Češi ve světě21. září  2019 v 08:00  

Vít Vaníček učí Brazilce jezdit na kajaku

Vít Vaníček - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Vít VaníčekFoto: Zdeňka Kuchyňová

Vít Vaníček je bývalý český kajakářský reprezentant. Osud ho však zavál do Brazílie, kde se oženil. Ale u vody zůstal. Má sportovní agenturu a vodáckou školu. Byl také členem organizačního výboru olympijských her. V rozhovoru prozradil, jak zvládl portugalštinu, které řeky se mu v Brazílii líbí, co na jeho odchod na druhý konec světa říkali rodiče a jak se schází krajané v Sao Paulu. Svoji manželku poznal, když se vydal do Brazílie na vodácký maraton.

„Reprezentoval jsem ČR nejdřív v juniorských soutěžích, potom v dospělých. Opustil jsem olympijské tratě a jezdil delší maratóny. V roce 1997 se v Brazílii konal multisportovní maraton, jehož součástí byl i vodácký maraton. Odjel jsem tam za Česko a poznal svoji manželku. Tři roky jsme spolu chodili na dálku. Tehdy ještě nebyly maily. Psali jsme si dopisy, to už si dneska nikdo nepamatuje. V roce 2001 jsem tady dokončil bakalářské studium na ekonomické škole, odjel do Brazílie na zkušenou a zůstal jsem tam dodnes". 

Kolik měří sportovní vodácký maraton? 

„Na Mistrovství světa je oficiální trať kolem 35 kilometrů, ale v Brazílii to byl tehdy šestidenní maraton, a ujeli jsme kolem tří set kilometrů. Byla to extrémnější verze". 

Jak zrálo rozhodnutí přestěhovat se do Brazílie? 

„Já jsem žil vždycky v takovém neklidu, cestoval jsem na závody po světě. Jsem flexibilní člověk a rád se učím nové věci, poznávám nové lidi. Cizí řeč jsem se naučil poměrně rychle. Manželka měla dobré postavení, které bylo škoda opouštět, a já byl čerstvý absolvent školy. Za dva roky jsem se naučil portugalsky, nevíc mám rád teplo. Tak jsme o tom moc nepřemýšleli. Mám dobrý vztah s mým tchánem a hlavně s mojí tchyní. Trošku pomáhá i to, že máme podobné zázemí. Moje tchyně je potomek německých přistěhovalců. I když jsme tak daleko, zjišťujeme, že střední Evropa má k sobě hrozně blízko přes několik generací a národů, které vedle sebe fungovaly ne úplně přátelsky, ale rozumíme si velice dobře". 

Jak se vyrovnala vaše rodina s tím, že odejdete na druhý konec světa? 

„Rodiče to zpočátku nebrali s velkým nadšením, to se dalo čekat. Do Čech jezdím každý rok. Nakonec se s tím smířili, viděli, že se mi tam začíná dařit. Moje maminka má manželku moc ráda. Byli se tam za mnou podívat. Maminka tam byla ještě v době, kdy jsem tam jezdil jen na návštěvu. Tatínek tam byl dvakrát. I v roce olympiády, takže to byl pro něj úžasný zážitek". 

Vy jste začal žít v Rio de Janeiru nebo v Sao Paulu? 

„V Sao Paulu. V Rio de Janeiru jsem bydlel přechodně kolem olympijských her, protože jsem byl členem organizačního výboru, takže jsem měl na starosti rychlostní kanoistiku a paralympijskou kanoistiku. Strávil jsem v Riu skoro rok. Zajímavá zkušenost, ale srdcem jsem v Sao Paulu, odkud bych se nerad stěhoval". 

V čem jsou ta města tak jiná, že byste odsud nerad odcházel? 

„Sao Paulo a Rio, to jsou dvě různé nátury lidí. Sao Paulo je relativně fungující město s nadprůměrnou mírou bezpečnosti ve srovnání s jinými metropolemi Jižní Ameriky. Člověk si samozřejmě musí dávat pozor kam chodí a kam ne. Ale není to tak extrémní jako v Rio de Janeiru, kde si člověk vyjde na Copacabanu s peněženkou, a vrátí se bez peněženky, bez pasu a bez oblečení. To se nedá srovnávat. V Riu opravdu funguje ta věta, uděláme to zítra, nebo další den. V Sao Paulu se s tím moc nesetkáte, že by vám to někdo sliboval. Buď to rovnou udělají nebo řeknou, že to nestihnou a bude to až druhý den, a většinou to tak bývá. V Sao Paulu se chodí na čas, v Rio de Janeuiru je ležérnější styl. Když vám pak kolem olympiády visí nějaký termín, tak to už tak zábavné není". 

Převzal jste za ty roky něco z latinsko-americké mentality? 

„Určitě. Mí kamarádi z Čech si ze mě dělají srandu, že ještě než jsem se tam odstěhoval, tak dochvilnost nebyla mojí silnou stránkou, i když dneska jsem přišel včas. Z brazilské mentality jsem převzal takovou dobrou stránku povahy, být na lidi hodný, řešit věci s úsměvem. První dojem z jednání v Brazílii je úplně jiný, než třeba tady v Čechách. To mi tu schází, že se lidi na sebe moc neusmívají. Myslím si, že to je možná škoda, že si tím ubíráme radost z toho setkání s jinámi lidmi. Brazilci se v tom vyloženě vyžívají". 

Vy jste pořád zůstal kolem vody a vodáků? 

„Zůstal. Já jsem tam odjel jako vystudovaný ekonom, ale byl jsem vždycky u vody. Jezdil jsem závodně na kajaku a postupně jsem začal dávat vodácké lekce. Za Brazílii jsem dokonce závodil nějakou chvilku, jezdil jsem za ně mezinárodní maratony. Odtud byl jenom krůček k tomu začít ostatní učit jezdit na kajaku. Dopadlo to tak, že jsem opustil kariéru ekonoma a začal jsem se věnovat vodáckým lekcím a organizování vodáckých akcí. Dokonce jsem vystudoval bakalářské studium tělesné výchovy a sportu, takže na to mám ještě brazilský papír". 

Jaké jsou z pohledu vodáka v Brazílii řeky? 

„Brazílie nemá vysoké hory, není tam nikde sníh. Neznají tam řeky, jaké známe z Evropy nebo z Chile a Argentiny, to je všechno ledovcová voda, kde na jaře všechno odteče, pak tam přes léto nic není. V Brazílii je voda v řekách hlavně z deště, takže to jsou řeky s poměrně velkým spádem. Tam, kde je divoká voda, to je většinou na horních tocích. Všude kolem řek je prales. Pro oko vodáka to je jiný pohled, než třeba řeky na jihu Evropy, na Korsice, kde je suché středozemní klima. Další výhoda je, že to nejsou ledovcové řeky, tam se jezdí všude v teplé vodě. Takové věci jako neopreny a suché obleky tam v podstatě nepoužíváme nebo velmi málo, což je velká výhoda". 

Která řeka se vám nejvíc líbí z Česka? 

Čertovy proudy - Foto: Zdenek1945 , Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Čertovy proudyFoto: Zdenek1945 , Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

„Já jsem na řekách jezdil na kajaku závodně, takže takové zkušenosti jako Vltava, Lužnice a tak dále se přiznám, že nemám. Letos jsem byl poprvé jako vodák na Berounce. Co se týče divoké vody, tak jsem letos už potřetí byl na Lipně na Čertových proudech. To je řeka, kterou může celý svět České republice závidět. Pro mě je to top řeka. Vltava pod Lipnem a Čertovy proudy, tam si to užívám každý rok". 

Máte takto oblíbenou řeku v Brazílii? 

„Velmi rád jezdím na řeku Juquiá, ta je asi 60 kilometrů od Sao Paula směrem na jih. To je řeka sice jednoduchá, ale je tam skvělá raftová cestovka, se kterou spolupracuji. Jezdím tam spíš kvůli těm lidem, občas organizujeme společně akce. Technicky je velmi sympatická řeka Rio do Peixe, to je Rybí řeka, která je 120 kilometrů na druhou stranu na sever. To bych doporučoval všem, kdo by chtěl mít na začátek techničtější řeku, třeba až do V 4. Dneska jsem už víc než vodácká škola vodácká agentura, takže se víc zaměřuji na konkrétní akce". 

Vidím, že máte svaly. Pořád pilně trénujete? 

„Dneska už tomu tréninku moc nedávám. To je možná škoda. Spoustu času trávím v kanceláři na počítači, na telefonu. Ale stále jezdím na vodu a ještě mi za to klienti platí. Takže jsem každý víkend někde na vodě, ať už s klienty nebo si vyjedu někam sám, což je pro mě svátek. Během týdne se snažím občas zajít do posilovny a občas běh, ale přiznám se, že už tomu neříkám trénink". 

Sledujete dění v Česku? 

„Pořád mám kontakt s Českou republikou. Není to tak, že bych odjel na druhý konec světa a na Česko zapomněl. Naopak. Poslední dobou jsou moje kontakty s Českem ještě intenzívnější, než byly na začátku. S češtinou mám kontakt poměrně častý. Máme tam malou skupinu kamarádů. Bavíme se česky, chodíme do hospody, tu češtinu si cvičíme minimálně jednou za měsíc, někdy i víckrát. Funguje tam krajanský spolek, který byl založený možná ještě za Rakouska. Snažíme se poslední dobou do toho zapojit, ale není to úplně jednoduché. Je tam trošku cítit i nedůvěra těch starších Čechobrazilců vůči nám, že se tam snažíme přijít s novými myšlenkami a nějak to tam dát trošku dohromady. Je to běh na dlouhou trať, nevím, jak to dopadne dál. Máme tam však svůj neoficiální spolek, třeba v Sao Paulu se nás sejde třeba deset Čechů našeho věku, jsme mladí kluci. Češi se rádi druží hlavně u toho piva. Tak to je tradice, kterou tam poctivě udržujeme". 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas