Články6. ledna  2014 v 10:00  

Exil.cz: Marie podruhé

Marie Dohnalová - Foto:  Česká televize

Marie DohnalováFoto:  Česká televize

“Kde se tu bereš, děvče?” - zeptala se Marie, když mne na té blátivě cestě ve Veselynivce konečně poznala. Kyblík s čerstvě nadojeným mlíkem postavila opatrně na zem a pak mne objala. “Tak tě u nás vítám. Máš určitě hlad.” A nízkou dřevěnou brankou jsme vešly na venkovský dvorek.

I tady je plno bláta, jen přes největší louže je hozené prkno. V hnoji vedle chlíva se hrabou slepice a pes uvázaný na dlouhém řetěze se může pominout. Před vchodem do chalupy ale Marie zuje zablácené holínky a dovnitř vejde jen v tlustých ponožkách. Rychle se shýbnu a zouvám se taky. Uvnitř je naklizeno, všude po zemi koberce, v kredenci se třpytí sklenice. Na příborníku v pokoji, který se zjevně užívá jen o svátcích, stojí v rámečcích vybledlé černobílé fotografie. 

“To jsou moji,” ukáže na ně Marie rukou. Dnes tu už ale žije sama, bydlí v přístěnku, kam se vejde jen postel, noční stolek a pár hrnků s kytkami. “Tady mi to stačí.” 

“Máš určitě hlad,” opakuje a hned prostírá na stůl. Boršč na kuchyňském sporáčku je dosud teplý, a hned se taky objeví nakládané maso a okurky, ostrý zelný salát a čerstvé mléko. Chleba se tu krájí na dva prsty tlustý. 

“Najez se,” pobízí mne, sama si ale nedá. 

“Vy nebudete?” 

“Ne,” řekne jen a já nevím, jak si to mám přebrat. Je snad nemocná? Nebo jí její víra ukládá nějaký půst, o kterém nemám ani tušení? Anebo, a toho se bojím nejvíc, přede mne postavila všechno, co doma má? Je to jídlo na týden, které jí pak bude chybět? 

- Sousto studeného vepřového nemůžu najednou ani polknout… 

“Já už toho moc nesním,“ uklidňuje mne ale Marie. “A teď mě, děvenko, omluv,” pokračuje a na tváři té staré upracované ženské se na okamžik objeví únava. 

“Musím si jít na chvilku zdřímnout,“ čekala bych. Ale ne - “Půjdu si číst v Husovi,” řekne Marie. A odejde do svého přístěnku. Není to dávno, co tahle Marie od krav měla na mezinárodní konferenci v Oděse přednášku o Husově pojetí pravdy. Mluvila spatra. Historikové, teologové a kazatelé jí pak tleskali vstoje. 

Odpoledne se jdeme spolu projít po vsi. Marie mne zavede na humna. Chvilku stoupáme do příkrého svahu. Marie potom otevře železnou branku ve zdi a jsme na hřbitově. Je odtud hezký výhled na vesnici. Leží tu Antošovi, Jelínkovi, většina jmen na starých náhrobcích už ale není k přečtení. Stranou je i nejstarší hrob, vlastně jen kovový křížek. Sotva drží v zemi, příští bouřka ho už vyvrátí. 

“A tady mám svůj koutek,“ pokračuje Marie. “Jsou tu tatínek s maminkou, sestry, muž a taky moje dcera,” říká pokojně. “Chodím si sem s nimi povídat.” 

Marie se shýbne a z jednoho hrobu vytrhne trs trávy. Zastrčí ho do kapsy v zástěře, aby tu nedělala nepořádek. 

Večer Marie znovu podojila krávu, praseti naložila brambory s otrubami, na mezičce za chalupou nažala trochu trávy pro králíky a zavřela slepice. Pak nám oběma uvařila čaj. Slunce právě zapadalo. Další den staré ženské by tak mohl skončit. 

“Nepůjdeš se mnou?” zeptala se mne ale. “Mám ještě práci.“ 

Kdybych řekla: “Nepůjdu,” nic by se nestalo, Marie by se nezlobila. Už se na nic a na nikoho nezlobí. Zvedla jsem se ale z lavice a vydaly jsme se spolu na druhý konec vsi. Široká cesta vedla mezi luloukami, svažovala se ke špinavému rybníčku a za ním zase stoupala do vrchu. Právě tady stál kostel. 

Dřív tu byl krám, nebylo v něm ale co prodávat. Léta byl zavřený,” vypráví Marie cestou. “Tak jsme ho koupili a opravili. To víš, trvalo to, aspoň se teď ale máme kde scházet,” pokračovala. 

“Vy jste tu dřív žádný kostel neměli?” ptám se udiveně. Žijí tu přeci už sto let! Všude jinde si ho poutníci postavili. 

“Ne, nikdy tu nebyl. Scházeli jsme se po chalupách, a pak nám to zakázali úplně. Lidi tak na Boha docela zapomněli. ” 

“A vy? Vy sama jste nikdy nepřestala věřit?” – Cítím, že se tu pouštím na tenký led. 

“Já o tom dřív moc nepřemýšlela,” říká Marie po chvíli. 

“Jak taky? Mám sotva pět tříd obecné. A ve škole nám pořád říkali, že žádný bůh neexistuje. To jen máma mi doma občas připomněla: Marie, on tě vidí.” 

Užasle se na ni podívám. Tohle mi vypráví ženská, před kterou stojí vzdělaní teologové jak malí kluci? 

“Víš, já měla docela jiné starosti. Celý život jsem dělala v kolchoze, dojila jsem krávy. I doma bylo hospodářství, dobytek, dřina od rána do večera. V sedmnácti jsem se vdala, přišly děti… Muž mi brzy umřel, chudák. Zůstala jsem na všechno sama. - Kde by člověk vzal čas myslet na takové věci?” 

“A jak … ?” zarazím se. Pořád se někoho vyptávám, je to moje práce, teď ale cítím, že je to až moc osobní. 

“Ani pořádně nevím, jak to přišlo,” vypráví ale Marie pokojně. “To už mi bylo padesát, a - prostě jsem si začala číst v Písmu. Musela jsem se to ale naučit,” směje se. “Dřív jsem česky nečetla. Učila jsem se z Kralické bible jako ze slabikáře.” 

Mezitím jsme došly ke kostelu. Na Marii tam čekalo pár dalších ženských, všechny hodně přes šedesát, a tři udření mužští. Marie se s každým přivítala, vyptala se na vnuky, jestli mají dost léků i zda už jim doma spravili střechu, a bohoslužba mohla začít. 

“Vítám tu mezi námi návštěvu z Prahy. Dnes budeme mluvit o pochybnostech,” řekne Marie. Ani si přitom nesundá ten šátek na babku, ve kterém jsem ji v poledne potkala cestou za pastvy. Vlastně se tak vůbec neliší od ostatních ženských, co taky právě podojily, nakrmily prase, uvařily čaj… 

Večer mne Marie uloží v parádním pokoji do peřin, jaké si pamatuji od své babičky. Byly taky tak těžké, stejně zábly, cítila jsem se v nich ale stejně bezpečně jako tenkrát. V dobách, kdy den ještě končil pusou na dobrou noc. - Když jsem se probudila, byla už Marie se svou jedinou krávou zase na pastvě. Vedle postele stál hrnek čaje a krajíc chleba tlustě namazaný sádlem. 

“Omlouvám se, že jsem zaspala,” vysvětluju Marii, když ji na pastvě konečně najdu. „Dlouho jsem nemohla usnout.” 

“Já vím, slyšela jsem, jak se celou noc převaluješ,” uklidňuje mne Marie. “Máš asi starosti, viď? Něco doma? Nebo v práci? Nedivím se, nechtěla bych tam u vás žít. Toho spěchu pořád… - Tady je aspoň klid.” 

Marie sedí na louce, kde se v dopoledním slunci pase pár krav. V trávě kvetou divoké hvozdíky a drobné chrpy. 

“Víte, chtěla jsem zeptat…” najednou nevím, jak dál. Kvůli tomu ale přeci přijela! 

“Na co?” 

“NO - jak to vlastně všechno zvládáte?” 

“Co jako myslíš?” - zeptala se Marie udiveně. 

“Všechno - tu práci tady, hospodářství, kázání v kostele, tu samotu…” 

“Ani nevím,” řekne po chvilce Marie. “O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Na to není čas… A sama tu taky nejsem! Koukni se, kolik je tu jen lidí, a každý něco potřebuje.” Po cestě právě šly dvě staré ženské, na provaze vedly tele. Už zdálky na Marii zamávaly. 

Pak už mne čekala jen zpáteční cesta. Autobusem se vydávám do Oděsy. Míjíme poslední domky Veselynivky, ještě jednou se otáčím. Na cestě před chalupou stojí Marie v modrých propínacích šatech a šátku na babku. Mává mi na rozloučenou. Do tašky mi přibalila buchty. S tvarohem. “Kdybys měla cestou hlad…” - Spěchám, v Oděse musím chytit večerní letadlo do Prahy. Tohle už znám: letadlo se bude teprve rozjíždět po dráze, já už si ale budu psát poznámky, abych na nic nezapomněla. - I když ne, tentokrát si nic psát nebudu. Z téhle cesty žádnou reportáž raději nenapíšu. 

Autor:  Milena Štráfeldová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas