Češi ve světě14. září  2019 v 08:00  

Suzanna Halsey organizovala newyorské oslavy sametové revoluce z kanceláře Penthousu

Suzanna Halsey - Foto: Ian Willoughby

Suzanna HalseyFoto: Ian Willoughby

Suzanna Halsey je jedna z nejaktivnějších osobností české komunity v New Yorku. Je vášnivá organizátorka, učitelka češtiny a členka zasedací rady newyorské pobočky Společnosti pro vědy a umění, angažuje se i v neziskové organizaci Friends of Czech Greenways.

S paní Halsey jsme mluvili v České národní budově na Manhattanu. Nejdříve jsme se jí zeptali na její český původ. 

„Narodila jsem se v Karlových Varech a nebudu říkat rok… Bylo to dávno. Byla jsem celkem šťastné dítě, jedináček. Vyrostla jsem přímo v centru města a jsem velice ráda, že právě tam. Karlovy Vary jsou celkem mezinárodní město, můžete jít do přírody, která je doslova za rohem, nebo můžete jít v opačném směru, kde zase pobíhají filmové hvězdy". 

V jakém smyslu byly Karlovy Vary v té době mezinárodní, kromě filmového festivalu? 

„Filmový festival byl každé dva roky (střídal se s Moskvou). Jinak je to blízko hranic, takže tam bylo vždy mnoho Němců, alespoň východních, také něco málo Rusů. Každopádně to nebylo úplně české, nebylo to třeba jako v Českých Budějovicích nebo v podobném městě.“ 

Co dělali vaši rodiče? 

„Otec byl právník a matka pracovala v nějaké kanceláři, která se zabývala správou silnic.“ 

Četl jsem, že jste se přestěhovala do Prahy, kde jste studovala filozofii a latinu. Potom jste ale na konci 70. let opustila Československo. Co vás přinutilo k emigraci? 

„Byla to kombinace různých věcí, ale definitivně jsem se rozhodla, když jsem pracovala ve Státním pedagogickém nakladatelství jako redaktorka.“ 

To byla instituce, která vydávala akademické knihy? 

Pohřeb Jana Patočky - Foto: Ondřej Němec

Pohřeb Jana PatočkyFoto: Ondřej Němec

„Hlavně učebnice. V té době umřel Jan Patočka a jedna z mých kolegyň šla na jeho pohřeb. Pak s ní byl kvůli tomu takový velký proces zorganizovaný Svazem socialistické mládeže. Přišel tam někdo z jejich centrálního výboru a začal o ní říkat strašné věci. Říkal, že je imperialistická svině a tak dále. Ona byla přitom tak citlivý člověk, intelektuálka a prostě skvělá osoba. Já jsem tam nehybně seděla a byla na sebe naštvaná, protože jsem se jí nedokázala zastat. Řekla jsem si, že takhle už nemohu žít svůj život. Takže to byl takový ten rozhodující moment.“ 

Jak jste se dostala pryč? 

„No bylo to možné díky tomu, že nebyl internet ani mobilní telefony. Úřady, které vydávaly výjezdní doložku, a Komunistická strana Československa mezi sebou moc dobře nekomunikovaly. Podařilo se mi s matkou obdržet třídenní vízum za jejím bratrem do Německa. Matka ale jela beze mě a já jsem sama emigrovala.“ 

Měla jste nějaký kontakt s domovem poté, co jste emigrovala? 

„Ano, protože jsem se vdala. Pamatuji si, jak jsem se jednou vrátila a viděla, jak lidé se svými taškami stojí frontu před obchodem. Přišlo mi to velice smutné a začala jsem plakat. Také jsem měla kontakt, protože jsem tady v Americe učila češtinu a organizovala události ve zdejší české komunitě. To je moje slabina, celý život něco organizuji.“ 

A v roce 1990 jste organizovala událost, která oslavovala revoluci a pád komunismu v Československu? 

„To je pravda. Když se vrátím k Americe, pracovala jsem tady v NASA, jako knihovnice, v Disney, jako sekretářka v uměleckém oddělení a v časopisu Penthouse.“ 

Smím se zeptat na Penthouse? 

Jáchym Topol - Foto: Vojtěch Havlík

Jáchym TopolFoto: Vojtěch Havlík

„To bylo velice zajímavé, tenkrát jsem si myslela, že se stanu režisérkou. Tak jsem začala pracovat v Penthouse jako střihačka. Majitel Penthousu, Bob Guccione, se velice zajímal o vědu, vlastnil vědecký časopis Omni a také televizní seriál Omni: The New Frontier, který jsem stříhala. Takže to nebylo nic sexuálního. Nicméně, Havel přijel v roce 1990 do New Yorku a vystupoval v Katedrále sv. Jana, jenže ta událost byla jenom na pozvánku. Říkala jsem si, že schází oslava pro nás, běžné lidi. A tak jsem v kanceláři Penthousu začala organizovat událost. Jeden z ředitelů divadla Symphony Space na Broadwayi byl tenkrát manžel spisovatelky Marie Winn, která přeložila knihu Jiřího Weila, Na střeše je Mendelssohn. Její otec byl zároveň doktor Jana Wericha. Takže jsme se rozhodli akci uspořádat právě v jejím divadle. Vzali jsme tam mnoho různých lidí, Hanka Gaifmanová byla tenkrát na NYU a vzala celé letadlo plné českých spisovatelů. Přišel Jáchym Topol a celkově to bylo skvělé. Vybrali jsme nějaké peníze a já jsem založila Ex Libris Czechoslovakia, což byl projekt, jež měl podporovat překlad české literatury.“ 

A podporoval? 

„Ano, ale nestačilo to. Musela jsem z něčeho žít, a tak jsem se toho vzdala. Podařilo se nám pomoct jenom spisovatelce Ivě Pekárkové, a to s částí překladu.“ 

Iva Pekárková - Foto: Tomáš Vodňanský

Iva PekárkováFoto: Tomáš Vodňanský

Ona byla tenkrát newyorskou taxikářkou? 

„Ano byla. Ona byla celkově velice zajímavá žena, žila divoce.“ 

V té době jste v Americe žila dobrých patnáct let. Vím, že jste si vzala za muže Američana, nicméně, uvažovala jste někdy o návratu do Československa, potažmo do České republiky? 

„Přemýšlela jsem o tom. Ale vzhledem k tomu, že mám za muže Američana, tak je to těžké. Nemluví česky a má k tomu takové zajímavé námitky. Říká, že Česká republika je země, ve které platí presumpce viny. Což tedy nevím, jestli je pravda [směje se]. To je jeho hlavní problém, mimo to má i jiné námitky. Náš syn teď žije v Praze a manžel mu pořád říká, aby na důchod přišel sem do Ameriky. O návratu přemýšlím, ale jak se v Česku říká, do stejné řeky dvakrát nevkročíte. A Česko je dnes jiná řeka. Dnes jsem zvyklá na jiný rytmus a mám jiná očekávání ohledně práce, vzájemných vztahů a tak dále. Ale velice ráda se vracím a trávím čas v Čechách. Kvůli projektu Greenways tam jsem každý rok.“ 

To jsem se právě chtěl zeptat, co je to Friends of Czech Greenways? 

„Friends of Czech Greenways založil spolu se svojí ženou Lubomír Chmelař. Potom, co založili Prague-Vienna greenways v 90. letech, chtěli mít zahraniční pobočku, která by projekt propagovala, a tak vznikla newyorská pobočka.“ 

Co jsou greenways, nějaké stezky nebo něco takového? 

Greenway Jizera - oblíbené místo nejenom cyklistů, ale i koloběžkářů - Foto: Šárka Škapiková

Greenway Jizera - oblíbené místo nejenom cyklistů, ale i koloběžkářůFoto: Šárka Škapiková

„Je to velice zajímavý příběh. Chmelařův otec pracoval pro Baťu v Keni. Chmelař v Keni vyrostl a potom se oženil s Angličankou a dostal se do New Yorku. V roce 1989 si řekl, že by rád něco udělal pro svou vlast, protože se, mimochodem, narodil ve Zlíně. Přičemž greenways jsou vlastně americký nápad, existuje například Hudson River Greenway. Chmelařova ambice byla spojit Prahu a Vídeň, dvě královská města, přes přírodu a bez aut. Dal dohromady pět lidí v tehdejším Československu a vytiskl brožury, navrhl trasu a spojil památky UNESCO. Stezka Praha-Vídeň byla první a inspirovala další ve střední Evropě. Výsledkem je stezka podél Labe a Moravské vinařské stezky.“ 

Také jste aktivní ve Společnosti vědy a umění. Co obnáší hlavní činnost této organizace? 

„To záleží od různých poboček. Organizace byla založena, tuším, v 50. letech a hlavní cíl se od té doby změnil. Tady v New Yorku máme oddělenou pobočku a zabýváme se hlavně propagací české kultury, historie a intelektuální minulosti. Organizujeme přednášky, promítání filmů, koncerty a tak dále. Všechno je v angličtině.“ 

Dále učíte češtinu, kdo jsou vaši typičtí studenti? 

„No, je to velice smutné, protože musím říct, že počet studentů klesá a tento semestr nemám v podstatě žádné. Typičtí jsou studenti s českým nebo slovenským původem, kteří chtějí jít studovat do Prahy. Takové studenty mám na NYU. Také mám soukromé hodiny a tam je důvod hlavně hudba. Měla jsem dva perfektní studenty, kteří milovali českou hudbu, a proto se chtěli naučit česky.“ 

Mnoho lidí říká, že Češi v zahraničí se moc nesdružují. Je toto i vaše zkušenost? Vy se zdáte jako velice aktivní členka zdejší české komunity. 

„Musím říct, že je to pravda. Nemyslím si, že se Češi sdružují tolik jako Poláci nebo Slováci. Na Facebooku často vidím, že Slováci spolu jezdí na lyže a mají festivaly. Podnikají věci ve skupinách. Češi toto opravdu nedělají. Já organizuji, protože jsem posedlá organizátorka, ale mimo to se toho, myslím, moc neděje.“ 

Proč si myslíte, že to tak je? Je to, protože se Češi rádi asimilují, nebo prostě nemají takový pocit soudržnosti? 

„Myslím si, že to nepotřebují. Za prvé se mohou vrátit, kdykoliv chtějí. Svoje české kamarády mají pořád na Facebooku. Za druhé jsou zaneprázdnění, lidé jsou vždy velice zaneprázdnění. Také je to kvůli určitému splynutí. Češi, kteří sem přijedou a neumí anglicky jsou asi někde v Astorii, v nějaké hospodě. Mladí, profesionální Češi se ale s ostatními Čechy stýkat nepotřebují. Chtějí splynout. Chtějí něco dokázat tady. Chtějí mluvit anglicky a poznávat Američany. Jinými slovy, proč se sdružovat?“ 

Autor:  Ian Willoughby, Vojtěch  Pohanka

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas