Články6. března  2014 v 15:25  

Exil.cz: Šest let v kobce

Jezuité - Foto:  volné dílo

JezuitéFoto:  volné dílo

Celý den je tu tma. - Co na tom, že venku svítí slunce? Že se jeho paprsky ostře odrážejí od vodní hladiny v lisabonském přístavu, třpytí se na střechách domů a křížích starobylých kostelů? Že se ulice toho nádherného královského města kvůli polednímu horku pokaždé docela vylidní? – Tady, v žalářní kopce ve věži sv. Juliána, je tma pořád. Tma a vlhko. A zima. Celých šest let! Nekonečných šest let…

Řekl si přitom někdy český jezuita Karel Přikryl: „Bože, proč jsi mne opustil?“ V dopise z roku 1766, přímo z vězení, o tom napíše: „Je to podzemí, které se podobá hlubokému sklepu, nebo ještě spíše starým pohřebním kobkám. Jeho poloha na břehu mořském působí, že je tu neustále vlhko. Je tu na podiv mnoho červíků. Trpím jimi značně. Ve zdi jsou udělány vysoké světlíky, aby zešeřelé světlo ukazovalo cestu těm, kdož sem sestupují, aby nám přinesli nějakou potravu. Ale do našich žalářů nepronikne ani vzduch, ani denní světlo. Špatný olej lampy, kterou svítíme, šíří nesnesitelný zápach…" 

V takovém podzemí strádal český misionář, který předtím deset let vyučoval v semináři v západoindickém městě Góa a který jednou přivede obrozenského jazykovědce Josefa Dobrovského ke studiu sanskrtu. Karel Přikryl se totiž v polovině 18. století v portugalských koloniích v Indii zjevně ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Pryč jsou časy, kdy jeho řád požíval ochrany králů i samotného papeže. Proti Tovaryšstvu Ježíšovu v Evropě už dlouho roste odpor, panovníci Portugalska, Francie i Španělska je postupně ruší a nakonec, roku 1773, jezuitský řád zakáže i papež Klement XIV. A tento zákaz samozřejmě dolehne i do zámořských kolonií. Jezuité, kterým se nepodaří včas uniknout nebo umřít, jsou odtud eskortováni zpět do Evropy. Mnozí z nich pak skončí na dlouhá léta ve vězení. 

Kdo by tušil takový konec, když se 7. prosince 1712 v Praze malý Karel narodil? Cestu k jezuitům si našel v jednadvaceti letech v Brně. Pak následovala léta studií v Olomouci a v Praze. I on ale mezitím vyučoval, pro změnu zase v Jičíně. Tam také složil řádové sliby, ovšem až v šestatřiceti letech! Na odchod do misií však nemusel na rozdíl od mnoha svých předchůdců čekat, byl do nich vyslán hned. I tehdy, na samém sklonku misionářské éry, už asi chyběli lidé. Přes italské Livorno tedy zamířil do Lisabonu a odtud lodí do západní Indie. V jednom ze svých dopisů vylíčil nesnáze takové cesty, bouři na moři i vyčerpávající jízdu na koních přes španělské pláně. Zažil ale i jedno zázračné zmrtvýchvstání a audienci u portugalské královny… 

Nicméně od poloviny 18. století působí Karel Přikryl jako prefekt v arcibiskupském semináři v Góa, píše latinská dramata a také studuje indické jazyky. Díky němu pak Josef Dobrovský najde podobnosti mezi slovanskými jazyky a sanskrtem. Přikryl prožije v kolonii, která zůstala Portugalcům překvapivě až do roku 1961, poměrně klidných deset let. Pak ale přijde pohroma! Na druhém konci světa, v Lisabonu, má tehdejší portugalský ministr vnitra markýz de Pombal na jezuity skutečně spadeno. Obviní je z intrik i z atentátu na portugalského krále Josefa I. 

Skutečný důvod této nevraživosti je samozřejmě jiný. Po polovině 18. století se evropským panovníkům nejspíš zdá, že jim jezuité přerostli přes hlavu. První zemí, která jejich řád na svém území zruší, je právě Portugalsko. Zkonfiskuje přitom jaksi mimochodem i nemalý majetek řádu. Zákaz se pochopitelně vztahuje i na zámořské kolonie. Portugalci stáhnou „své“ jezuity nejen z Indie, ale i z Jižní Ameriky. Většina z nich pak skončí ve vězení. Misionáři Jindřich Kürtzel, Josef Vacek nebo Jan Netvig zemřou už během deportace. Josef Unger, misionář v Paraguayi, prožije v portugalském vězení dlouhých šestnáct let… 

„Prvního dne po našem příchodu měl jsem jako lůžko jen vlhkou zem a jako polštář pod hlavou svůj brevíř. To bylo celé moje zaopatření. V nohou jsem byl tak sláb, že jsem se nemohl na nich udržet. Nadto ztratil jsem na lodi malou bavlněnou přikrývku, kterou mi v Goi dovolili vzít s sebou. Konečně nám dali slamník, který ve vlhku brzy shnil. To je mé lůžko, na kterém klidně spím. Budiž pochválen Bůh, který nás těší ve všem našem soužení,“ popíše Karel Přikryl poměry v lisabonském vězení. 

Na cestě do kolonií ho v roce 1748 doprovázel další jezuita původem z Čech Vilém Obstzierer. Tento rodák ze Škvorce u Českého Brodu a později poutní kazatel ve Staré Boleslavi bude mít to štěstí, že v Indii vážně onemocní. Nemusí tak po zákazu Tovaryšstva Ježíšova sdílet osud svých misijních druhů. Portugalci ho nechají umřít na místě. 

Karel Přikryl se ze své kobky dostane až v roce 1768, díky intervenci rakouské císařovny Marie Terezie. Smí se dokonce vrátit do Čech. Krátce působí ještě jako zpovědník jezuitské koleje v Hradci Králové nebo v Jičíně. V Hradci pak v roce 1773 zažije i zrušení svého řádu v českých zemích. Zde také v roce 1785 umírá. Zůstane po něm mluvnice indických dialektů. 

Právě nad osudem českého jezuity Karla Přikryla člověka musí nutně napadnout, jak nic není černobílé. Když Karel Havlíček Borovský psal o jezovitech jako o lítých hubitelích knih, nejspíš Přikrylův příběh neznal. V žaludku mu tehdy nepochybně ležel jeho dávný spolubratr Koniáš. Ani s ním to přitom nebylo tak jednoznačné. I Koniáš prý alespoň jeden exemplář knih, které nechal pálit, pečlivě ukládal do knihovny. Ke studijním účelům. Jezuitská vzdělanost se zkrátka nezapřela… 

Autor:  Milena Štráfeldová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas