas