Články4. listopadu  2013 v 10:00  

Exil.cz: J.A.K.

Jan Amos Komenský - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Amos KomenskýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Chtěla jsem, Janu Amosi Komenskému se ale nelze vyhnout! Jako malou mne jeho zamračený kamenný pomník před školou trochu děsil, obíhala jsem ho zadem. A k tomu se ještě muset nadrnčet všechny ty podivné názvy jeho děl - Kšaft umírající matky Jednoty bratrské kupříkladu! Narodil se - zemřel, spousta letopočtů a nesrozumitelných slov… Co si s něčím takovým mají ubozí žáčci počít? Kam se přitom poděly pedagogické zásady Učitele národů?

Později mne víc a víc popouzely všechny ty barvotiskové obrázky Růžového paloučku, kde se pobělohorští exulanti loučí s vlastí. Jejich skutečně tragický odchod ze země se díky těmhle malovánkám rozmělnil v jakýsi sentimentální kýč. Jistě, se sentimentalitou propaganda pracuje ráda. Je to působivé. Funguje to. Tady jde ale o zřejmé zneužití. A navíc právě podobné žánrové scénky z našich dějin (Hus na kostnické hranici, Havlíček strádající v Brixenu) v nás po generace živí ten příjemně sebelítostivý pocit, že my za nic nemůžeme. Jsme přeci jen oběti cizácké zvůle… 

Z Komenského se stala přímo suma všech těchto klišé. Jaký byl ale doopravdy? Nebo alespoň přibližně? - Vlastně by se mohl jmenovat Jan Amos Segeš. Po otci. Proč se psal Komenský, přesně nevíme. Snad kvůli Komně, odkud pocházela jeho rodina? Nebo se tu sám narodil? O tom se ale vedou spory. Právě tak by mohl být Nivnický nebo Uherskobrodský. Právě tady, v Uherském Brodě, ale vyrůstal. Jeho otec Martin patřil k významným členům zdejší Jednoty bratrské. Brod byl na konci 16. století jedním z nejbohatších měst na jihu Moravy. Pořádaly se tu trhy, dařilo se řemeslům, děti zdejších měšťanů chodily do bratrské školy. K protestantství se ostatně hlásila většina místních obyvatel. 

„Jene, doběhni mamince pro dříví! A neošklíbej se, víš přeci, že lenost je smrtelný hřích,” napomínal možná budoucího učence jeho přísný otec. Když ale klouček ze dvorka dotáhnul celou náruč polínek, pohladila ho mamince po hlavě a tajně mu podstrčila hrst křížal. Mohlo to tak být? - Komenského dětství je velká neznámá. Lítal s klukama po humnech? Chodil sousedům na hrušky? Nebo raději vysedával doma a luštil písmenka ve starém rodinném kancionálu? Jakou mu rodiče chystali budoucnost? A jakou si ji představoval sám? Co se honí v hlavě géniům, když jsou ještě malí? 

Zjevně nadanému klukovi bylo ale sotva dvanáct, když docela osiřel a ujala se ho teta Zuzana Nohálová ze Strážnice. Ani Strážnice v té době nebyla žádná malá obec. Měla zhruba sedm set domů a žilo v ní na čtyři a půl tisíce obyvatel. Patřila tak k nejvýznamnějším městům na Moravě. Díky Žerotínům, kteří město na počátku 16. století koupili, tu fungovala i vyšší bratrská škola. Právě tam Jan studoval. Je mu ale teprve šestnáct, když vojska sedmihradského knížete Štepána Bočkaje Strážnici vypálí a Komenský ztrácí domov podruhé. 

Dnes si už sotva umíme představit, v jak nejisté době Komenský vlastně žil. Kolik Morava zažila v jeho době nájezdů a jak krutě si tu dobyvatelé počínali! Uťatá hlava byla vlastně milosrdná smrt. Mnohem častěji zůstali ve vypleněném a spáleném městě ležet naříkající lidé s usekanýma rukama a nohama, rozpáraným břichem nebo vyloupanýma očima. Mladé ženy a dívky, pokud přežily znásilnění, byly často odvlečeny na trh, do otroctví. A děti? Vojáci si je napichovali na zakřivené šavle. O tom, jakou hrůzu tu šířili při svých vpádech Turci, se dodnes zpívá v lidových písních. Stačí si zalistovat v Sušilově sbírce. – Co z toho viděl Komenský ještě jako chlapec, na vlastní oči? 

Po vypálení Strážnice se nakrátko vrací do Nivnice, pak ale odchází na latinskou školu do Přerova. A v devatenácti letech zamíří do německého Herbornu. Zdejší učení vzniklo vlastně teprve nedávno, v r. 1584, a má prý sotva stovku studentů. V roce 1602 ale v herbornské akademické tiskárně vyšel Piscatorův první protestantský překlad Bible, který se pak rozšířil po celém protestantském světě. A odtud, z Herbornu, se dochoval i nejstarší rukopis Komenského. Spolužáku Crispovi píše do památníku: V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v starosti, kterak by dobře umřel. V té době mu není ještě ani dvacet! „Nelež pořád v těch knihách! Pojďme se podívat na hradby,” lákal možná spolužák Jana Amose. “Je tak krásný večer!” Moc dobře přitom věděl, že při západu slunce se na hradbách procházejí místní děvčata. A že o kousek dál je na rozcestí krčma, kde hostinský studentům nalévá laciné víno a na nic se nevyptává. S Janem ale zřejmě velká zábava nebyla. Přeci jen raději ležel v knihách. Nebo ne? 

V r. 1613 Jan studuje na univerzitě v Heidelbergu. Na rozdíl od Herbornu je to věkovitá škola, založena byla už v r. 1386. Tehdy, v době papežského schizmatu, sem část profesorů přišla z Paříže a dokonce i z Prahy. Později se zdejší univerzita stala jedním z center reformačního učení kalvínského směru. Sešli se tu věhlasní profesoři z řady zemí, až z Francie a Nizozemí. Jako sídlo kurfiřtského dvora lákal Heidelberg také studenty ze šlechtických rodin. Z českých a moravských rodů tu pobývali například Žerotínové nebo Kounicové. Pro ty ale studium v Basileji, Ženevě, Heidelbergu nebo Wittenbergu bylo především součástí jejich kavalírských cest Evropou. Mířili sem však i synkové ze zemanských nebo dokonce měšťanských rodin, kterým třeba i jen krátký pobyt na univerzitě umožnil, aby se později uplatnili ve správě obcí nebo šlechtických panství. 

Sám Komenský ale zůstal v Heidelbergu jen krátce. Ve stejném roce navštívil také Amsterodam, už o rok později se ale vrací na Moravu. Jde hlavně pěšky a nese s sebou Koperníkův spis o hvězdách. Možná si ho dával na noc pod hlavu, když přespával někde ve stodole nebo pod stromem… Mohl tak rovnou pozorovat, o čem Copernicus psal. Když JAK konečně došel domů, stává se rektorem latinské školy v Přerově. Sám tu přitom ještě nedávno studoval. Ve čtyřiadvaceti letech je vysvěcen a působí jako kazatel Jednoty ve Fulneku. Zde se také ožení se svou první manželkou Magdalénou. Všechno je, jak má být. Do stavovského povstání chybí ještě dva roky… 

Poznámka na okraj: vypadalo to přeci tak nadějně! Ke konci 16. století panovala v českých zemích náboženská svoboda, jaká v celé střední Evropě neměla obdoby. Rudolfův Majestát z r. 1609 stvrdil právo na svobodné náboženské vyznání pro královská města i šlechtu, dokonce i pro poddané. Nikdo nesměl být nucen ke katolické víře. České stavy byly čím dál sebevědomější, bohužel ale i rozhádanější. Rudolf II. zato upadal stále více do depresí a spíš než o panování se zajímal o astrologii nebo svůj zvěřinec. Choval prý i orangutana! Praha se přitom díky němu stala evropským kulturním centrem, na jehož lesku se samozřejmě přihřívaly i panské rody. 

Ani nástup Rudolfova bratra Matyáše na český trůn v r. 1611 ještě neznamenal pro náboženskou svobodu v zemi velké ohrožení. Matyáš přeci Rudolfův Majestát potvrdil. Byl to ale slabý panovník a tahanice mezi zdejšími katolickými a protestantskými rody narůstaly. Stavy začaly vyjednávat s jeho budoucím nástupcem Ferdinandem II. a r. 1617 ho přijaly za českého krále. Přeci i on jim stvrdil platnost Majestátu! Kdo z českých pánů tehdy tušil, že tento zapálený katolík, který už dříve potlačoval náboženskou svobodu v Korutanech a Štýrsku, nemá nejmenší chuť Majestát dodržet? 

Stavovské povstání, které začalo r. 1618 vyhozením místodržících Martinice a Slavaty na hromadu hnoje pod okny Pražského hradu a skončilo o dva roky později bitvou na Bílé hoře, je tuším dost známé, abychom je zatím mohli přeskočit. To ráno po bitvě ale muselo být opravdu kalné! 9. listopadu L. P. 1620 totiž začíná jedna z nejsurovějších etap českých dějin. Popravou 27 českých pánů na Staroměstském rynku v červnu následujícího roku šokoval Ferdinand II. celou Evropu. - I tehdy si totiž o sobě myslela, jak je moderní, tolerantní a otevřená novým myšlenkovým proudům. Dávno už přeci překonala tmářství středověku! Třicetiletá válka, v níž zahyne celá třetina obyvatelstva a která hospodářsky vrhne kontinent o století zpátky, teprve přijde… 

Jsme ale teprve na začátku této pohromy. Po bělohorské bitvě se Komenský jako příslušník Jednoty musí skrývat. Ve Fulneku mu přitom umírají žena i dvě děti na mor. - Sama Magdaléna ještě celé dny skučela bolestí a třásla se v horečce, děti ale byly tím utrpením tak zesláblé, že už ani nenaříkaly. Jen prosily o vodu. Rty měly přitom do krve rozpraskané. Zemřely naštěstí rychle. Paní Magdaléně se ještě snažil felčar ulevit tím, že jí prořízl hnisavé boule v podpaží a v tříslech, bylo ale už pozdě. Nákaza pronikla do celého těla. Místní pohodný, kterému se nemoc bůhvíproč vyhýbala, je jako mnoho jiných obětí moru hodil do společné jámy a zasypal vápnem. Sebral jí přitom zlatý křížek, který měla na krku? Nejspíš ano. Byla to taky jeho jediná odměna. 

Komenský se ale o smrti své rodiny dozví až za rok! Stejně jako o tom, že mu císařští vojáci na rynku ve Fulneku veřejně spálili jeho rukopisy a poznámky. Ta bezmoc! - Obrazem téhle životní rány se stane Labyrint světa a ráj srdce. Neboli Světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost a naposledy omrzení všeho a zoufání… - Už v r. 1624 ale potkává svou druhou ženu Marii Dorotu a bude s ní mít další čtyři děti. 

Už v r. 1627 nastává ale v životě Komenského okamžik, se kterým si asi nejen já nevím rady. JAK se totiž v Branné v Podkrkonoší setkává s tehdy sotva šestnáctiletou prorokyní Kristinou Poniatowskou a začne zapisovat a šířit její věštby. Publikoval tak přes osm desítek halucinací, ve kterých Kristina věštila skvělou budoucnost Jednoty bratrské. Komenský vezme Poniatowskou dokonce s sebou i do exilu. Kuriozní ale je, že jakmile se v r. 1632 mladá polská šlechtična vdá za Daniela Strejce - Vettera, mimochodem prvního Čecha, který pobýval na Islandu, její prorokování rázem ustane. Zajímavá otázka pro psychoanalytika… 

Rok 1627 přináší ale do života Komenského mnohem zásadnější zvrat. Sám v té chvíli ani netuší, jak definitivní. Vychází totiž Obnovené zřízení zemské! Výmluvné je už samo to, že tento zákon vyjde německy, české vydání zůstalo nedokončeno. Ferdinandu II. to už asi nestálo za to. Právem vítěze v něm uzákonil svůj vlastní absolutismus a přivlastnil si českou královskou korunu až do vymření mužských členů habsburského rodu. Připustil jedině katolické vyznání. Bratrské sbory byly zrušeny, jejich budovy zabrány nebo zbořeny, Kralické bible spáleny. Kdo se odmítl podřídit, musel do půl roku odejít ze země. Prakticky s holýma rukama. Odešlo na šestatřicet tisíc rodin. 

S jakou odcházeli, popisuje v jednom ze dopisů Karel starší ze Žerotína: „Všichni, kdo jsou vypovězeni, strojí se pryč, a to větším dílem bez peněz, nebo statků neprodávají, protože žádný kupec nechce kupovati, a kdo má peníze na úrocích, nemůže nic dostati. Hrubě veliká je však bída, a kam se kdo obrátí, slyší pláč, naříkání, žaloby, křik, takže teskno poslouchati; nejvíce ty ubohé paní, kterým dcery bráti se strojí (na katolickou převýchovu do klášterů), tak těžce to nesou, že div smyslů nepozbývají.“ 

Všichni přitom věřili, jako ještě mnohokrát potom, že jejich exil potrvá jen krátce. Přesto se čeští bratři na život v cizí zemi důkladně připravovali. Nešlo jim ani tak o záchranu holého života, jako spíš holé víry. A k tomu budou potřebovat i bratrské tiskárny a školy. Psané slovo a s ním spojená vzdělanost se staly alfou a omegou jejich exilové existence. Měli přitom na co navázat, první velká exilová vlna odešla z Čech a z Moravy už před téměř osmdesáti lety, v letech 1547 – 1548, za vlády Ferdinanda I. Toho tehdy Jednota velmi rozezlila, české stavy jej totiž odmítly podporovat ve válce proti německým protestantům. I tehdy se příslušníci Jednoty usazovali v Polsku, například v Toruni, Poznani nebo Lešně. A právě sem v r. 1628 zamířil Komenský s rodinou. Bratrská škola tu vznikla prý už v r. 1516, od r. 1573 tu je dokonce gymnázium. Jan Amos Komenský se tu stane nejprve zástupcem rektora, později samotným rektorem. A právě práce ve škole v něm prohloubí jeho zájem o pedagogiku. Vznikne tu jeho zásadní dílo v tomto oboru, Didactica Magna, ale také učebnice jazyků. Roku 1632 se stane i biskupem Jednoty a jejím sekretářem. Celkem v Lešně pobude dlouhých devatenáct let… 

Právě tady se může konečně soustředit na své obsáhlé dílo, které mu otevře cestu do světa. Zvou ho do Anglie, aby tu zreformoval školství. Podnikatel a mecenáš Samuel Hartlib mu v r. 1641 nabízí velkorysé podmínky, už o rok později (zase!) dochází ale v Anglii k revoluci a reformy se odkládají na neurčito. Komenský dostává další zajímavé nabídky, je zván i do Ameriky, přijímá ale pozvání do Švédska. Švédové by totiž podle jeho představ mohli stát v čele protihabsburské koalice a osvobodit české země. A myšlenky na návrat domů se Komenský nedokáže vzdát. 

Roku 1642 se proto vydává na sever a usadí se ve švédském Elblagu. Měl by sice psát učebnice, které si u něj Švédové objednali, pracuje ale spíš na Obecné poradě o nápravě věcí lidských. To se ovšem Švédum příliš nelíbí a upomínají ho. A ještě víc se jim nelíbí, když se angažuje v politickém a ekumenickém smíření v Polsku. Švédové tu mají přeci jiné zájmy! Komenský se přesto setká s královnou Kristinou a požádá ji o pomoc pro český národ i pro Jednotu. Bylo ale výsledkem jeho žádosti to, že ta podivná, nevypočitatelná Kristina poslala vojáky na Pražský hrad, aby zde vyplenili rudolfinské sbírky? Od těch časů je například slavná Ďáblova bible z podlažického kláštera v Královské knihovně ve Stockholmu… 

Komenského naděje na pomoc Švédů proti Habsburkům roku 1648 rázně ukončí Vestfálský mír. Ten se mimo jiné vrátil k osvědčené zásadě “čí vláda, toho náboženství”. Pro země Koruny české to znamenalo jednoznačné posílení katolické církve a pro exulanty jistotu, že se do Čech či na Moravu už nepodívají. Zklamaný Komenský se vrací do Lešna, jeho těžce nemocná žena tu ve stejném roce umírá. Sedmapadesátiletý Komenský se ale do roka (zase) ožení! Jeho třetí manželka Jana Gajusová je o celou generaci mladší. - Napsal někdy Komenský své nastávající milostný dopis? Nebo jí spíš předčítal ze svých mravoučných spisků? Z traktátu Truchlivý kupříkladu… Bylo další manželství pro něj jen výsledkem pragmatické úvahy? Potřeboval pro sebe a ke svým čtyřem dětem novou pečovatelku? Tehdy třiadvacetiletá Jana byla dcerou bratrského faráře, původem z Týna nad Vltavou, teď také v exilu. Z domova měla jistě přísnou evangelickou výchovu, uměla se obětovat. Bude Komenského opatrovat až do konce života. Sama zemře někdy po roce 1670 /snad/ v Berlíně, stopa po ní se pak docela ztrácí. To ale předbíháme… 

Další dějství života Učitele národů: Blatný Potok nebo též Sárospatak v Uhrách. I kníže Rákoczi chce podle Komenského rad provést reformu školství a Komenský zde v letech 1651 - 1654 píše Orbis pictus i Školu hrou. Zase mu ale není dáno tu dlouho pobýt, jeho mecenáš brzy umírá a Komenský se dostává do sporů s vedením školy. Následuje další návrat do Lešna - k jedné z největších tragédií Komenského života. Roku 1656 mu totiž při požáru města shoří prakticky všechny jeho rukopisy! Čtyřiašedesátiletý muž ztrácí v ohni své celoživotní dílo. Co všechno tam vlastně vzalo za své? A co horšího může učitele, myslitele, reformátora, encyklopedistu, jazykovědce a spisovatele, který desítky let shromažďoval poznámky k pansofickým dílům, vůbec potkat?! 

“Proboha, hoří!!!” slyší ze všech stran zoufalé výkřiky. “Honem vodu!” – Jenže vody je v ulicích Lešna málo. Obecní studně na takový oheň nestačí. Ze všech stran se k nim sbíhají lidé s vědry, podávají si je v dlouhém řetězu k hořícím stavením, jenže takové šplíchnutí do plamenů jen zasyčí. Domy hoří dál. Jejich krovy se brzy s praskáním hroutí a ven se pokaždé vyvalí oblak jisker. Navíc se zvedl horký vítr a rozfoukává jiskry i na vzdálenější stavení, která dosud oheň nezachvátil. Vzduch se plní dusivým kouřem, odevšak je slyšet nářek popálených lidí i divoké ržání koní a bučení dobytčat, která už nikdo nestihl odvázat. Vyděšení lidé se na poslední chvíli snaží před ohněm zachránit, co se dá. Někdo vynáší truhličku se zbytky rodinného jmění, jiný dvě tři knihy, na kterých mu nejvíc záleží, tamhle ženská ale ve zmatku popadla jen otlučený hrnec… 

Jan Ámos Komenský stojí uprostřed té zkázy skoro bez hnutí, ochromený pocitem bezmoci. Tam, přímo proti němu, v tom patrovém domě s hrázděním, z jehož oken šlehají plameny a jehož střecha se právě propadla, je celé jeho dílo! Jeho myšlenky, které celá léta tak trpělivě obrušoval a formuloval do svých děl! Roky a roky práce, plánů a nadějí! Vše, co po sobě chtěl zanechat zde na zemi a s čím současně doufal jednou předstoupit před Nejvyššího, a složit mu tak počet ze svých dnů. Všechny ty spisky teď pohltil oheň. Listy popsané jeho krásným písmem ještě jednou, naposledy zazáří, pak se ale zkroutí a zčernají, všechno se ztrácí v nicotě… - Zoufalství autora, který přihlíží zkáze svého životního díla, asi nezná mezí. A to, že on i jeho rodina zachránili aspoň holý život, je v takové chvíli jen slabá útěcha. 

Nemůže si za to ale tak trochu I sám? - Byli to právě čeští bratři, kteří uvítali, když v r. 1654 do katolického Polska vtrhli Švédové. Sám Komenský dokonce napsal oslavný spisek na adresu švédského krále Karla Gustava. Podle něj to měl být začátek dalšího protihabsburského tažení… Exulanti měli zase jednou naději, že se vrátí domů. Není ale divu, že to Poláky rozhořčilo. A nekatolické Lešno na to nakonec doplatilo nejhorším požárem ve svých dějinách. Zapálili je sami Poláci. 

Otřesený Komenský z tohoto svého celoživotního spáleniště odchází do holandského Amsterodamu, kde mu nabídl nové útočiště bohatý obchodník Vavřinec de Geer. Posledních čtrnáct let života tu pak Komenský upravuje a doplňuje své spisy. Snažil se přitom obnovit, co se dá. O pár domů dál bydlí jeho přítel Rembrandt, často se navštěvují. Slavný malíř ho i portrétuje. A r. 1670, ve svých osmasedmdesáti letech, Komenský umírá. Pochován bude v Naardenu, jeho hrob ale “brzy upadne v zapomnění…“ Básník a archeolog Jan Erazim Vocel tu po něm v r. 1836 pátrá marně. 

Díky šťastné shodě náhod se ho ale později přeci jen podaří najít. Skrývá se v kostelíku, který mezitím sloužil jako textilka, krejčovna, strážnice a dokonce vojenská věznice. “Vděčné potomstvo” tak mohlo Učiteli národů postavit mohylu a sochař Ladislav Šaloun v r. 1920 vytvořil Komenského pomník. Kostelík, nebo alespoň to, z něj zbylo, byl ve 20. letech minulého století upraven do původní podoby a byl zde otevřen Komenského památník. Trvalo ale ještě dlouhých sedm desítek let, než mohlo v Naardenu vzniknout i Komenského muzeum. 

Bronzová Komenského socha, která dnes stojí v upravené kapli, trochu nahání strach. Ten starý muž se tváří přísně, snad i trochu výhrůžně. Křečovitě k sobě tiskne těžkou knihu. Škoda, že tu nevisí jiná Komenského podobizna, ta od přítele Rembrandta. Ta strach nenahání, zato zachycuje tvář starého muže, který toho v životě viděl až příliš mnoho… 

Autor:  Milena Štráfeldová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas