Články19. listopadu  2013 v 16:36  

Nový zmocněnec pro krajany Karel Kühnl má sám zkušenosti z exilu

Karel Kühnl - Foto: Marián Vojtek

Karel KühnlFoto: Marián Vojtek

Novým zmocněncem pro krajanské záležitosti Ministerstva zahraničních věcí ČR se v říjnu letošního roku stal Karel Kühnl. Bývalý ministr za ODA ve vládách Václava Klause a Josefa Tošovského v 90. letech minulého století, později předseda Unie svobody a jeden z významných představitelů Čtyřkoalice, poslanec a také ministr obrany ve vládách Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka a konečně diplomat - taková je dosavadní dráha devětapadesátiletého politika. Karel Kühnl byl hostem ve studiu Radia Praha:

Karel Kühnl byl v 90. letech velvyslancem ve Velké Británii a od r. 2007 zastával tento post v Chorvatsku. Za bývalého režimu však sám prožil řadu let v exilu, emigroval v r. 1980, když nemohl dostudovat práva na Karlově univerzitě. I když s detaily krajanské problematiky se, jak sám přiznává, teprve seznamuje, má s krajany právě z exilu a ze svých diplomatických misí bohaté zkušenosti. 

Počítám-li dobře, vám bylo šestadvacet let, když jste emigroval? 

"Skoro přesně, ano. To počítáte správně." 

Považoval jste se v době své emigrace za krajana? Řešil jste vůbec tento problém? 

"Já nevím, jestli bych řekl, že jsem ho řešil, ale za krajana jsem se považoval, protože jsem prostě krajanem byl. Já jsem většinu 80. let prožil ve Vídni a v Mnichově, to znamená v místech s poměrně silnou a aktivní krajanskou komunitou. Také jsem byl její součástí, já jsem byl dokonce oficiálně členem Sokola Vídeň III. Provozovali jsme tam všelijaké sporty. Jinými slovy - s krajanskou komunitou jsem byl v čilém styku. Byl jsem její součástí a také jsem se tak cítil. Je ovšem pravda, že krajanská komunita je rozvrstvená. Něco jiného jsou krajané z 19. století, pak jsou tam různé politické emigrace 20. století. A ne vždy se tyto jednotlivé vrstvy na sebe tváří přívětivě." 

To určitě krajany, kteří nás budou poslouchat, docela potěší. Ne všichni exulanti mají tuto zkušenost. Někteří se docela záměrně chtěli od krajanské komunity odpoutat a řada z nich se snažila o rychlou asimilaci. To mělo své opodstatnění, je to celkem legitimní postoj. Vy ale, jak vidím, jste na Čechy a na krajany nezanevřel. V té době jste působil taky ve Svobodné Evropě. Jaká to byla práce? Jak na ni vzpomínáte? 

"Je to jedna z částí mého života, na kterou vzpomínám úplně nejraději. A to zejména proto, že měla dobrý konec. Já patřím k té šťastné generaci, která mohla završit práci, kterou jsme dělali ve Svobodné Evropě. Kromě toho jsem se tam samozřejmě sešel s lidmi, kteří byli velcí nejen jako lidé, ale i jako novináři. Já tu nechci nikoho jmenovat, protože by to byla opravdu dlouhá řada jmen. Mně to ale ohromně pomohlo nejen v mé novinářské práci, ale i v tom, co jsem dělal potom." 

My ta jména samozřejmě známe, takže je ani nemusíme připomínat. Vy jste se ale měl možnost seznámit s krajanskými komunitami později i jako diplomat, a to jak ve Velké Británii, tak v Chorvatsku. Cítil jste mezi těmito krajanskými komunitami nějaké velké rozdíly? Každá se utvářela jinak, každá má docela jinou historii. Jsou v něčem podobné, nebo jsou velmi odlišné? 

"Mají podobnosti i odlišnosti. Já bych začal tou druhou, v Chorvatsku. To je typická tzv. stará krajanská komunita. Lidé ve třetí, čtvrté, páté generaci, potomci Čechů, kteří od konce 18. století do poloviny 19. století odcházeli za půdou. To je, abych tak řekl, zcela nezpolitizovaná krajanská komunita. Všechny ty, které sestávají z větší části z těch vln politických emigrací 20. století, bývají občas trošku zpolitizované. Pro praxi to ale velkého rozdílu nečiní. Rozdíl je spíš v kompaktnosti a v četnosti těchto komunit. Komunita v Chorvatsku čítá dnes asi deset tisíc Čechů, z toho šest nebo sedm tisíc žije na poměrně malém území okolo města Daruvar. Takže tam mají i vlastní školu, dokonce až do úrovně gymnázia. Od jeslí až po gymnázium. Něco podobného myslím existuje pouze ve Vídni. Tyto školy jsou vlastně přímou součástí chorvatského nebo rakouského školského systému, jsou taky tak financovány, jsou to ale školy v češtině. Britská komunita byla zajímavá především tím, že tam ještě v 90. letech, kdy jsem tam byl, bylo velké množství vojáků z 2. světové války. Převážně letců, ale nejen jich. Tam jsem zase cítil jako nejsilnější to vlastenectví v myšlení lidí. Mnozí z nich šli tak daleko, že si za padesát let ani nevzali britské občanství." 

Já bych tu jen trošku oponovala, protože nakolik znám i chorvatskou krajanskou komunitu, tak ta je také velmi vlastenecká. Je to jen trochu jiný druh vlastenectví. Oni opravdu milují starou vlast, dobře ji znají, ochraňují všechny tradice a památky. Samozřejmě vlastenectví letců z RAF je trošku jiného druhu, je to masarykovské a benešovské vlastenectví, které Češi v Chorvatsku neměli příležitost zažít, protože tam žijí už v páté generaci. 

"Máte pravdu, vlastenectví chorvatských Čechů je strašně milé a dojemné, ale je to opravdu jiný druh. Je to vztah ke kulturní a jazykové příslušnosti, kdežto vlastenectví vojáků z 2. světové války i mnoha dalších bylo doslova bojové. To bylo vlastenectví vůči demokratické republice. Ne že by to neexistovalo mezi chorvatskými Čechy, ale tam převládá ta kulturně jazyková, etnická větev vlastenectví." 

Pojďme ale kousek dál. Vy jste dnes zmocněncem pro krajanské záležitosti na ministerstvu zahraničních věcí. Čili právě ve vaší gesci budou nejrůznější krajanské akce a vůbec postoj českého státu vůči krajanským komunitám v zahraničí. Jaké jsou vaše vize nebo cíle? Čeho byste chtěl během své mise dosáhnout? 

"Já nevím, jestli si to jako státní úředník mohu dovolit říct, ale problém je v tom, že cíle jsou vždy měřeny prostředky. A je bohužel faktem, že v rámci všeobecného šetření i prostředky, které jsme schopni věnovat na krajanskou problematiku, nejsou dostačující. Jsou nižší, než bývaly. To platí pro všechny výdaje, nejenom krajanské. A v rámci, který je umožněn těmito prostředky, jsou takové dvě velké větve podpory a pomoci zahraničním Čechům. Jedna větev je právě v oblasti vzdělávání, školství a kultury. Ta se netýká zdaleka jen těch starých krajanských komunit, týká se všech. A dokonce se jich týká ve zvýšené míře. Protože dnes žijí v zahraničí nejen ti tzv. staří krajané, nejen exulanti 20. století, ale žije tam také velké množství lidí, kteří odešli po roce 1989. Bez politických důvodů, prostě za prací v zahraničí. Také tam třeba nezůstávají navěky, vracejí se. Mají ale děti a alespoň část života je vychovávají v zahraničí. Chtějí, aby se děti zachovaly češtinu, a přitom žijí i tam, kde nejsou české školy. Proto podporujeme takové projekty, jako je Česká škola bez hranic, což je vlastně dobrovolný projekt Čechů žijících v zahraničí. Český stát ho podporuje zčásti finančně, zčásti metodiky nebo učebnicemi, poskytováním prostorů k výuce na ambasádách nebo konzulátech.My se ale musíme vyváženě starat o potřeby obou větví Čechů v zahraničí, protože já jsem sice zmocněncem pro krajany, ale v oficiálních dokumentech ministerstva se mluví vždy o Češích žijících v zahraničí." 

Hrubý počet těch tzv. nových Čechů, já si troufnu je tak nazvat, je možná až čtvrt milionu. Jsou to lidé, kteří odešli, vracejí se, pracují tam, studují. Nikdo vlastně neví, kolik jich ve světě je... 

"Může jich být i víc." 

Taky se jejich počty neustále mění. A máte pravdu, že celý projekt České školy bez hranic je dnes možná tím nejzajímavějším a nejperspektivnějším projektem, o kterém tu víme. A kdo sleduje tuto problematiku delší dobu, tak ví, že tento projekt asi nejlépe naplňuje moderní styl života Čechů v zahraničí. A všichni na něj koukáme tak trošku s otevřenou pusou, protože ještě před pár lety se ještě docela vážně uvažovalo o tom, že krajanské komunity jaksi přirozeně odejdou. Ztratí se, protože už není důvod, aby žily dál. Už tam tolik nepřežívají resentimenty exilu. A najednou se tu vynořilo obrovské množství lidí, kteří odešli a nechtějí se ve světě ztratit, nechtějí se asimilovat. Naopak si chtějí udržet kontakt. A ty školy rostou doslova jak houby po dešti, takže o nich také často a rádi informujeme.  

Další část rozhovoru se zmocněncem pro krajany žijící v zahraničí Karlem Kühnlem přineseme ve středu 20. 11. 

Autor:  Milena Štráfeldová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas