Články11. září  2018 v 16:50  

Čeští krajané se vracejí z Venezuely

Protesty ve Venezuele, 2014 - Foto:  Diariocritico de Venezuela,  CC BY 2.0

Protesty ve Venezuele, 2014Foto:  Diariocritico de Venezuela, CC BY 2.0

Do České republiky se vzhledem ke stále se zhoršujícím životním podmínkám ve Venezuele vracejí čeští krajané a jejich rodiny. Mnozí jsou nuceni opouštět zemi, která jim v minulosti poskytla útočiště a nový domov.

Situace ve Venezuele se každým dnem zhoršuje. Humanitární krize vyhání ze země stále více obyvatel. Ti, kteří mají rodinnou vazbu na jiný stát, využívají možnosti začít nový život na novém místě. 

Znovu v emigraci 


To je i případ 94 leté paní Růženy, kterou nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude nucena Venezuelu po 67 letech opustit. S manželem v roce 1951 emigrovali před komunistickým režimem nejprve do Německa, kde strávili nějaký čas v imigračním táboře. Odsud následně pokračovali do Venezuely. Paní Růžena vzpomíná, že to byla volba čistě náhodná, protože ani jeden z nich nevěděl, kde země leží ani jakým jazykem se tam hovoří. 

„Nebyl spokojen s režimem, proto odešel. Já jsem šla s ním, abych nezůstala sama. Potom jsme byli v Německu a odtamtud jsme jeli do Venezuely. Když jsme byli v táboře emigrantů, přišel tam venezuelský konzul, a kdo chtěl jet do Venezuely, tak se přihlásil. Tak jsme tam odjeli.“ 

Počátky v cizí zemi nebyly snadné: paní Růžena sice získala práci coby švadlena, španělsky se ale naučila až postupem času. Po manželově smrti se opět provdala. V roce 1968 získala venezuelské občanství. Se svou sestrou a synovci, kteří zůstali v Československu, byla v kontaktu prostřednictvím dopisů. 

Levné zboží se na pulty obchodů často nedostane - Foto: Wikimedia Commons CC-BY-3.0, Guillermo Ramos Flamerich

Levné zboží se na pulty obchodů často nedostaneFoto: Wikimedia Commons CC-BY-3.0, Guillermo Ramos Flamerich

Roku 1998 zvítězil ve volbách Hugo Chávez, který v zemi nastolil svou vizi „socialismu 21. století“. Socialistický model ekonomiky, závislost na cenách ropy a vláda prorostlá korupcí přivedly zemi do hluboké ekonomické krize doprovázené navíc nedemokratickými praktikami. Ekonomické problémy se projevily již po roce 2010, k prudkému zhoršení nicméně došlo v roce 2013, kdy shodou okolností také zemřel Hugo Chávez. Ten za svého nástupce určil Nicoláse Madura, který se stal prozatímním prezidentem země a posléze vyhrál těsnou většinou ve volbách, jež však byly mnohými označeny za zmanipulované. Tehdy se paní Růžena rozhodla znovu si zažádat o české občanství a v roce 2017 odjela s rodinou ze země, která se jí kdysi stala útočištěm. 

„Žili jsme dobře, dokud nepřišel Chávez. Všechny produkty, včetně léků chyběly, tak jsme se rozhodli odejít. Potom přišel Maduro a bylo to ještě horší, poté už nebylo skoro nic, tak jsme si vyřizovali papíry, abychom odjeli do České republiky. Přijeli jsme sem a tady jsme byli jako migranti, ale měli jsme nějaké úspory, které jsme si převezli, a také zde máme rodinu, která nám pomohla v první čas.“ 

Již v roce 2015 přijel nicméně do České republiky vnuk Alejandro, aby se ujistil, že se jedná o stabilní zemi. Přivítala ho zde česká část rodiny. Vyřídil si všechny potřebné dokumenty a zapsal se do kurzů češtiny. Alejandro vzpomíná, jak se už od mala toužil učit česky: 

„Tady v Čechách bydlím tři roky, ale když jsem byl menší, vždycky jsem babičce říkal, aby mě učila česky. Ve Venezuele jsme bohužel mluvili jenom španělsky, a to je problém, který hodně lidí z Venezuely má, že tam na nás Češi nechtěli mluvit česky, jenom španělsky. Třeba babička měla manžela z Itálie a doma spolu mluvili španělsky.“ 

S českým občanstvím, ale bez češtiny 


V roce 2017 dorazili i ostatní členové rodiny. V České republice jsou spokojení a cítí vděk i vůči svým příbuzným, které konečně mohli poznat osobně. Jedinou nevýhodou je podle Alejandra, že jeho matka Rosana nemá nárok na kurzy češtiny. Díky tomu, že paní Růžena získala české občanství, měla na něj právo i její dcera. Ta se nicméně česky nikdy neučila. Zákon zapomíná na specifické případy, kdy osoba s českým občanstvím neovládá jazyk. Alejandro říká, že by pro ni kurzy představovaly velkou pomoc: 

„Když byla maminka dívka, poslouchala písničky, zpívala v češtině, ale všechno zapomněla, když vyrostla. Teď rozumí, ale nemluví. Potřebovali bychom nějakou pomoc s českým jazykem. Ta je určena pro lidi, kteří pocházejí z oblastí mimo Evropskou Unii, ale lidé, kteří mají české občanství, na ni nemají nárok. Bylo by fajn, kdyby byl kurz češtiny i pro lidi s českým občanstvím. Já vím, že je to těžké, ale taková je situace.“ 

A jak dodává paní Růžena, dceru nikdy česky neučila, protože si nemyslela, že by to kdy v životě potřebovala: 

Venezuelská měna bolívary - Foto: Michael Schuster

Venezuelská měna bolívaryFoto: Michael Schuster

„Ve Venezuele jsme žili moc dobře, já jsem si nikdy nemyslela, že někdy odtamtud odjedeme. Proto jsem ani neučila dceru česky a teď to musí dohánět. Jsem šťastná, že jsem se mohla vrátit do mé rodné země. Nikdy jsem nemyslela, že se sem ještě dostanu.“ 

Alejandro říká, že v procesu integrace do české společnosti je pro rodinu nejtěžší překážkou právě jazyk. Zastávají názor, že když tu chtějí žít, musí se ho naučit. Osvojování cizího jazyka je však proces, který nějakou dobu trvá. 

„Na začátku byl pro mě těžký jenom jazyk. Myslím, že když máme českou rodinu, už jsme zvyklí na kulturu, ale jazyk je problém. Mně se líbí, já češtinu miluji a jsem moc spokojený. Máte dobrou kulturu. Možná jen někteří Češi nechápou, že lidi, kteří přijdou s českou rodinou, nejsou ještě zvyklí na jazyk, a proto nemluví česky. Češi říkají, že když tady bydlíme, musíme mluvit česky, já s tím taky souhlasím, ale to nějakou dobu trvá.“ 

Pomoc neziskových organizací a programu MVČR 


Po příjezdu do České republiky se rodina paní Růženy spojila s jednou z organizací, které pomáhají cizincům s integrací. Podle Kristýny Omastové, interkulturní pracovnice pro španělsky a portugalsky hovořící komunitu, se počet klientů z Venezuely za poslední roky zvýšil. 

„V Poradně pro integraci jsme v porovnání s jinými národnostmi nikdy neměli příliš klientů z Venezuely, ale je fakt, že v poslední době pracujeme s několika venezuelskými rodinami, které se rozhodly do ČR emigrovat celé: máma, táta, děti, někdy i prarodiče. Spojuje je fakt, že vždy je jeden z nich český občan, nebo krajan. ‚Krajana‘ zákon definuje jako dítě nebo dítě dítěte českého občana, případně může jinak prokazatelně doložit svou českou příslušnost. S první takovou rodinou jsme se setkali zhruba před třemi lety.“ 

Omastová také zdůraznila, že krajané pro sebe a pro své blízké mohou získat trvalý pobyt, ti s českým občanstvím se pak samozřejmě mohou vrátit a zažádat o přechodný pobyt pro své rodinné příslušníky. 

Ministerstvo vnitra (ilustrační foto) - Foto: Filip Jandourek

Ministerstvo vnitra (ilustrační foto)Foto: Filip Jandourek

Krajané, kteří se rozhodnou navrátit zpět do vlasti, mají také možnost zapojit se do tzv. programu přesidlování, který probíhá pod záštitou Ministerstva vnitra, jak vysvětluje tiskový mluvčí Ondřej Krátoška: 

„Ministerstvo vnitra realizuje již od roku 2015 program, v jehož rámci je poskytována pomoc českým krajanům, kteří se stěhují ze zahraničí do České republiky. Program poskytuje především pomoc v počátcích integrace v České republice formou sociální práce, asistence na úřadech atd. Program není teritoriálně omezen, tudíž je otevřen všem krajanům ze zemí mimo EU, kteří mají zájem usadit se v ČR a nemají možnost samostatně si zajistit podmínky k pobytu, nebo pocházejí z nebezpečných oblastí. Takto byla poskytnuta pomoc již více než 1000 krajanům, mezi nimiž je i skupina krajanů z Venezuely.“ 

Ondřej Krátoška dodává, že k dnešnímu dni čítá krajanská komunita ve Venezuele kolem 500 osob. Ministerstvo vnitra v současné době pracuje přibližně s 50 osobami, které již žijí v ČR. 

Jak postupovat, když se rodina s českými kořeny rozhodne vrátit do ČR, shrnuje opět Omastová: 

„Doporučila bych nejdříve kontaktovat nejbližší Velvyslanectví České republiky či konzulát, nebo si vyhledat informace na webových stránkách MZV a MVČR a zjistit si, jaké jsou jejich možnosti. Po příjezdu do České republiky se mohou obrátit na nás nebo i na jinou neziskovou organizaci pracující s cizinci. My jim pomůžeme se v nové zemi zorientovat, najít bydlení, práci, lékaře, kurzy češtiny nebo třeba školu pro děti, vyřídit zdravotní pojištění, vysvětlíme, jak zde fungují různé věci. Také existují adaptační a integrační kurzy ‚Vítejte v ČR‘.” 

Další organizace v Praze, která poskytuje svým klientům právní a sociální poradenství ve španělském jazyce je InBáze. 

Venezuela je děsivé memento 


Situace ve Venezuele se každým dnem zhoršuje. Zemi, trpící vážnou ekonomickou krizí a hyperinflací, opouští stále více lidí. Podle výzkumu Mezinárodní organizace pro migraci sdružené pod OSN, uprchlo ze země v letech 2017/18 již více než dva miliony tři sta tisíc lidí. Důsledky masivní migrace pociťuje v současné době nejvíce sousední Kolumbie, dále také Peru a Chile. Ze země emigrují dnes již především lidé z nižších vrstev a bez prostředků. 

Nicolas Maduro, venezuelský prezident - Foto: Wikimedia Commons CC-BY-3.0, Senado Federa

Nicolas Maduro, venezuelský prezidentFoto: Wikimedia Commons CC-BY-3.0, Senado Federa

Profesor Josef Opatrný ze Střediska Ibero-amerických studií Univerzity Karlovy shrnuje opatření, která se Maduro snaží v současné době zavádět: 

„Benzín bude jen na tzv. ‚carnet patriótico‘, taková legitimace, která se vydává těm, kteří podporují režim. Kdo nebude mít ‚carnet patriótico‘, ten nebude mít nárok na benzín. Situace je opravdu tragická. Nemluvě o tom, že před měsícem oznámil Maduro, a to již vešlo v platnost, že je třeba vzhledem k inflaci, takto přímo to neřekl, ale takto to zkrátka je, protože Venezuela už nemá prostředky, aby stále tiskla peníze, takže je třeba škrtnout z bankovek tři nuly, původně tři, pak oznámil, že jich škrtnou rovnou pět. Zvýšil minimální mzdu o 6000%, jen tak, pouhým rozhodnutím.“ 

Jednou z posledních Madurových „reforem“ je výzva občanům, aby nakupovali venezuelské zlato. Nikdo ovšem neví, za co by ho měli kupovat. V zemi navíc prakticky neexistují demokratické volby: nesmí kandidovat nikdo, kdo nebyl schválen volební komisí. Ta byla jmenovaná již za Cháveze a později doplněná Madurem. Barel ropy, jehož cena spadla po roce 2013 z téměř 120 dolarů náhle na 40 dolarů, dnes stojí 60. Země, která byla ještě před deseti lety jednou z nejdemokratičtějších v Latinské Americe, nyní stojí na pokraji zhroucení. 

Hugo Chávez - Foto:  Český rozhlas

Hugo ChávezFoto:  Český rozhlas

„Pro mě je Venezuela děsivé memento. Venezuela byla v roce 1998 jedením z nejdemokratičtějších států Latinské Ameriky. Vždy se říká, že Latinská Amerika je kontinent korupce, banánových republik… Není to pravda – částečně ano, ale ne zcela. Chávez se dostal v roce 1998 k moci zcela regulérními nezpochybnitelnými demokratickými volbami. Vždy se upozorňuje na to, že toto je Maduro, ale že Chávez byl lepší. Nebyl, byl zcela stejný, ale měl těch 120 dolarů za barel ropy a opakovaně říkal, že až bude barel stát 500 dolarů, tak s nimi budeme mluvit jinak, ale to on nestojí a stát v dohledné době nebude. Ty ceny jsou jiné, vše se změnilo za těch třicet let co ten ‚socialismus 21. století‘ ve Venezuele pěstují. Toto je ukázka, jak se demokracie během třiceti let může změnit v režim, který s demokracií nemá nic společného.“ 

Kromě nedostatku základních potravin, léků a např. toaletního papíru, chybí ve Venezuele podle Opatrného především naděje na změnu: dokud země úplně nezkolabuje, Madurova vláda se bude vší silou snažit udržet se u moci. 

Autor:  Tereza Kalkusová

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas