Články18. listopadu  2013 v 10:00  

Exil.cz: Kočka a Šašoun

Karel Škréta: Podobizna řezače kamenů Dionysia Miseroniho - Foto:  Národní galerie

Karel Škréta: Podobizna řezače kamenů Dionysia MiseronihoFoto:  Národní galerie

Jejich rodné domy dodnes dělí jen deset minut rychlejší chůze. Víc to nebude! Ze Soukenické ulice na Starém Městě pražském stačí proběhnout Dlouhou třídou a před Staroměstským rynkem uhnout doleva, do Týnské uličky. Ani data jejich narození nejsou příliš vzdálená, jsou mezi nimi pouhé tři roky. Jako kluci si nejspíš hráli na stejných dvorcích. Chodili i do stejné školy, u Týna. Oba jejich otcové pracovali jako vyšší státní úředníci a měli predikát. Sice jen nižší, vladycký, ale přece. Oba mládenci měli i stejný talent a navzdory svým rodinám se chtěli věnovat umění. Oba ve stejné době také odešli do exilu. Dokonce se v něm ještě jednou setkali.

Tady ale nápadná shoda jejich osudů končí. Ten o tři roky starší, Václav, bude vyučovat kresbě budoucího anglického krále, nakonec ale zemře v bídě. Londýnské exekutory na smrtelné posteli prý prosí, aby mu nechali alespoň tu postel. Druhý, Karel, má větší štěstí. I když jeho protestantská rodina musela jako tisíce jiných uprchnout po vydání Obnoveného zřízení zemského z Čech, on sám za pár let přestoupí na víru pravou, vrátí se domů a domůže se tu navrácení zkonfiskovaného majetku. A celý život jej bude náležitě rozmnožovat: kromě prosperující umělecké dílny po něm zůstanou i domy a vinice… 

Sám o sobě je osud každého z nich, rytce Václava Hollara i malíře Karla Škréty, zajímavý příběh. Dobře se čte. Stojí-li ale vedle sebe, teprve se naplno ukáže, co vlastně znamená exil. O jak obohacující a zároveň zničující situaci může jít. Do jakých nejistot je každý exulant vržen a jaké přitom hledá strategie přežití. Jejich vzájemné srovnání také vyvolává otázky: jakých zásad má smysl se v životě držet? Jaké morálky? Čemu zůstat věrný a čeho se zbavit? Existuje cosi jako spravedlnost, anebo je to jen další z našich šidítek a zbožných přání? A je náš život dílem pouhé náhody? 

Ale zpátky na ten staropražský dvorek! V době, kdy se oba mládenci narodili /Václav 1607 a Karel 1610/, zbývalo císaři Rudolfovi II. už jen pár let. O rudolfínské Praze se říká, že byla kosmopolitním centrem tehdejší evropské vzdělanosti a kultury. Co z toho ale mohli vnímat dva malí kluci? – Něco jistě. Jejich rodiny patřily k těm lépe situovaným. Václavův otec byl vzdělaným úředníkem zemských desek, na Hradě pracoval i ten Karlův. Zemřel sice, když byly jeho synkovi pouhé tři roky, ve své závěti ale žádal ženu, aby dala jejich děti vzdělat „ve víře a literním umění“. Karlovy výchovy se navíc ujal strýc, kutnohorský mincmistr Pavel Škréta. Doma přitom už stál základ pozdější proslulé škrétovské knihovny… 

Autoportrét Karla Škréty

Autoportrét Karla Škréty

Oba kluci také chodili do proslulé Týnské školy. Naučili se tu mimo jiné německy a latinsky. Oba to ale odmalička táhlo k tužce, štětcům a rydlům. A není divu, rudolfínská Praha byla plná malířů, sochařů, rytců i tiskařů. Ti všichni hledali obživu u císařského dvora, jejich služeb ale rádi využívali i šlechtici a movitější měšťané. Pražané tak vlastně žili uprostřed uměleckých sbírek. Tu nejbohatší si sice nechával Rudolf II. žárlivě pro sebe, podle všeho do ní ale mohl malý Václav alespoň nakouknout. A měl i poněkud zvláštní zálibu: „Jako školák jsem rád dělával mapy. A kresby, které jsem dělal, byly pěkné,“ napsal později. V osmnácti letech se učí ryteckému umění, ovšem tajně. Otec z něj chce mít právníka. Dílna slavného holandského rytce Jiljího Sadelera je ale pro Václava větší magnet. Rýt se učí na Dürerovi… A jeho druh Karel je na tom podobně. U Sadelera se museli potkávat. 

Co možná společné neměli, byla víra. Karlova rodina byla jednoznačně protestantská. Jeden z jeho strýců musel coby direktor stavovského povstání uprchnout po Bílé hoře ze země a kutnohorský strýc Pavel byl uvězněn. Sami Škrétovi v roce 1627 po vydání Obnoveného zřízení ze země odešli, a ztratili tak rodový majetek. U Hollarů to ale s náboženskou příslušností tak jasné není. V tom nešťastném roce 1627 odešel Václav z Čech sám, nejspíš navzdory svému otci. Ten zatím po bělohorské bitvě naopak povýšil v úřadě, žádný postih mu za habsburské „normalizace“ zjevně nehrozil. Václav se zkrátka rozhodl pro umění a chtěl se trochu porozhlédnout po světě. 

Oba měli zprvu také namířeno stejně – do německých zemí. Václav do Frankfurtu nad Mohanem, kde bude pracovat v malířské a rytecké dílně Matyáš Meriana. Naučí se tu nejen dobrému řemeslu, ale zjistí i to, jak funguje tehdejší umělecký provoz. Merian byl totiž i úspěšným nakladatelem a obchodníkem s uměním. Usadí se pak ve Štrasburku, hodně ale cestuje. Ve Stuttgartu se tak znovu, naposledy v životě setká s přítelem Škrétou. Nakonec na několik let zakotví v Kolíně nad Rýnem. Zde se v roce 1636 seznámí s mužem svého života, anglickým lordem Arundelem. To ale předbíháme… 

Autoportrét Václava Hollara - Foto: Public domain

Autoportrét Václava HollaraFoto: Public domain

Zato Karel se v německých zemích dlouho nezdrží. Protestantská strohost a přísnost jeho naturelu asi příliš nevyhovuje. Láká jej italské slunce, miluje syté barvy, rodící se citovost a dramatičnost baroka, Tiziana, Tintoretta a Veroneseho. A taky víno… Zamíří do Benátek a brzy tu zapadne do party umělců, kteří sem přišli ze všech koutů Evropy. Zažije tu ale i mor! A konvertuje ke katolické víře. Pouhé tři roky poté, co jeho rodina musela Čechy opustit! Navštíví také Bolognu a v r. 1634 doputuje do Říma, kde pak stojí v úžasu před díly Michelangela a Rafaela. Ale i tady brzy najde mezinárodní společnost malířů, kde hlavní slovo měli Nizozemci. Dostane v ní přezdívku Espadron, Šašoun. 

Do Prahy se oba, Karel i Václav, vracejí ve druhé polovině 30. let. Zatímco se tu ale Karel už usadí natrvalo a brzy se stane jedním z nejuznávanějších a také nejlépe placených malířů rekatolizovaných Čech, Václav se tu v r. 1636 zdrží jen pár dní. Přicestoval sem totiž jako člen poselství svého mecenáše, anglického vyslance lorda Thomase Howarda z Arundelu. Ten do Prahy a Vídně přijel vyjednávat o uznání dědických nároků ženy Zimního krále Alžběty, která byla dcerou anglického krále Jakuba I. Stuarta. I během těch několika málo dní stačil však Hollar lorda Arundela Prahou provést a uměnímilovný hrabě jí prý byl nadšen… 

S Arundelem se ale Hollar v r. 1637 vrací do Londýna a nadlouho se tu usazuje. Štěstí mu zpočátku přeje. Žije na Arundelově dvoře, kde dokumentuje jeho rozsáhlé umělecké sbírky, a je dobře finančně zajištěn. Dokonce se tu ožení s komornou lady z Arundelu. Rychle se vypracuje mezi nejlepší rytce, ve svých grafikách zachycuje podoby Londýna před ničivým požárem, portréty významných osobností, veduty, zátiší nebo dámskou módu. A podepisuje se jako Wentzeslaus Hollar Bohemus. 

I Anglie ale měla své věčné spory, války a povstání. Když v r. 1642 vypukla anglická občanská válka, prozíravý Arundel se ze svých cest do země raději nevrátil. Hollarovi tak nezbývalo, než se poohlédnout po nové existenci. Krátce ji našel na královském dvoře, kde učil kreslit budoucího krále Karla II. V r. 1644 je ale jako royalista zatčen! Podaří se mu však uprchnout do Antverp, kde se znovu setkává se svým mecenášem Arundelem. Ten ale brzy umírá a Hollar je zase na začátku… - Antverpy jsou však centrem evropského umění a Hollar tu může pracovat na celých sériích rytin. Vznikají tu nejen kopie Van Dyckových obrazů, ale třeba i precizní vyobrazení kožešinových rukávníků nebo sbírky motýlů a můr. A také veduty Londýna a Prahy. A konečně i jeho slavná a trochu záhadná Dobrá koczka, která nemlsá. Podle všeho se Hollarovi trochu stýská o domově. 

Nejpopulárnější Hollarova rytina Dobrá kočka, která nemlsá z roku 1646 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nejpopulárnější Hollarova rytina Dobrá kočka, která nemlsá z roku 1646Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Toho si mezitím naplno užívá Karel. Brzy po návratu se mu podařilo získat několik skvělých zakázek pro pražské kostely – Týnský chrám, malostranské kostely sv. Mikuláše nebo sv. Tomáše a především pro klášter Na Zderaze, kde vytvořil svůj svatováclavský cyklus. A vedle toho portrétoval, maloval mytologické výjevy, věnoval se i grafice a ilustracím… Práce měl tolik, že založil vlastní dílnu. A nebyl levný. Král Ferdinand o něm měl prohlásit: „Škréta je dobrý umělec, chce ale být velmi dobře placen.“ Navíc, zřejmě i díky vlivným přímluvcům, se Škrétovi podařilo získat zpět velkou část z majetku, který byl jeho rodině konfiskován při útěku ze země. Zdá se, že Škrétovi se daří vše, na co jen sáhne… 

Právě opačně je na tom Václav. R. 1652 se vrací z Antverp do Londýna, hned po příjezdu je ale znovu zatčen a uvězněn. Jen díky mnoha přímluvám se dostane na svobodu. Anglie se však v letech jeho nepřítomnosti změnila. V náhle puritánské zemi, kterou až do své smrti v r. 1658 ovládá Oliver Cromwell, není o výtvarné umění velký zájem. A pokud už Hollar přeci jen získá nějakou zakázku, nedostane za ni pořádně zaplaceno. Začíná se topit v dluzích. Navíc mu umírá žena a v r. 1665, při morové epidemii, i jediný syn. Mimochodem, tuto strašlivou epidemii působivě popsal Daniel Defoe, který ji sám jako chlapec přežil. A v r. 1666 celý středověký Londýn vyhoří! 

To je však poslední chvíle, kdy ještě ožije zájem o Hollarovo dílo. Jeho rytiny Londýna před požárem jsou totiž to jediné, co se z původní podoby města uchovalo. Náhle je o ně zájem a dobře se prodávají. Dokonce se podle nich Londýn i částečně obnovuje. Tento úspěch vede ještě k tomu, že král Karel II. vyšle Hollara v r. 1668 do afrického Tangeru, aby tu pro něj zachytil podobu vyženěného města. Při zpáteční cestě je ale jeho loď přepadena piráty. Po návratu do Londýna se už u Hollara začíná ozývat stáří, má potíže s očima, živoří a postupně se propadá do naprosté chudoby. Když v r. 1677 umírá, chtějí mu netrpěliví exekutoři už už zabavit i jeho postel. Pohřben je pak ve vší tichosti v kostele sv. Markéty ve Westminsteru. Jen jeho žáci si připisují ke svému jménu Quondum discipulus Hollarii, tedy bývalí žáci Hollarovi. 

A aby těch paralel nebylo málo, Karel Škréta je v té době mrtev už tři roky. Pochován byl ovšem s velkou slávou v kostele sv. Havla v Praze… 

Autor:  Milena Štráfeldová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas