Ve Finsku se člověk cítí v bezpečí

Libuše Philippová - Foto: Pavel Novák

Libuše PhilippováFoto: Pavel Novák

Ve Skandinávii žije skoro půl století. Do Finska se přestěhovala za svou láskou. Jaké byly začátky varhanice Libuše Philippové, o tom si s ní v Helsinkách povídal Pavel Novák.

Jako čerstvá absolventka varhanního oddělení pražské konzervatoře dostala nabídku od Pragokoncertu, jestli by nejela s kapelou do Finska. 

„Tak jsem si říkala, že za svoje peníze se v životě do Finska nepodívám. Tenkrát to bylo takové vzdálené, vůbec jsem netušila, co a jak. To bylo v roce devatenáct set sedmdesát. A pak jsem tady tak nějak byla tři roky, byla jsem i ve Švédsku, kam jsme jezdili s kapelou. No a jako mladá holka jsem se zamilovala, vdala, udělala si dceru a zůstala jsem tady, samozřejmě. Takže od sedmdesátého třetího, sedmdesátého čtvrtého, tady žiji na stálo". 

Finština není úplně jednoduchý jazyk. Jaké byly začátky s finštinou, když jste sem přišla a rozhodla jste se, že tady budete bydlet? 

„Hned od začátku jsem začala mluvit finsky. Měla jsem to štěstí, že naproti v domě ve Vantaa, kde jsem bydlela na začátku, byly takové dvě paní - jedna byla lektorka a druhá profesorka finštiny a ony se vždycky chtěly učit na piano, a nikdy neměly možnost. Tak jsme si to vyměnily. Já jsem je učila na piano a ony mě učily finštinu. Takže jsem měla to nejlepší školení, jaké jsem mohla mít". 

Z varhanice soudní tlumočnicí 

Libuše Philippová s manželem - Foto: Pavel Novák

Libuše Philippová s manželemFoto: Pavel Novák


Po odchodu do Finska musela Libuše Philippová zaplatit za studium na konzervatoři. Ztratila i část přátel. Někteří jí řekli, že se s ní nemohou stýkat, protože by o tom museli psát zprávy Státní bezpečnosti. A protože ve Finsku není velká poptávka po koncertních varhanících, učila Libuše Philippová na hudební škole, hrávala na varhany v kostelích nebo dělala korepetice v opeře. Dnes je soudní tlumočnicí do češtiny. V domě na helsinském předměstí Mäkkylä, kde paní Philippová žije posledních třicet let, ovšem klavír nechybí. 

„Manželovi ale nehraji, ten si pouští rádio. Většinou si hraji, když jsem sama doma". 

A kde se žije radostněji? 

„Řekla bych, že v Česku je větší sranda. Nebo legrace, jak se říká. Tady se zase žije klidně, máte tu takový pocit, že jste v bezpečí". 

Autor:  Klára Stejskalová  (kls), Pavel Novák  (pan)

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas