Články3. února  2014 v 14:00  

Exil.cz: S dlažební kostkou z Trutnova k pramenům Amazonky

Samuel Fritz - Foto:  Free Documentation License

Samuel FritzFoto:  Free Documentation License

Vůbec nejznámějším českým jezuitou, který působil v jihoamerických misiích, byl Samuel Fritz. Opět se tu ovšem potýkáme s tím, jaké byl ve skutečnosti národnosti. Německé nebo české? Nakolik si ho tedy můžeme dnes přivlastnit?

Narodil se roku 1654 v Trutnově a na kněze byl vysvěcen ve svých devětadvaceti letech, po studiu, které bylo u jezuitů jaksepatří náročné. V témže roce uctivě žádá o povolení, aby směl odejít do misie v Jižní Americe: 

„Náš veledůstojný Otče v Kristu. Ostýchal bych se ovšem, já nejnehodnější ze synů, obrátit se na Vaši nejdůstojnější Paternitu, kdyby mne k tomu nepohnula tak dobrá záležitost chilské misie. Tou povzbuzen tedy přistupuji s prosbou a co nejpokorněji prosím, aby mě podle své otcovské lásky milostivě ráčila zařadit do počtu misionářů chilského království, jestliže svítá nějaká naděje, že já, slabý nástroj, bych mohl něco vykonat pro větší slávu Boží a ke spáse a službě duší…“ 

Nejnehodnějšímu synu je nakonec vyhověno, a tak se spolu se svým přítelem ze studií Jindřichem Václavem Richterem vydávají na cestu. Tu už známe z vyprávění o tomto mučedníkovi, kterého zabil jeho vlastní sluha, pokřtěný indián. V Jižní Americe se ale jejich cesty rozdělují. Samuela Fritze superior jeho řádu přiděluje ke kmeni Omaguů v Maraňonu, zatímco Jindřich Richter míří ke Cunivům. Omaguové byli nejpočetnějším kmenem v této oblasti a od ostatních se lišili tvarem lebky. Portugalci jím říkali ploché hlavy. Byli ale zjevně mírumilovnější než jiné kmeny, Samuel Fritz mezi nimi prožil dlouhý život… 

Během příštích let založí v Maraňonu více než čtyři desítky tzv. redukcí, tedy osad, ve kterých se indiáni usazovali a zvykali si životu na jednom místě. Tou první byl San Joachim a samozřejmě k ní patřil i kostel. Odtud se pak Samuel Fritz vydával na cesty za dalšími indiány a postupně navštívil všechny ostrovy, které Omaguové obývali. Vedl si přitom i podrobný deník, který pokrýval dlouhé období let 1686 až 1723. Bohužel velká část těchto jeho zápisků byla zničena, když se s ním při jedné z plaveb převrhla loď a Samuel Fritz zachránil holý život. 

Zřejmě největší nebezpečí ho potkalo v r. 1689, když se vydal ke kmeni Yurimaguů na dolním toku řeky Rio Negro. Oblast, kde žili, postihly mimořádně velké povodně. K tomu se přidala vážná nemoc, vysoké horečky a vodnatelnost, která v džungli mohla velmi snadno skončit smrtí. I tak často končil život misionářů. Po měsících neúspěšné léčby Samuel Fritz usoudil, že se musí sám vydat pro pomoc. Plavil se po Amazonce v naději, že narazí na skupinu Portugalců, kteří prý měli v džungli hledat léčivé rostliny. Je k nevíře, že i v tomto stavu si dokázal dělat poznámky ke své budoucí slavné mapě toku Amazonky! Portugalce nalezl po dlouhých týdnech v Pará, kdy byl už sám doslova na pokraji smrti. Měl ale štěstí, Portugalci mu skutečně pomohli a po dalších dvou měsících se už cítil natolik zdráv, aby se mohl vrátit ke svým Omaguům. 

To se ovšem Portugalcům příliš nelíbilo. Sváděli totiž se Španěly tichou válku o území. Přestože měli uzavřené jakési pakty o neútočení a rozdělené sféry vlivu, jak bychom dnes řekli, škodili si vzájemně, kde mohli. A Samuela Fritze, i když měl smrt na jazyku, považovali nejspíš za španělského špeha. Zadržovali ho proto v Pará víc než půldruhého roku, do doby, než o jeho propuštění rozhodl sám portugalský král. Skupina Portugalců pak na příkaz guvernéra doprovázela Fritze na jeho zpáteční cestě k Omaguům. Cestou ale nacházeli jen vypálené indiánské osady. Ze strachu před Portugalci je zapalovali sami indiáni. Portugalci je totiž měli ve zvyku brát do otroctví, proti čemuž jezuitští misionáři často marně bojovali. Až v redukci San Joachim se Portugalci přiznali, že jejich skutečným cílem bylo dohnat Fritze k tomu, aby svou misii opustil. 

Fritz si na chování Portugalců stěžoval superiorovi svého řádu a na jeho doporučení se vydal až do daleké Limy, k místokráli. Ryšavý a téměř dvoumetrový kněz ovšem svým zjevem způsobil ve městě notné pozdvižení. Přivezl s sebou i mapu povodí Amazonky, tu se mu tady ovšem ještě vydat nepodařilo. Ani místokrál hrabě z Monclovy nebyl příliš ochoten řešit spory mezi Španěly a Portugalci a odbyl Fritze pár tisíci pesos na jeho kostel. Samuelovi nezbývalo než se s nepořízenou vrátit do San Joachimu. Soustředil se pak na to, aby své indiány přestěhoval z území u řeky, kde je pravidelně ohrožovaly zátopy, nahoru do kopců. 

Přes počáteční odpor se mu to i podařilo, Stačilo ale, aby svou redukci na čas opustil, a indiáni začali v nové víře polevovat. Při jedné z Fritzových cest došlo dokonce ke vzpouře, kdy vypálili kostel i Fritzův dům. Na popud svého náčelníka redukci opustili a Fritz je musel jít hledat do džungle. Svědčí jistě o jeho výmluvnosti, že většinu z nich přesvědčil k návratu. Situace se ale časem opakovala, Omaguy při svých nájezdech brali Portugalci stále častěji do otroctví, až se jim je nakonec podařilo rozehnat. 

Samuel Fritz mezitím povýšil, stal se superiorem maraňonských misií a přesídlil do La Laguny. Odtud se také vydal do Quita, kde se mu r. 1707 konečně podařilo vydat i svou mapu. „K lepšímu poznání a všeobecnému poučení o velké Amazonce či řece Maraňonu jsem udělal tuto mapu s nemalou námahou a potem, protože jsem proplul větší část jejího toku až tam, pokud je splavná,“ napsal o svém díle. Pod svým jménem ale Fritzovu mapu vyryl a vytiskl Juan de Narvaez, zprvu tak byla považována za jeho dílo. Přes dílčí nepřesnosti však Samuelova mapa svou spolehlivostí nadlouho překonala všechny ostatní. Ocenil ji i slavný přírodovědec Alexander von Humboldt. 

Sám Fritz byl ale r. 1712 zbaven úřadu superiora, i na něj totiž padlo podezření, že prodal indiány do otroctví. Poslední roky prožil v redukci Jéberos, kde roku 1725 zemřel. Když bylo o čtyřicet let později jeho tělo exhumováno při přestavbě kostela, v jeho rakvi se prý našla jen podrážka jeho boty… 

K druhému, posmrtnému životu Samuela Fritze patří ale i cesta manželů Kamily a Vladimíra Šimkových po jeho stopách až k pramenům Amazonky. Vydali se na ni r. 1999 v rámci expedice Hatun Mayu. A vzali s sebou i dlažební kostku z trutnovského náměstí, kterou pak u pramenů jihoamerického veletoku usadili do Fritzova památníku. A naopak kamínek z osady Jeberos, kde Fritz zemřel, odvezli do Trutnova. Je na jeho pamětní desce na trutnovském náměstí. 

Z dlouhé řady dalších jmen jezuitských misionářů, kteří do Jižní Ameriky přišli z české řádové provincie, zmiňme alespoň ještě Františka Boryně z Lhoty. Tento příslušník starého šlechtického rodu se vydal do Ameriky roku 1693 a působil mezi indiány kmene Mojos v Peru celých dvacet let. Už za jeho života byla jeho misie považována za velmi úspěšnou. Ke křesťanství měl přivést na sto kmenů, založil velký počet misijních osad, kde se staral i o to, aby se indiáni naučili hospodařit s přírodním bohatstvím. Učil je pěstovat dobytek, zakládal řemeslnické a tkalcovské dílny a byl mezi nimi velmi oblíben. „Můj pradávný druh P. František Boryně sám vykoná na vinici Páně práci větší než dvacet jiných misionářů,“ napsal o něm další jezuitský misionář Stanislav Arlet. 

Autor:  Milena Štráfeldová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas