Články28. května  2013 v 16:30  

České Satanášky mohly být nejlepší ženskou kapelou na světě

Satanášky v Mexiku - Foto:  Archiv Hany Husákové

Satanášky v MexikuFoto:  Archiv Hany Husákové

V dnešní krajanské rubrice vás pozveme tak trochu "do pekla". Věnujeme ji totiž české dívčí kapele Satanášky, která koncem 60. a na začátku 70. let cestovala a hrála v Evropě i v Jižní Americe. Její členky se nakonec rozhodly, že se do husákovského Československa už nevrátí, a dodnes žijí v exilu.

Český dívčí orchestr byl sice roku 1964 založen v Praze, od roku 1969 ale hrál už jen v zahraničí. Jednu z jeho členek jsem před časem poznala ve švýcarské Ženevě. 

"Já jsem Jaroslava Zajícová, která se provdala ve Švýcarsku. Tam mi na civilním úřadě poradili, abych si křestní jméno přeložila, takže se teď jmenuji Andrea Rod." 

Jak mi dál paní Andrea vyprávěla, do Švýcarska se dostala v 70. letech - z Argentiny: 

"Tam jsme se vydaly ze Švédska. Předtím jsme byly v Mexiku a v Itálii. V roce 1969 dívčí orchestr, který byl založen Irenou Hurdovou, odjel do Itálie. A já jsem se za nimi vypravila. Tam jsme dostaly angažmá do Mexika a pak následovalo další cestování." 

Jaký byl repertoár Satanášek? 

"Se jménem jsme měly všude potíže. Hlavně v katolickém Irsku, ale i v Argentině a v Chile. Nikdo si nedokázal zpočátku vysvětlit, že to jméno je spíše ovlivněno recesí. Už jen vysvětlit recesi, jak je brána v Čechách, je určitý problém. Všichni novináři se vždycky vyptávali, jestli to souvisí třeba se satanistickou mší. A my jsme říkaly, že to bylo z legrace! A že Satanášky spíš znamenají něco dynamického, průbojného a že je v nich oheň. Když jsme pak měly turné po Chile, byl na plakátech nápis: Zítra bude úplné peklo! Přijedou Satanášky." 

Hrály jste alespoň rock? 

"Moc ne, protože orchestr začínal dixielandem. Měly jsme trumpetu a trombón, rytmiku, varhany, kytaru, basu a bicí. Když jsem přijela, musela jsem se naučit na bendžo a saxofon. Pak jsme měly tři plechy. Repertoár byl tedy založen na dixielandu, po pobytu v Itálii jsme ale hrály italské písně a v Argentině jsme hrály tango, to bylo nutné. Našimi vzory ale tenkrát byly skupiny Chicago a Blood, Sweat and Tears. Ty měly velmi slavnou věc, jmenovala se Kolovrátek. A s tou jsme měly vždycky velký úspěch." 

Říkáte, že jste se musela naučit na saxofon a bendžo. Na co jste hrála předtím? 

"Předtím jsme absolvovala osm let na klavír. Můj otec byl tramp, tak jsem se naučila celý jeho repertoár trampských písní na kytaru." 

Satanášky v Itálii - Foto:  Archiv Hany Husákové

Satanášky v ItáliiFoto:  Archiv Hany Husákové

To už ale do debaty o Satanáškách vstupuje i druhá členka kapely, paní Hana Husáková: 

"Já jsem se k nim dostala přes inzerát, v roce 1966. Na titulní stránce Světa v obrazech jsem viděla celý dívčí orchestr, tak jsem se do nich úplně zamilovala. Napsala jsem do redakce a poslali mi adresu. Spojila jsem se s kapelnicí Iris Hurdovou, začala jsem s nimi cvičit a pak jsme vyjely ven." 

Jaká byla vaše předchozí hudební průprava? 

"Předtím to byla spíš kytara, jenže oni už kytaru měli. A mně se hrozně zalíbily bicí. A protože jejich bubenice řekla, že do ciziny nepojede, tak jsem převzala její místo. Začala jsem se učit a docela to šlo." 

Jak dlouho vám trvalo, než jste zvládla bicí? 

"Já jsem byla odmala samouk. Od šesti let jsem pořád na něco hrála, takže to šlo docela rychle. To chce jenom cvičit techniku. Já jsem taky hrála v prvním bigbeatu, když mi bylo patnáct, na basovou kytaru. To bylo ve Františkových Lázních." 

A jaký byl repertoár? 

"Dixieland. A pak v cizině jsme s ním taky začaly, lidi ale divně koukali, moc se jim to nezdálo. Tak jsme začaly hrát pop music. Všechno, co bylo moderní, módní." 

První cesta Satanášek do zahraničí vedla do Bulharska. To bylo ještě před srpnem 68, vzpomíná Hana Husáková: 

"Měly jsme tam angažmá na čtrnáct dní. Jely jsme tam v roce 1967. Moc jsme se jim ale nelíbily, protože jsme měly minisukně. Kvůli tomu nás vyhodili! Řekli, že s námi spolupracovat nebudou. Pak nám někdo našel angažmá na Slunečním pobřeží, tam jsme tam začaly hrát a pak jsme udělaly túru po celém Bulharsku. Pak jsme ještě jely do Jugoslávie. To už ale byl rok 1968 a Bulhaři se k nám chovali dost divně. 21. srpna jsme chtěly vědět, co se děje, tak jsme v hotelu pouštěly rádio. A oni nám je vypnuli, že prý nemáme právo poslouchat! Tak jsme se naštvaly a řekly si, že tu nebudeme. Sebraly jsme se a jely jsme v noci načerno autobusem do Jugoslávie. Tam jsme začaly v Bělehradě, pak jsme byly na jihu v Niši. Tam ale přišlo zemětřesení. Byly jsme z toho vedle, tak jsme si řekly, že musíme z téhle země odjet. Pak jsme to zkoušely přejet lodí do Itálie. Kapitán se ale nakonec začal bát a nevzal nás. A pak jsme poznali jednoho impresária z Itálie, který nás tam odvezl." 

Tak si tu vaši dráhu jenom v rychlosti zrekapitulujme... 

"Itálie, Mexiko, znovu Itálie, pak Francie, Švédsko, Irsko, a pak už Jižní Amerika." 

Jižní Amerika podle Andrey Rodové znamenala pro Satanášky velký úspěch. Strávily tam téměř čtyři roky. 

Satanášky v Argentině - Foto:  Archiv Hany Husákové

Satanášky v ArgentiněFoto:  Archiv Hany Husákové

"My jsme byly senzací. Nám rovnou řekl producent Ferneborg, když jsme jely ze Švédska do Argentiny, že je to velmi dobrá vstupní brána. Účinkovaly jsme tam na EXPO Show. To byl veletrh, který se konal jen jednou za čtyři roky. Účinkovali tam ti nejlepší argentinští umělci. My jsme byly předposlední číslo a poslední, tedy ten největší hit, byl balet jejich divadla Colón. To je opera, která má dokonce čtvrtou nejlepší akustiku na světě. Tančili tam ale na rockovou muziku. Po ohlasu, který jsme ale měly u publika, oni účinkovali před námi. A Satanášky byly poslední číslo! Potom jsme ale začaly mít problémy s platem. Náš producent nám vždycky dal jenom kapesné. Měsíc po měsíci nám ale stále dlužil plat. Takže jsme mohly účinkovat jen v jednom přepychovém podniku a nikam jinam jsme se nedostaly. Byly jsme tam asi dva měsíce a slyšel nás tam čínský manažer a udělal s námi smlouvu do Chile. Tam byl slavný festival ve Viňa del Mar, který jsme taky zahajovaly. Tenkrát byl slavný italský zpěvák Nicola di Bari, a protože jsme zase měly větší odezvu než on, tak jsme si poslední číslo spolu vyměňovali. Jednou jsme byly my, pak zase on. Měly jsme tam být jenom tři dny, nechali si nás tam ale asi deset dní. Byly jsme tam velmi slavné, a nikoliv jen kvůli tomu, co jsme hrály. I když písně a skladby, které jsme interpretovaly, byly vždycky ty nejnovější. Od druhého dne se ale pod pódiem hromadili fotografové a fotili nás. Hlavně nohy, zespoda. Uvědomily jsme si, že tady slaví minisukně nesmírný úspěch. To byl úplný opak proti Bulharsku. Když jsme pak přiletěly z Buenos Aires do Santiaga, hned na letišti za námi běhaly děti a volaly: Satanicas! Satanicas! a chtěly od nás podpis. To pro nás bylo úplně nové. Vždyť jsme v Chile ještě nikdy nebyly! Bylo ale jasné, že to udělal producent, který nechal promítat záběry z našeho vystoupení v Buenos Aires. A naše bílé vysoké boty a minisukně a řetízkem na obrubě udělaly asi velký dojem." 

I v Jižní Americe žijí české komunity. A čeští krajané také na vystoupení Satanášek rádi chodili: 

"Byly nejrůznější příhody. V Mexiku jsme narazily na jednoho už staršího pána. Byl to Čech, který tam byl ještě před válkou vyslán Baťou, aby tam zařizoval továrnu. Říkal nám, že jeho modré oči kdekoho okouzlily, takže si manželku vybral z těch nejhezčích mexických dívek. Pak jsme potkaly v Santiagu v Chile jednu rodinu, se kterou jsme se stýkaly. Byl to taky inženýr. Jeho žena mi pouštěla z desek Polydoru Karla Gotta, které natočil někdy v 70. letech v Německu. Tak mi to připomínalo domov." 

Na kariéře Satanášek v Jižní Americe se podepsal i švédský hudební manažer a hudební producent Ferneborg, známý ze spolupráce se skupinou Sunny Girls: 

"Ferneborg byl nesmírně přísný. Už když nás ale slyšel v Mexiku, řekl, že s tím, jak zníme a že máme tři dechové nástroje, jsme skutečnou raritou. Chtěl z nás udělat nejlepší ženskou skupinu na světě. Bylo taky zvláštní, jak jsme se mu představily. Hrály jsme v Mexiku a už jsme na něj čekaly. Tam se hrála jen muzika, v sále, kam lidi chodili na drink. Nízké malé stolky a pódium, kde se střídaly tři nebo čtyři kapely. Byla tam kulturní referentka nebo manažerka Conchita a ta nám řekla, že Ferneborg je v Las Vegas se Sunny Girls. Rok před námi hrály taky v Mexiku. A až se vrátí, že se u nás zastaví, chce nás slyšet. Čekaly jsme na něj celý týden, každý den. A on pořád nepřicházel. A jak jsme byly trošku skleslé, chtěly jsme si udělat náladu. Tak jsme se nastrojily jako bezdomovci. Já jsem si namalovala knírek a vzala jsem si přes oko černou pásku, uvázala si šátek jako pirát. A nějaké nohavice, tenkrát se ještě nosily do zvonu. Dívaly jsme se na sebe a měly jsme velkou radost. Bavily jsme se a hrály s chutí. V první části show ale byly ty nejhorší skladby, co jsme neměly už rády, nebo co jsme nově trénovaly. A najednou, když naše vystoupení už skoro končilo, přiběhla Conchita, že Ferneborg je tady! Stojí vzadu. Podívaly jsme se tam a on tam stál, takový sveřepý, statný, vysoký muž s prošedivělým ježkem. Vypadal tak nepřívětivě! Iris ale hned nasadila čtyři nejlepší skladby, které skutečně krásně šlapaly, takže jsme ze sebe vydaly to nejlepší. Pak jsme šly do šaten a Conchita za námi přišla, že s námi chce Ferneborg mluvit. Šly jsme za ním, on ale se tvářil špatně a říkal: co to bylo, ty vaše kostýmy? Vy nemáte lepší? To jsou vaše jediné kostýmy? Vy jste se nebyly schopné obléct do kostýmů? My jsme říkaly, že jich samozřejmě máme několik, chtěly jsme si ale udělat náladu a trošku se pobavit. A on na to řekl: Cože?! Opakujte to! Vy jste placené za to, abyste dělaly náladu obecenstvu! Jak si můžete vůbec troufnout vstoupit takhle neprofesionálně na scénu? To je naprostá neserióznost! - A Iris na to řekla: tak to by bylo, jdeme! A začaly jsme se zvedat. A on na to: kam jdete?! Co to znamená? Já jsem ještě neskončil! Sednout! - Tak jsme se nerady svezly zpátky na židle a on řekl, že máme výborný zvuk určité věci jsou skvělé. A pokud budeme pracovat a snažit se, že z nás udělá nejlepší ženskou skupinu. Tím si nás získal, protože na něm bylo vidět, že nemluví do vzduchu." 

Nakonec se ale Satanášky přeci jen rozpadly. Část z nich se vrátila do Švédska, kde založily rodinu. Jaroslava Zajícová se vydala do Švýcarska, kde se v roce 1978 provdala. I když na počátku se s Hanou Husákovou ještě pokoušely o hudební kariéru i tam: 

"S Hankou jsme ještě šly za jedním manažerem. Poznaly jsme jednu Češku, která tam zpívala pop music s orchestrem, a ta nám na něj dala jméno. Pamatuji se, že jsme se ho šly zeptat, v jakém žánru bychom tam mohly působit. On nám řekl, že jediné, co by se hodilo, by byl švýcarský folklor. Musely bychom hrát třeba na harmoniku, kytaru, k tomu nějakou flétnu - a zpívat. Obě zpívat. A Hanka hraje na pět nástrojů, ale nerada zpívá. Ani švýcarský folklor nás nelákal, to už spíš náš moravský. S tím bychom tam určitě uspěly, s cimbálem. Jenomže nikdo z nás na cimbál nehrál. Takže bylo po muzice." 

Satanášky v Mexiku - Foto:  Archiv Hany Husákové

Satanášky v MexikuFoto:  Archiv Hany Husákové

Až do listopadu 89 také Jaroslava Zajícová, tehdy už ovšem Andrea Rodová, ani neuvažovala o tom, že by se někdy vrátila do Československa: 

"Ani jsme nevěděly, jestli někdy uvidíme rodiče. Proto se nám strašně stýskalo. Hrozně!" 

Byly jste tu v nepřítomnosti odsouzené za to, že jste opustily republiku? 

"Ano. Naše matky nebo otec museli jít na Okresní soud ve Františkových Lázních. A tam bylo řečeno, že za neoprávněné opuštění hranic socialistické republiky máme deset měsíců nepodmíněně. A peněžní pokutu několik tisíc." 

Neuvažovaly jste někdy o tom se vyplatit, abyste si pobyt zlegalizovaly a mohly se sem vracet? Hodně lidí to udělalo... 

"Ne, nám naopak ještě na ambasádě v Bernu nabízeli, když jsme se provdaly, že můžeme mít vystěhovalecký pas. A že budeme moci domů jezdit. Rodina mého muže si to ale nepřála. Říkali, že se mi může stát cokoliv. Přijela bych s dcerou Celine a někdo mi třeba vrazí protikomunistický leták do kapsy. Na příštím rohu bude kontrola, najdou to, budeme ve vězení obě a možná ani Celine do Švýcarska nedostaneme. I když byla Švýcarka. Byla považována taky za Češku, protože měla českou matku." 

Nastal za celou tu dobu okamžik, kdy jste litovaly, že jste šly do exilu? 

"Já jsem první dva roky trpěla." 

Jak to snášeli vaši rodiče nebo rodina? 

"Moje maminka hrozně špatně. My jsme si pořád psaly a ona mi psala: Haničko, vrať se!" 

Maminku jste pak zastihla? 

"Ano, tatínka ale už ne." 

Mohla jste sem přijet, alespoň když umřel? 

"Ano, zažádala jsem si o vízum v roce 1978 a dali mi je. Tak jsem byla aspoň na pohřbu." 

A nepopotahovali vás kvůli tomu vašemu trestu? 

"Ne, musela jsem se ale přihlásit na policii, to si pamatuji." 

Dnes žijete stále ve Švýcarsku? 

"Ano." 

Změnily jste pak profesi, nebo už jste byly ženy v domácnosti? 

"Já jsem trošku začala podnikat. prodávat a kupovat všechno, co je potřeba do domácnosti vyšších vrstev, třeba i stříbro, v Arábii. Měli jsme docela dobrý obchod, protože arabské princezny nemohly cestovat. Když se to tam ale pak začala trošku rozvíjet, už jezdily do těch továren samy a my jsme přišli o kšeft." 

A teď si už jen užíváte volného času? 

"Teď už jsme v penzi, ale pořád máme co dělat. Nenudíme se, vůbec." 

Autor:  Milena Štráfeldová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas